pátek, 26. června 2009

Nemo iudex in causa sua (tedy s výjimkou soudce českého)

Svěžím dílkem mne včera obšťastnil Vrchní soud v Praze. Dozvídám se z něj, že není na závadu, posuzuje-li otázku, zda u Městského soudu v Praze docházelo k průtahům k řízení (a je tedy na místě vyplatit poškozeným náhradu podle zákona č. 82/1998 Sb.), sám tento soud, neboť "soudcovský sbor konkrétního soudu není přece ničím jiným než organizační jednotkou v rámci organizace justice, nejde o spolek příznivců daného soudu", a jeho soudci tudíž nejsou při posuzování této otázky podjatí. Si tacuisses, milý vrchní soude…

Na tyto blábolivé úvahy samozřejmě odpovídám ústavní stížností.
Vystavil v 1:53
Štítky: , , , ,

23 komentářů:

  1. Promiňte, ale to odůvodnění mi připadá na české poměry nadstandardní a má něco do sebe. I když Váš názor může u ÚS převážit (nevěřím však tomu), je škoda za rozhodnutím, s nímž nesouhlasíte, vidět apriorně hloupost či zaujatost.

    Doporučuju přečíst si samo rozhodnutí. Dr. Kovařík (předpokládám jeho autorství) umí psát a skutečně nemá sklony k blábolení.
    OdpovědětVymazat
  2. Zdeněk Kovařík (je-li to on a nikoli pouze shoda jmen) napsal vynikající publikaci o směnečném a šekovém právu, kterou pokládám za jednu z nejlepších právnických učebnic, které tady poslední dobou vyšly, ale ústavnímu právu vůbec nerozumí. Snaží-li se argumentovat, vycházejí z toho neskutečné bláboly o "velkém pracovišti, které netvoří kolektiv".

    Vaše reakce mne docela překvapuje, protože zatím každý, komu jsem rozhodnutí převyprávěl nebo poslal, si pouze klepal na čelo.

    Myslíte si tedy, bez ohledu na existující masu judikatury, že soudce není podjatý, má-li rozhodovat o tvrzené chybě svého kolegy z téhož soudu? Je pak ale nutné vůbec oddělovat prvoinstanční a odvolací soudy, když by stačilo nechat rozhodnutí přezkoumat jiným samosoudcem/senátem? Mám za to, že devoluce je nepominutelným principem procesního práva.
    OdpovědětVymazat
  3. A propos, Jene, představte si už jen, jak to bude v rozsudku znít: Městský soud v Praze přezkoumal postup Městského soudu v Praze a na rozdíl od soudu I. stupně v něm žádné pochybení neshledal.
    OdpovědětVymazat
  4. Možná jsem se sekl, ústavnímu právu moc nerozumím ani já. Ta Kovaříkova slova o "kolektivu" byla jen afterthought o velikosti MS Praha, ne jádro argumentace. Vámi uváděnou masu judikatury neznám. Ano, je to TEN Zděněk Kovařík (ledaže by jich na VS Praha bylo více, což si nemyslím).

    Jsou z projednávání ob/žaloby vůči určitému soudci automaticky vyloučeni všichni jeho kolegové z daného soudu?

    Zda by posouzení věci soudci VS Praha založilo dostatečné pochybnosti o podjatosti, to je otázka citu, obav a rizika podjatého rozhodnutí -- jsem na to rozhodnutí ÚS zvědavý, může být důležité. Osobně bych byl pro vyloučení celého soudu (přinejmenším v případě žaloby proti kolegovi), ale Kovaříkův názor mi nepřipadá totálně mimo (a proto si, myslím, zaslouží elementární úctu).
    OdpovědětVymazat
  5. "Jádrem" argumentace je tvrzení, že soudce jako soudce, "kus jako kus", nezávisle na tom, u kterého soudu působí. To je ale ve zjevném rozporu s judikaturou ÚS a ESLP (mimochodem, trochu ji znám, protože i citovaný nález z r. 2005 se týká mnou sepsané ústavní stížnosti).

    Judikatura doznala určitého vývoje, obecné soudy dřív delegaci nerady viděly; zvratem byl právě nález o podjatosti soudce vůči přísedícímu téhož soudu (pravil skromně).

    Dnes platí, v souladu s ještě přísnějšími požadavky ESLP, že věc daného soudce nesmí projednávat jeho vlastní soud, ani civil, ani trest, a věc státního zástupce nesmí projednávat "jeho" soud, pokud jde o trest, a samozřejmě ji nesmí dozorovat jeho vlastní SZ.
    OdpovědětVymazat
  6. Oprava: "přinejmenším" -> "dvojnásob"
    OdpovědětVymazat
  7. Tento komentář byl odstraněn autorem.
    OdpovědětVymazat
  8. Děkuju za informaci. Asi se shodneme, že rozhodnutí o průtazích je mnohem menší soda než rozhodnutí o kolegovi. A tak bude zajímavé, zda ÚS tu čáru nakreslí nalevo nebo napravo od rozhodnutí o průtazích.

    Rozhodování o průtazích mi případá spíše analogické tomu, že o obnově řízení rozhoduje ten soudce (senát), který dříve rozhodl ve věci samé. Asi bych i řekl, že ona obnova řízení zpochybňuje spravedlivost procesu více -- a judikoval ÚS/ESLP v tomto případě rozpor s Ústavou či Úmluvou?
    OdpovědětVymazat
  9. "Pravil skromně" -- díky, vím, že ve výsledku jste se soudil i za mě. (Kdyby mě někdy náhodou potkalo to neštěstí jít k soudu.)
    OdpovědětVymazat
  10. Obnova je v praxi velkým problémem (napsal jsem o tom cosi nazvaného "My se NIKDY nemýlíme"), ale theoreticky tam ústavní nekonformita nevzniká, protože obnovu musíte mít podloženou změněnou důkazní situací, takže soudce vlastní chybu explicite nepřipouští, pouze akceptuje nové důkazy a/nebo skutečnosti a na jejich základě zvažuje, zda by nebyl rozhodl jinak.

    Vyslovením průtahů je kolega poškozován víc než např. rozsudkem, že jeho dlužník má zaplatit směnku. Nelze, myslím, takto paušalisovat, čára nebude nalevo ani napravo.
    OdpovědětVymazat
  11. Obnova řízení: Na jednu stranu, obnova řízení jen může, ale nemusí, svědčit o tom, že soudce v původním řízení udělal chybu. Na druhou stranu, zájem na spravedlivém výsledku trestního řízení a ochraně aktuálně odňaté lidské svobody je podstatně intenzivnější než zájem na finanční kompenzaci za průtahy.
    OdpovědětVymazat
  13. Jak je vyslovením průtahů kolega postižen? V případném kárném řízení se otázka existence průtahů stejně posoudí nanovo. Mimo to, některé průtahy sice objektivně vyvolávají povinnost k náhradě, ale nejsou chybou žádného soudce (příklad: severočeská justice).
    OdpovědětVymazat
  14. Pokud tam bylo kárné řízení, přichází v úvahu regres. Ale i když nebylo, v odůvodnění rozsudku je vysloveno, že udělal chybu, a že za to stát zaplatil tolik-a-tolik. Dost na to, aby se kolegové vyloučili.
    OdpovědětVymazat
  15. V odůvodnění je především napsáno, že chybu udělal stát. (Uznávám, pochybení kontrétního soudce může být v odůvodnění rozebráno, je-li jedním z faktorů pro určení, jaké průtahy jsou ještě ospravedlnitelné.)

    Regres přichází v úvahu i bez kárného řízení. Ale soudci je potřeba prokázat zaviněné porušení právní povinnosti. Navíc, na základě práva na spravedlivý proces, soud může v regresním řízení dospět k závěru, že průtahy ve skutečnosti byly ospravedlnitelné -- soudce totiž nebyl stranou sporu žalobce-stát, a tedy nemohl se nemohl bránit ospravedlnitelností průtahů tam.

    Pro Vás i pro mě je to dost. Ale nemyslím si, že se ten, pro koho to dost není, zbláznil.
    OdpovědětVymazat
  16. Regres přichází v úvahu i bez kárného řízení. 

    Pouze pokud by bylo trestní; viz § 17 odst. 2 ZOŠ.

    Nevytýkám VS-P, že se zbláznil, ale že nesmyslně blábolí tam, kde by měl citovat judikaturu ESLP (kterou jsem mu mimochodem v námitce podjatosti poskytl a se kterou se vůbec nedokázal vyrovnat).
    OdpovědětVymazat
  17. Děkuju za opravu. O odkazech na judikaturu ESLP ve Vašem návrhu jsem nevěděl. V tom případě souhlasím.
    OdpovědětVymazat
  19. Díky. Ale Vy jste ESLP citoval, jen co se týká notoriety, že spravedlnost nejen musí být dána, ale musí se i jevit, že je dána. Ne co se týká závěru, že všichni soudci určitého soudu jsou vyloučeni z projednávání věci kolegy působícího tamtéž, od kterého byste se argumentačně odpíchl dále.
    OdpovědětVymazat
  20. Z nálezu ELSP plyne obecný princip, z něhož tento závěr můžeme dovodit. VS-P ovšem tvrdí, že důvodem k vyloučení by byly pouze subjektivní důvody, např. přátelství, čímž tento obecný princip (jenž rozhodně není notorietou) pomíjí.

    Detailní argumentaci jsem si ponechal, jak je patrno, až pro Ústavní soud :-)
    OdpovědětVymazat
  21. Neboť cítím, že se argumentačně míjíme, zkusím svou úvahu rozepsat podrobněji:

    ESLP judikoval, že důvodem k vyloučení mohou být subjektivní i objektivní důvody, a to dokonce v podobě pouhého zdání (appearances).

    Soudkyně Šindelářová nevěděla, že poškozeným je přísedící jejího soudu, kterého možná nikdy předtím neviděla a nikdy s ním soudit ve stejném senátě nebude, přesto z tohoto obecného principu Ústavní soud dovodil, že se měla vyloučit.

    Právní zájem poškozeného, který neuplatnil nárok na náhradu škody, na výsledku trestního řízení je velmi omezený, zcela srovnatelný s právním zájmem soudce na konstataci, že se nedopouštěl průtahů (za něž tak jako tak nebude nijak postižen). Vztah mezi soudci Veselou et cons. a Stamidisovou je ovšem intensivnější, nepochybně se znají a vědí, že soudí u téhož soudu, takže a fortiori dovozuji, že vyloučit se musí i Veselá a spol.
    OdpovědětVymazat
  22. Tolik jsme se nemíjeli. Jen mi připadalo, že ze sloganu "musí se jevit, že spravedlnost je dána" ještě neplyne, jak vysoko ta objektivní laťka leží, a že s trochou dobré víry lze (předpokládám) Kovaříkovo rozhodnutí chápat tak, že se sice zabýval objektivními kritérii, avšak nepřipadala mu tak významná, aby shledal podjatost. (Ale souhlasím, že se soudce měl podstatně více zabývat nálezy ÚS a ESLP, i těmi, které strany neoznačily.)

    Aha, nejprve jste napsal "nález o podjatosti soudce vůči přísedícímu téhož soudu" a z toho mi nedošlo, že onen přísedící byl ne žalovaným či obžalovaným, ale poškozeným.

    Souhlasím, že III ÚS 441/04 podporuje Váš závěr.

    I když: jednalo se o t.č. útok na veřejného činitele (text nálezu III ÚS 441/04 se zdá naznačovat, že jednat se o jiný t.č., mohlo by to dopadnout jinak). Jestli je podle ÚS objektivní obava ze msty větší než/menší než/stejná jako objektivní obava při rozhodování o průtazích a posledně zmíněná obava tak významná, aby založila podjatost -- nevím, uvidíme :-).
    OdpovědětVymazat
  23. Ano, jenže Kovařík při výkladu toho, co je to objektivní důvod podjatosti, uvádí důvod subjektivní (přátelství), z čehož je zřejmé, že problematice těchto dvou hledisek vůbec neporozuměl.
    OdpovědětVymazat

Kursiva: <i>text</i>
Tučně (když už to musí být…): <b>text</b>
Odkaz: <a href = "http://adresa">název odkazu</a>, tedy <a href = ""></a>

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)