Těšil jsem se tedy předčasně: Ústavní soud, v senátu se soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou, odmítl mou ústavní stížnost ve věci absurdního výkladu stavění promlčecí doby v případě náhrady za nemajetkovou újmu podle OdpŠk.

Zatímco v jiných produktech III. senátu Ústavního soudu býváme svědky argumentace zcela mimoběžné, případně absentní, zde se Ústavní soud o argumentaci pokusil. Souhlasit s jeho závěry přesto nemohu: zní-li ustanovení § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen, vyvozuji z toho, že předtím nelze nejen žalobě vyhovět, ale nelze ji ani podat. Jednoznačná dikce tohoto ustanovení (může domáhat) jiný výklad prostě neumožňuje. Mám za to, že jsem měl na soudce zpravodaje smůlu, cca polovina soudců Ústavního soudu by mou námitku shledala důvodnou a svérázný výklad obecných soudů by neobstál.

Za velmi sporný pokládám i závěr, že o nárocích z průtahů u určitého soudu může rozhodovat ten samý soud. To je tisící a prvá variace na českého soudce-supermana, který umí nestranně posoudit i svou vlastní kausu – vždyť je přece dokonale nestranný, přímo z Ústavy! Praxe je samozřejmě diametrálně jiná…

Stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva již několik let u vědomí potěmkinského charakteru této instituce nepodávám, ale je možné, že v tomto případě učiním výjimku.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)