Před půldruhým rokem jsem napsal: Český právní řád připomíná temnou sluj, z níž se čas od času ozve tajuplný skřek nebo vyletí vyplašený netopýr. Zkoumat jeho vnitřní prostory vyžaduje jedince mimořádně otrlého: zkušeného a dobře vyzbrojeného legislativního speleologa.
Dnes se do jedné takové sluje spustíme, abychom prozkoumali thema tak výjimečné, že nad pouhou možností, že by bylo examinátorem zvoleno ke zkoušce, nabývá pleť každého adepta právnické profese mocně nezdravého odstínu a nešťastníku počínají samovolně drkotat zuby. Ano, řeč bude o nejstrašnější ze saní obývajících podsvětí právního řádu této země, o počítání času.
Svatý Augustin o čase napsal: Quid est ergo tempus? Si nemo ex me quaerat, scio, si quaerenti explicare velim, nescio. Totéž platí i o jeho počítání: už-už si myslíme, že umíme lhůty a doby správně spočítat, tak aby klientům nevznikla újma pozdním úkonem, a ejhle, přijde obálka a z ní vypadne usnesení, jímž soud za ryčné verbální gestikulace naše podání odmítá jako opožděné, a nás čeká pár krušných chvilek s klientem, z něhož musíme v lepším případě vymámit plnou moc pro ústavní stížnost, v horším pak odpuštění, neboť tím, kdo se zmýlil, jsme byli my.
První zvláštností je, že počítání času není v právních předpisech upraveno jednotně. Nemusel by to být nutně zákon č. x/y Sb. o počítání času, úplně by stačilo, kdyby předpisy o této otázce mlčely, případně odkazovaly tam, kam se sluší, tedy na občanský zákoník.
Tak tomu ale není, naopak, v této zemi má každý cti dbalý autor zákonné předlohy nezvladatelnou touhu začlenit do svého návrhu pokud možno komplexní, nejraději od standardu subtilně se lišící úpravu. Nepřekvapí, že zvláštní úpravu obsahuje zákoník práce, tento nejkomplexnější z předpisů a v pravém smyslu code Napoléon, anebo trestní zákoník, ovšem marginální rubriku Počítání času najdeme např. také ve služebním zákoně, v zákoně o nemocenském pojištění nebo v zákoně o ochraně utajovaných informací. Proč, když úprava je stejně identická s tím, co stanoví ObčZ? Jsou věci mezi nebem a zemí, milý Horatio…
Nejdůležitější jsou ovšem ty drobné rozdíly, the little differences, jak vysvětluje gangster Vincent Vega svému parťákovi ve filmu Pulp Fiction.
Tak například zákon o Ústavním soudu stanoví běh lhůty k podání ústavní stížnosti jinak než celý zbytek korpusu práva, takže šedesátidenní lhůta má ve skutečnosti jen 59 dnů, což mnozí advokátští elévové zjišťují methodou pokus-omyl na svých klientech.
Anebo tzv. hmotněprávní a procesní lhůty. Zatímco už 200 let, od vynálezu pošty (nebo spíš ještě déle, od vynálezu koně) platí, že doba, po kterou stráví písemnost u posla, moderně u provozovatele poštovních služeb, se do běhu lhůt nezapočítává, u některých lhůt to neplatí a doba, po kterou je zásilka určená soudu na cestě, jde v neprospěch odesilatele, a aby nebylo všemu zlému konec, stejným způsobem se započítává i doba, po kterou zůstala zásilka ležet na poště a čekala, až si pro ni paní z podatelny přijde; soud nebo úřad přitom nemá povinnost přebírat poštu denně, a mnohé z nich to ani nečiní. A navíc, která lhůta je procesní a která hmotněprávní, není ze zákona vždy úplně jasné, a tak bývá otázka včasnosti podání závislá na momentálně panující výkladové náladě Nejvyššího soudu.
Existuje pro takové rozlišování lhůt sebemenší racionální důvod? Samozřejmě nikoli, to pouze kdosi kdysi opomněl při psaní zákona přemýšlet, a jeho nesmyslnou koncepci další už jen opisovali.
Výkladové problémy působí ale i další ustanovení o počítání času, např. to, že lhůta končící v jiný než pracovní den se automaticky prodlužuje tak, že uplyne až první následující pracovní den. Nejvyšší správní soud se rozhodl, že pro něj tato zásada v případě volebních stížností neplatí (psali jsme o tom zde), a tak se nebozí stěžovatelé neobdaření datovou schránkou dobývají o víkendu do – přirozeně zavřené – podatelny soudu a vyjednávají s justiční stráží podmínky kapitulace.
Na samostatný post by vydal popis sporů o to, kdy bylo učiněno elektronické podání, ať už e-mailové nebo formou datové zprávy. Jeden výklad zní, že podáno bylo odesláním, ale orgánu veřejné moci došlo až ve chvíli, kdy do podatelny dorazila příslušná úřednice a zprávu si přečetla, druhý logicky dovozuje, že u instantních forem komunikace nemá shora zmíněná zásada o poslu místo a podání došlo doručením, třetí naopak odvíjí od přečtení zprávy i samotný okamžik podání.
Jak velkolepá příležitost pro judikatorní iniciativu nejvyšších soudů! Jak velkolepá možnost dát světu najevo naši jedinečnost! Jak velkolepá přehlídka zmarněného času!
Důležité upozornění!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Příběhy z legislativního Sherwoodu III
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Úvahy a komentáře
- Počet zobrazení: 2164
Komentáře
RSS kanál komentářů k tomuto článku