K událostem posledních dnů jeví se mi záhodným přičinit několik poznámek.

Novým ombudsmanem místo odstoupivšího Pavla Varvařovského byla zvolena Anna Šabatová. To nemám za šťastnou volbu. Ombudsman musí být schopen, osobně či prostřednictvím svého teamu, poskytovat žadatelům o pomoc efektivní právní pomoc – to v prvé řadě – a v řadě druhé, podstatně méně často, pak i přímou intervenci. Není to práce pro nadšeného laika, a výsledky A. Šabatové v minulém funkčním období byly mírně řečeno nepřesvědčivé. Řečeno nemírně a natvrdo, její práce nestála za nic, přes veškerou snahu, o jejíž upřímnosti nemám důvodu pochybovat. I když nerozumím, proč se protikandidát Šabatové Stanislav Křeček nedávno pustil do málo relevantních populistických úvah na thema lidská práva (ne)jen menšin, jako ombudsman by byl daleko lepší, protože, ač jsem s ním často nesouhlasil např. v otázkách nájemního bydlení, mám jej za vynikajícího právníka a slušného, pracovitého člověka. Anna Šabatová je, bohužel, enthusiastický chaot, který se pro tak náročnou funkci nehodí; její parketou je práce s romskou menšinou, kde by své schopnosti uplatnila daleko lépe než v odborně složité činnosti v tomto úřadu.

Státní zástupce Ivo Ištvan, stále více pod tlakem medií, nechal obvinit několik dalších osob z ne zcela jasné trestné činnosti. Dav tleská, že si tentokrát troufl i na lobbistu Ivo Rittiga a několik jeho spolupracovníků; to arci mám za předčasný jásot a velmi bych se divil, kdyby právě tento obviněný skončil nakonec za mřížemi. Tomu nasvědčuje i to, že v jeho případě, na rozdíl od obviněných exposlanců, nebyla navržena vazba, přestože inkasuje-li Rittig na provisi z každého lístku na pražskou MHD skutečně 17 haléřů, jak se traduje, je závažnost takového trestného činu v úplně jiné kategorii než resignace na poslanecký mandát výměnou za příslib sinekury.

Souhlasit je v tomto případě nutné s ODS, která se sice dostala do posice, kdy cokoli řekne, může být a obratem je použito proti ní, ale zkrátka a dobře má pravdu: politické výměnné obchody nejsou zločinem, nejvýš politickým deliktem, za který ukládá trest volič (jak se ostatně právě tato strana v posledních volbách sama a bolestně přesvědčila). Ač pokládám za poněkud nemístné až exaltované úvahy Bohumila Doležala, že Ištvanovou loňskou akcí skončil jeden polistopadový režim (a začal druhý), obecně mám za větší nebezpečí pro tuto zemi vládu prokurátorů než vládu lobbistů a stranických kmotrů.

Naprosto děsivým způsobem se uvedla nová ministryně spravedlnosti Helena Válková, řkouc, že je dobře, není-li jasně vymezeno a politici tudíž nevědí, který skutek související s výkonem poslaneckého mandátu je trestným činem: jen je nechte, ať se bojí! Nechce se mi věřit, že by něco takového vyřkl právník, natožpak právník zabývající se trestním právem. Právní jistota je jedním z pilířů, na nichž demokratický právní stát stojí, a slevovat s ní v představě, že vyšší míra nejistoty povede – jaksi preventivně – k čestnějšímu jednání, je cestou k diktatuře. S jistým smutkem konstatuji, že nejlepším ministrem spravedlnosti za posledních dvacet let byl zřejmě Pavel Blažek; u vědomí všech jeho kvalit, bohužel.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)