Třídní boj, který se naplno rozzuřil kolem Ústavu pro studium totalitních režimů, nechával mne doposud víceméně klidným. Můj pohled na onu nevěhlasnou instituci byl kritický od samotného počátku, mám ji, podobně jako jí obdobné ústavy paměti národa v dalších postkomunistických zemích, za fíkový list, roušku pokoušející se cudně zakrýt fakt, že ač si komunisté v těchto zemích nepodrželi vládu formálně, byli na změny nejlépe připraveni a stali se faktickými vítězi místních revolucí, nejúspěšnějšími z kapitalistů, jimž k plnému uspokojení zbývá jediné, získat od obyvatelstva zpětnou legitimaci svých činů, tj. prohlášení, že komunistické methody vlády byly legitimní a být komunistou nebylo vlastně nic špatného a amorálního (přičemž dlužno dodat, že i v tom dosahují postupně větších a větších úspěchů).

Jak přiléhavě připomněl Miroslav Macek, věří-li někdo v rovnost před ÚSTRem, nechť si zkusí požádat o spisy vedené Státní bezpečnostní na Václava Havla. Mám stejnou zkušenost: jakmile jsem chtěl nahlédnout do spisů StB založených v 80. letech na Petru Buzkovou, zjistilo se, že se k nim dostat nemohu, protože Buzková jakožto bývalá politička je před běžnou badatelskou veřejností chráněna a k informacím o ní mají přístup pouze zaměstnanci ÚSTRu.

Rovněž jsem tím posledním, kdo by se chtěl zastávat vyhozené ředitelky Archivu bezpečnostních složek Zlatuše Kukánové, se kterou jsem udělal tu nejhorší zkušenost. Když jsem si na postup Archivu, který v rozporu se zákonem sděluje žadatelům na základě InfZ informace o tom, které svazky kdy který badatel studoval, vloni opakovaně stěžoval, místo aby podání postoupila ministerstvu vnitra, založila ho ad acta, a k přehodnocení stanoviska ji nepřimělo ani to, když jí stížnostní spis postoupit v prosinci výslovně nařídil Pavel Žáček (č. j. USTR 737/2012, kdyby to náhodou někoho zainterestovaného zajímalo); odpověď na svou stížnost tak ani po více než půl roce nemám.

A o tom, co v ÚSTRu za peníze daňových poplatníků vyvádí historický nadšenec Jaroslav Čvančara, darmo mluvit.

Místní zvláštností je, že Ústav nesmí studovat období let 1945–48, tedy to období, které bylo z hlediska míry bezpráví horší než německá okupace a přinejmenším srovnatelné s komunistickým terorem 50. let. Benešovská theorie spravedlivé odplaty, ospravedlňující desetitisíce civilních obětí na životech, je tak vetknuta ÚSTRu přímo do štítu.

Připouštím, že může být důležité, zda přístup k estebáckým svazkům a ke kompru v nich obsaženému získá levice nebo pravice, avšak s ohledem na řečené v sobě jaksi nemohu najít dost zápalu pro to, abych se nechal do této bitvy vtáhnout a postavil se na některou její stranu; nevidím valného rozdílu, má-li mít v radě ústavu větší slovo napravená politická vězeňkyně Naděžda Kavalírová nebo Michal Uhl, jehož jedinou životní zásluhou bylo narodit se ve správné době do správné rodiny, a ve světle toho, jak se česká společnost změnila během posledních deseti let, připadá mi jaksi méně a méně důležité náležitě se vypořádat s obdobím komunismu.

Pročež soudím, že ÚSTR by měl být zrušen.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)