Autorem blogu je 
Senát Vrchního soudu v Praze pod vedením Zdeňka Kovaříka mne obdařil dalším dílem na thema, že český soudce je bez obtíží a objektivně schopen posoudit, zda jeho vlastní soud v řízení pochybil. Zatímco v předchozím případě se soudruh soudce zaměřil na výklady o tom, že soudci jednoho a téhož soudu vůči sobě nemají žádné zvláštní vztahy, nyní obměnil rejstřík a tvrdí, že mezi soudci je přece normální práci druhých kritisovat a kritiku přijímat.
No ovšem, ale mezi soudy existuje hierarchie a instanční podřízenost: nikdy se nestane, aby chyby jednoho soudu posuzoval ten samý soud, ale každý opravný prostředek (s výjimkou návrhu na obnovu řízení a zmateční žaloby) má devolutivní účinek a předkládá se k projednání nadřízenému soudu. Kontrolní otázka: proč asi, soudruhu soudce? No ano, správně! Protože soudci soudu, který rozhodoval, by byli sami při přezkumu takového rozhodnutí podjatí, a to i v případě, že by se na něm sami nijak nebyli podíleli.
Kdyby platil právní názor vrchního soudu, nestalo by se, že by např. Nejvyšší správní soud rutinně delegoval moje správní žaloby ve věci žádosti o informace směřující vůči krajským soudům a klidně by tyto soudy nechal žaloby projednat s tím, že soudci nemají ke svému předsedovi, který informace neposkytl, žádný zvláštní vztah a kritika mezi soudci je přece běžná!
Tentokrát nicméně ústavní stížnost nepodám a počkám s ní na meritorní rozhodnutí. A ani Osel nebude, únorový jest již udělen. Zatracený život!
Důležité upozornění!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
A opět: Zásada nemo iudex in causa sua u českých soudů neplatí
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Úvahy a komentáře
- Počet zobrazení: 4558
Komentáře
Tato soudkyně byla členkou soudního senátu, který v roce 2002 vydal rozsudek, který potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu ve věci oprávněnosti restituce jednoho šlechtického rodu. Tento soudní rozsudek se stal průlomovým a následně se pak spustila lavina správních rozhodnutí, kdy Lesy ČR začaly vracet pozemky těmto restituentům.
Restituenti napadli určovací žalobou v roce 2008 u soudu platnost kupní smlouvy k mému pozemku, neboť si na něj také činí nárok. Nedal jsem se a s restituenty vedu soudní spor. V rámci své obrany napadám kompletně neoprávněnost této celé restituce, a to včetně nicotnosti správního restitučního rozhodnutí pozemkového úřadu, na základě kterého v roce 2006 pozemkový úřad vydal můj pozemek restituentům i nicotnost soudního rozsudku v roce 2002, neboť soud v tomto řízení naprosto flagrantně překročil svou pravomoc. Na základě poučení soudu v řízení dle o.s.ř. jsem měl podat žalobu na nicotnost ke správnímu soudu (dle s.ř.s.). To jsem udělal, ale věc byla přidělena správnímu soudu u krajského soudu, a to senátu, jehož předsedkyní je soudkyně, která již rozhodovala meritorně o této restituci v roce 2002 (meritorně, ale o jiných pozemcích, né o mém pozemku), a to, jak jsem napsal výše, ve prospěch restituentů.
Namítám podjatost této soudkyně, neboť rozhodovala v předcházejícím soudním řízení v roce 2002, i když toto soudní řízení nebylo před soudem I. st., ale před krajským soudem. Rozsudek krajského soudu v roce 2002 je totiž ocitován v rozhodnutí pozemkového úřadu z roku 2006, na základě kterého mi byl odebrán pozemek. Tvrdím, že v mém dnešním řízení soudkyně nebude mít dostatek sebereflexe k přiznání svého pochybení v rozsudku v roce 2002, tedy že uzná mimo jiné i mé námitka na nicotnost tohoto soudního rozsudku v roce 2002, čímž následně bude nicotné i správní rozhodnutí pozemkového úřadu, na základě kterého jsem přišel o pozemek.
Obecně soudy nejsou vůbec nakloněny akceptovat námitky podjatosti stěžovatelů, tak se nechám překvapit.
T. Moláček
T. Moláček
Rozlišování vad právních aktů na nezákonnost a nicotnost je ostatně samo o sobě sporné.
T. Moláček
Není pochyb o tom, že to je zmanečnost, ale co když uplynou lhůty pro možnost podat žalobu na zmatečnost? Pak budete rozveden trestním senátem
T. Moláček
T. Moláček
Občanské soudní řízení vychází z principu závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí nejen pro účastníky řízení, ale i pro všechny orgány (srov. § 159 odst. 2 OSŘ). Přezkum soudních rozhodnutí je zásadně možný jen na základě řádných či mimořádných opravných prostředků tak, jak jsou v procesních předpisech upraveny. Z toho ovšem plyne, že i věcně nesprávná soudní rozhodnutí, která byla vydána v rámci pravomoci soudu, jsou poté, co nabyla právní moci, závazná. Takovým věcně nesprávným rozhodnutím soudu může být i rozhodnutí, jež je založeno na správním aktu, který je svou povahou nulitní (nicotný, tzv. paakt). Soud je sice oprávněn zkoumat i mimo rámec správního soudnictví, zda se nejedná o správní akty nicotné, které nevyvolávají právní účinky (srov. např. rozsudek dovolacího soudu z 24. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1622/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 13, pod č. C 969), nicméně nestane-li se tak a je-li v rámci pravomoci soudu vydáno rozhodnutí, které je založeno na nulitním správním aktu, není takovéto rozhodnutí soudu rozhodnutím nicotným.
O nicotnosti rozhodnutí soudu by bylo možno uvažovat pouze v případech, kdy soud při svém rozhodování zjevně vybočil z mezí své pravomoci (např. kdyby v občanském soudním řízení vydal stavební povolení apod.).
T. Moláček
Na druhou stranu, možná že se už blíží doba, kdy naše "demokracie" nebude mít tři pilíře, ale jenom jeden. A to SOUDNÍ. Ústavní soud supluje zákonodárce a výkonná moc je naprosto zkorumpovaná.
T. Moláček
RSS kanál komentářů k tomuto článku