Ti, kdo sledují moje psaní o právu a české justici delší dobu, vědí, že opatrovnická agenda, zejména pak záležitosti péče o dítě, patří zcela na okraj mého odborného zájmu a zaměření. Důvodem je především moje setrvalá skepse ke stavu soudnictví v České republice, kde se touto specialisací pravidelně pověřují soudkyně – záměrně nepíši soudci, protože zastoupení žen je zde významně vyšší než jejich celkový podíl mezi soudcovským stavem – a to zhusta takové, které jinde selhaly, případně by vůbec nebyly s to, nenadány patřičnou mentální kapacitou, běžnou soudní agendu zvládnout. Jak by řekl šéf účetního Foustky v legendární české komedii, Péče o děti, to může dělat kdokoliv!
, a podle toho výsledky opatrovnické justice v této zemi vypadají.
Žel, jsou případy, kdy jsem nemohl jinak, a jako obvykle jsem nestačil žasnout, jaké osoby se kolem těchto citlivých záležitostí pohybují – a nejde přitom zdaleka jen o soudce samotné. Existuje příkladmo instituce nazvaná Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně; ochrana dětí je arci to poslední, o co tomuto úřadu jde. S řečenou institucí jsem se měl příležitost seznámit se v kause téměř jedenáctileté dívky, která, když nebyla nadále schopna snášet téměř každodenní bití, jemuž byla od své matky, jíž je svěřena do péče, na Slovensku vystavena, utekla letos v dubnu k otci do Prahy. Matka má slovenské občanství, otec české, dcera je bipolitní, proto jde o záležitost, kde by měla být dítěti sociálně-právní ochrana poskytována právě tímto úřadem.
Matka podala žádost o navrácení uneseného
dítěte podle Haagské úmluvy, načež řečený úřad požádal otce, aby dodal dceru k vyšetření psychologem, který tam působí, což otec, zlého netuše, učinil. Vyšetření se ujala jistá Mgr. Michaela Zdráhalová, žena, jež, stejně jako mnohé z těch, které se v oblasti sociálně-právní ochrany dětí pohybují, trpí na první pohled zjevnou pathologickou nenávistí k mužům. Vyšetření proto muselo dopadnout tak, aby výsledkem byla vzorně pečující matka a nezodpovědný otec: pro ty, kteří se v oboru juvenilní justice
aspoň minimálně orientují, nic nového, tento vzorec bývá spíše pravidlem než výjimkou, byť obvykle nikoli v podobě tak vyostřené a dramatické.
Třebaže bývá naším zvykem publikovat na tomto blogu celé dokumenty, tentokrát se, s ohledem k zájmům nezletilé, omezíme na citace z nich.
Dítě při pohovoru s psycholožkou opakovaně upozorňovalo, že matka je téměř denně fackovala a/nebo bila pěstí do hlavy, psycholožka Zdráhalová o tom ovšem ve zprávě pro soud napsala toto: Při hovoru jsem se snažila zmapovat, zda docházelo k nepřiměřeným trestům nebo týrání, na které bylo upozorňováno. Sama X. popisovala facky jako trest, když byla matka naštvaná. V hovoru nebylo toto téma pro ni dominantní a pokud situace trestání popisovala, spíše jí vadilo, že si matka nenechá některé věci vysvětlit. Jednou se stalo to, že když dostala facku, odrazila se jí hlava o nábytek [a má na čele dodnes viditelnou jizvu, což psycholožka zamlčela, ač na to byla dítětem výslovně upozorněna–pozn. TP]. V průběhu hovoru nezmínila, že by chtěla odejít do Prahy k tátovi kvůli fyzickému trestání nebo jakkoli neúnosné situaci doma s mámou a jejím partnerem.
Ani když byla X. následně vyslechnuta soudem a vypověděla něco diametrálně odlišného, než tvrdila ve zprávě psycholožka, nevedlo to ke změně jejího názoru, že denní fackování a bití pěstí do hlavy není týráním dítěte. Ve svědecké výpovědi pravila: Ani po dnešním pohovoru se můj názor na to, že by nezl. X. vykazovala známky týraného dítěte, nezměnil. Rozhodně jsem u nezletilé nezjistila obavu či snahu omlouvat rodiče, který jej měl týrat, jak bývá obvyklé u týraných dětí, týrané děti také popisuji velmi podrobně způsoby týrání, což u X. rovněž nebylo shledáno, X. teď prožívá komplikovanější vztah k matce, ovšem rozhodně nelze hovořit o zcela negativním vztahu…
Tak určitě; když poté psycholožka vysvětlila, že z obecného hlediska není pro dítě vhodné trestat je [rozuměj: fysicky] každý den, v takovém případě by to vyžadovalo odbornější vyjádření,
právní zástupkyni otce Zuzanu Candigliotu to vytočilo
natolik, že se svědkyně dotázala, zda by i ona zůstala s partnerem, který by jí dal takovou facku, až by se jí hlava odrazila o nábytek; soudkyně arci otázku nepřipustila.
Ačkoli se v obecné rovině neztotožňuji s poněkud militantními methodami, užívanými vůči úředním osobám lidmi kolem Jiřího Fialy, v tomto případě se nemohu ubránit poznámce, že kdyby některý psycholožkou Zdráhalovou poškozený otec tuto osobu na chodbě soudu zfackoval, bylo by to snad procesně kontraproduktivní, arci možná by výsledkem takové přímé akce bylo, že by tomuto produktu moderního vysokého školství došlo, že násilí na dítěti nelze nikdy tolerovat. Bití, natožpak každodenní, není výchova, nýbrž týrání.
A jen dovětek: na mou stížnost adresovanou brněnskému úřadu nikdo nereagoval. Nevím, proč: asi nebyla dostatečně uctivá a ponížená.
Aktualisováno.
Na základě tohoto článku mi odpověděl ředitel úřadu Zdeněk Kapitán. Že prý nejsem oprávněn si stěžovat. To si arci nemyslím a obracím se na ministerstvo.
Komentáře
Kolik tenhle zbytečnej barák má těch budižkničemů a kolik to ročně stojí, neví někdo?
Já už přestal počítat u pátého devatera řemesel, fakt nemusím dělat všechno na světě sám. Teda jako kdybych si mohl natočit 72+ hodin denně, tak by to nebylo tak zlý a s chutí bych se pustil do lecčeho, takle je to už trochu ubíjející.
Ten úřad má roční rozpočet cca 50 mega a asi 50 zaměstnanců (včetně uklízeček a administrativy, osob, které se přímo podílejí na působnosti - právníci, psychologové, vedení - je cca 30).
Pane Pecina, je to ta Michaela Zdráhalová?
Alarmující je, jak se ve společnosti snižuje počet lidí, co tvoří nějaké hodnoty, a vzrůstá počet parazitů. Ať už je to přebujelý aparát nekompetentních lidí (ale já to chápu - snáze se tam "ztratí" zodpovědnost) nebo "neziskové" organizace, kde je (čest výjimkám) jedinou náplní blbě žvanit a sát peníze...
S obavami čekám, kdy se to celé sesype.
Stále víc jich primárně škodí, za peníze těch, proti komu vyvíjí aktivitu, to člověk nevěřil, kdyby se to nedělo.
Dále si myslím, že by bylo záhodno, kdyby ta holčina (zvlášť pokud je jí víc než 12 let) podala na prasnici Zdráhalovou trestní oznámení, ve kterém by zdůraznila, co všechno soudružka Zdráhalová úmyslně zamlčela - křivý znalecký posudek je totiž trestný čin a pokud je jí více jak 12 let, ona může být bez problémů korunním svědkem obžaloby.
Také může být cestou to, že holčina půjde na OSPOD s tím, že se k násilnické matce a jejímu ožralému šamstrovi už nevrátí a ať ji umístí do dětského domova, nejlépe někde poblíž bydliště otce, neboť matku nechce ani vidět. Odtud ji dostat k otci bude easy job. Tohle je sice dost extrémní, ale kvůli činnostem feministických prasnic - UMPOĎAČEK, psycholožek a soudkyň nezbývá nic jiného, než prostě kompletně zavrhnout matku.
Také je na místě podat jménem holčiny občanskoprávní žalobu na Českou republiku - ono napomáhání týrání svěřené osoby je věc, za kterou by holčině jistě náleželo nějaké to odškodnění. Soudružka Krupičková z MSp ČR bude jistě potěšena a její drzé výlevy taktéž mohou být zveřejněny.
Taky by to chtělo prasnici Zdráhalovou rozmáznout pořádně v médiích úmyslná tolerance násilí na dítěti je u bolševicko-feministické soudružky pedopsycholožky těžká věc - minimálně by v dalších řízeních byla tahle prasnice nepoužitelná a z UMPOD by ji nakonec museli vyhodit.
Tak jedině je to totiž správně: vybrat si nějakou feministickou soudružku, na tu napřít veškerou sílu, drsně ji udolat a vystavit její hlavu na kopí. To na feministickou chamraď zabírá vždycky.
A ještě něco: pokud Zdráhalová zamlčovala fakta o týrání svěřené osoby, ač se je hodnověrně dozvěděla a neohlásila je PČR, nejedná se čirou náhodou o trestný čin?
Navíc, pokud ji soudruh Kapitán kryje, není čirou náhodou spolupachatel?
Hint: pokud někdo z otců cítí, že by v budoucnu mohl jako opatrovníka dostat UMPOD (všichni otcové, kteří mají zahraniční ženušky), měl by okamžitě podat podnět Policii ČR pro podezření ze spáchání trestného činu "neoznámení trestného činu" dle § 368 TrZ.
Minimálně to bude mít ten efekt, že pokud tam bude panovat uvedená chamraď, budou v budoucnu moci namítat podjatost úřadu.
Za měsíc jí bude jedenáct, ale problém s opakovaným útěkem je, že ta "matka" je schopná držet ji klidně dlouhé měsíce ve sklepě, jen aby proti ní nemohla svědčit. S někým tak bezcitným jsem se dlouho nesetkal, a to mám zkušenosti s násilníky a vrahy.
A pokud se žádné týrání neprokázalo, neměla by náhodou soudružka soudkyně z úřední povinnosti podat podnět PČR, aby situaci prověřila? Tohle je opravdu na blití. Kdyby to byl chlap, už by bručel v krimu. Podle mě je to tedy na kárnou žalobu na soudkyni (just kidding, vím že tahle chamraď je u nás nedotknutelná i za mnohem horší věci...)
Ostatně pořád je na tom holčina líp, než jistá ani ne roční Karolínka Polcarová. Ostatně jisté systémové napření úsilí soudruhů soudců kompletně exkulpovat matinky, které ubližují svým dětem, je právě díky případu Polcarová nejlépe vidět.
eslp.justice.cz/.../...,
Matička by s držením dcerky ve sklepě měla velké potíže, dcerka musí chodit do školy, kde by měla být mimo kontrolu matinky. Samotné držení ve sklepě, aby dcera nemohla svědčit, to samotné je celkem explicitně trestný čin omezování osobní svobody a týrání svěřené osoby. Matinka bude asi dost primitivní. Obvykle to matky dělají sofistikovaněji tak, že své dcery týrají psychicky, když působí syndrom zavrženého rodiče vzhledem k otcům.
V situaci, kdy dítko trpí bipolární poruchou, je ale situace jiná. To je psychická nemoc, u které nevíme, jak vzniká, proč vzniká, ergo, kausálně ji léčit neumíme. Projevuje se střídáním depresivních (melancholických) stavů, se stavý maniakálními.
Člověk v depresi trpí chorobným smutkem, tj. smutkem bez objektivní příčiny. Není s to to sám překonat, no a, samozřejmě, většinou bývá spíše klidný. Ovšem člověk v mánii je toho pravým opakem: nepotřebuje téměř spát, stačí mu klidně i jen 1-2 hodiny denně. Vyžaduje pozornost, u dospělých bývá časté např. promiskuitní sexuální chování, střídání diskotéky za diskotékou (či jiné zábavy, podle vkusu), popíjení značného množství alkoholu, extrémní a lehkovážné utrácení peněz.
Teď si to, prosím, představte u dítěte, kterému není ani vlastně možné pořádně vysvětlit, co se s ním děje. Ono s takovým člověkem je těžké být samo o sobě vždy, o tom žádná, ovšem jediné, co se dá s jak depresivním, tak maniakálním, stavem dělat je zajistit, aby si pacient vzal předepsané léky a trpělivě vyčkat, až zaberou. A do té doby, pokud možno, zabránit např. pokusu o sebevraždu (deprese), či např. lehkovážnému jednání, jež by mohlo vésti k úrazu (mánie).
Jistě je každému, průměrně inteligentnímu, člověku jasné, že cokoli dítě provede v příslušném stavu, neprovede s jakýmkoli oumyslem, tedy postrádá immanentní logiku jej jakkoli za to trestat, ne tak fysicky. Je to stejná logika, jako bych dědkovi, co se přede mnou na schodech šourá, krok sum krok, o dvou francouzských holích, ty hole podtrhl, abych jej "vychoval" a příště šel rychleji a nezdržoval kolektiv.
U handicapu fysického je, na tuto logiku, většina lidí s to až překvapivě jasně nahlédnout, bohužel, u handicapu psychického často nikoli. As to bude tím, že téměř každý měl někdy zlámanou hnátu, či alespoň utrpěl nějaký jiný ouraz, no a v té příčině zažil jistou míru nemohoucnosti na vlastní kůži. Ale bipolární poruchu, nebo i jen silnou depresi a silný maniakální stav, zažil málo kdo. A schopnost empathie nepatří, v dnešní době, k cnostem pěstovaným.
Pročež je vcelku pochopitelné, že na tuto skutečnost není s to nahlédnout "matka", ovšem trestuhodné je, že její jednání považuje "znalec" za přiléhavé. Není a nikdy nebude.
RSS kanál komentářů k tomuto článku