Zveřejňujeme text, který se měl – po zkrácení a doplnění z některých dalších zdrojů – stát základem příspěvku Tomáše Krystlíka za historickou sekci Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku na symposiu ÚSTRu.

Bdělí dohližitelé nad veřejnými mravy a správným pohledem na národní dějiny takové znesvěcení půdy Ústavu naštěstí nepřipustili, nekvalitním textem si proto toliko znehodnotím svůj blog…


Možných příčin, proč byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, je vícero, běžně v českých historiografických pracích uvádí následující. Britové Benešově prozatímní československé vládě v Londýně předkládali úspěchy, jichž dosáhla podzemní hnutí v okupovaných zemích, protože je pokládali za příspěvky ke společnému válečnému úsilí. V jejich pravidelných přehledech bylo Československo vždy až ke konci každého seznamu. [Kalvoda, 1999] Pro Edvarda Beneše bylo, podle svědectví šéfa zpravodajské služby Františka Moravce, trpké, že český lid nedokázal vytvořit silně aktivně bojující podzemní hnutí jako Francouzi, zejména na Francii velmi žárlil. Zdá se tedy vyplývat ze situace, že Beneš navrhl plukovníku F. Moravcovi, že se musí udělat něco okázalého, nějaký atentát, který zvrátí onen zapšklý klid ve vlasti. Klíčovou myšlenkou operace Heydrich bylo vyvolat dojem, že Heydrich byl popraven lidem doma, jenž nemohl déle snášet jeho hrůzovládu. [Kalvoda, 1999, F. Moravec]

Pro atentát na Heydricha byli vybráni dva čs. vojáci v Anglii (celkem 160 jich prodělávalo diversní a parašutistický výcvik). S dalšími byli vysazeni do protektorátu 29. 12. 1941. Teprve 27. 5. 1942 se atentát uskutečnil, zraněný Heydrich po několika dnech podlehl sepsi, antibiotika v té době nebyla v Německu k disposici. Odvetu spočívající v okamžité popravě alespoň 10 000 Čechů dokázal u Hitlera zvrátit 28. 5. Karl Hermann Frank, nejdříve telefonicky a pak osobní intervencí. Řekl Hitlerovi, že on i všichni jeho spolupracovníci se shodují na tom, že v případě atentátu jde o ojedinělý čin zinscenovaný nepřítelem, nikoli o akt velkého povstaleckého nebo odbojového hnutí zakotveného v českém národě. A pokračoval: Jestliže bychom nyní provedli – jak zněl Hitlerův telefonický příkaz z 27. 5. – masové zatýkání a masové exekuce tak velkého rozsahu (10 000 Čechů), zcela by se tak opustila Heydrichova politika. Tato linie však dosáhla toho, že zbrojní průmysl pracuje na plný výkon, výrobní bitva je v plném proudu, sabotážní akce ustupují a vláda má důvěru říšského protektora a aktivně spolupracuje. Masové zatýkání a masové exekuce by naopak jen daly zapravdu zahraniční propagandě, která hovoří o velikém odbojovém hnutí opírajícím se o veškeré české obyvatelstvo. Navíc 50 až 100 tisíc lidí, rodinní příslušníci zatčených, by bylo fakticky vehnáno do první frontové linie v boji proti nám a dobrovolně bychom se zbavili velmi cenných politických sil a ochromili bychom anebo nechali nevyužitu spolupráci s těmi, kdož se nám dnes nabízejí k positivní práci. Například: protektorátní vláda, odbory atd. S ohledem na tyto argumenty Hitler svůj rozkaz zastřelit 10 000 Čechů odvolal. Frank navrhl okamžitou exekuci všech podezřelých z atentátu nebo z toho, že mu napomáhali anebo o něm věděli, včetně jejich rodin, avšak žádné masové zatýkání a masové exekuce rukojmí. I tento Frankův návrh Hitler schválil. [Brandes, 1999]

O tom, že za atentátem stojí pouze Londýn, možná přesvědčil Franka šéf vyšetřovací komise gestapa Heinz Pannwitz, který po oznámení führerova úmyslu zastřelit deset tisíc Čechů žádal, aby stříleli i Němce, protože na místě činu bylo nade vši pochybnost zjištěno, že pachatelé použili anglický stengun, anglickou pistoli, anglickou munici, bombu s anglickou výbušninou s anglickou isolační páskou. Podle Pannwitze to mohly být akce německých emigrantů vysazených z Anglie nebo akce britských commandos. [Pannwitz]

Původcem exekuce v Lidicích Frank nebyl, jen telefonicky tlumočil Hitlerova rozkaz do Prahy, podle indicií ani nemohl být, protože stejně jako protektorátní vláda spatřoval iniciátory atentátu v londýnské exilové vládě, takže by lidická exekuce postrádala smysl. Původce nápadu vyhladit Lidice je třeba hledat mezi účastníky porady 9. 6. 1942, které se zúčastnili Bormann, Daluege, Himmler, Hitler [Brandes 1999, Berton 1982, 2007] Za provedením lidické exekuce stál Horst Böhme [Brandes 1999, Berton 1982, 2007] z pražského gestapa. Hitlerův rozkaz z téhož dne zněl: všechny dospělé muže zastřelit, všechny ženy odeslat do koncentračního tábora, děti soustředit a pokud budou schopny poněmčení, předat rodinám příslušníků SS v říši, zbytek obdrží jinou výchovu, obec vypálit a srovnat se zemí. [Brandes, 1999]

Lidice byly pravděpodobně persekuovány za šest záchytných adres v obci, jak hlásil Bormannovi zastupující říšský protektor Kurt Daluege – podle Pannwitzovy pozdější korekce vlastních pamětí byly jen dvě – které zřejmě některý z parašutistů vyzradil gestapu. [Brandes 1999]. Pozornost Gestapa k Lidicím byla vyvolána i jedním zadrženým dopisem, jehož obsah si mylně dalo do souvislosti s výsadkem z Anglie. Pět, tj. 20 % z vysazených parašutistů, spolupracovalo s gestapem, dva z nich prý naoko, protože po zatčení jim kromě mlčení nic jiného nezbývalo. V Ležákách se ukrýval jeden z parašutistů a byla v činnosti vysílačka parašutistů. V Bernarticích se fysicky zdržovaly hned dvě skupiny parašutistů, ale vlivem vlastní indiskrece v místní hospodě (rozuměj: sami na sebe to vyžvanili) se o nich dovědělo gestapo. [Berton 2007] Bernartice však vyhlazeny nebyly, i když zde bylo devět záchytných adres pro parašutisty; pro srovnání: v Praze deset, v Ležácích dvě, v Pardubicích dvanáct, po třech v Plzni a v Hradci Králové, jedna v Lázních Bělohrad a jedna v dalším místě (Pannwitzův rukopis je zde nečitelný), protože přes ně vedla důležitá silnice z Tábora do Písku, spíše však okupační moc již nechtěla eskalovat teror proti českému obyvatelstvu. [Brandes, 1999]

Pro tuto hypothesu svědčí událost ze začátku roku 1943. Gestapo v lednu 1943 zjistilo, že v blízkosti Rovenska se skrývají dva parašutisté z Anglie. Obersturmbannführer Wilhelm Friedrich Leimer přes tajné kontakty české policie dal domácímu odporu na vědomí, že Rovensko potká osud Lidic, nevydají-li je. Gestapo uzavřelo s Rovenskými písemnou smlouvu podepsanou z rovenské strany učitelem Karlem Hlaváčkem a z německé vedoucím služebny Gestapa v Jičíně, Fischerem a 16. 1. 1943 měli být oba parašutisté Gestapu předáni. Ti unikli zatčení spolknutím cyankáli. Tentýž den padl do rukou Gestapa parašutista-radista Stanislav Srazil. [Rosenberg]. Nicméně 22, podle jiných zdrojů 29 mužů z Bernartic bylo ale popraveno za napomáhání atentátu. [Brandes, 1999, Pannwitz]

Celá akce k usmrcení Heydricha byla vedena velmi diletantsky. Jan Kubiš s Jozefem Gabčíkem, místo aby se věnovali pouze atentátu a jeho přípravě, naváděli na pokyn z Londýna spojenecké bombardéry na Škodovy závody v Plzni tím, že ve směru letu před Plzní a za ní zapálili po jedné stodole (jiné zdroje uvádějí seníky), čímž Londýn velmi riskoval a vystavil je enormnímu nebezpečí odhalení – bombardování nota bene nenapáchalo téměř žádné škody, z několika vln bombardérů zahlédl ohně pouze jeden pilot, ostatní osádky shodily bomby naslepo. Kvůli naprostému fiasku akce se Heydrich domníval, že bombardování bylo pouze zastíracím manévrem jak odvést pozornost Gestapa od seskoku parašutistů na jiném místě. [Brandes 1999, Kalvoda, 1999]

Příčinou nasazení Gabčíka s Kubišem bylo, že nikdo z domácího odboje nechtěl podstoupit risiko při navádění bombardérů na cíl. [Kalvoda, 1999] Na záchytných adresách, které dostali parašutisté v Anglii, je v mnoha případech odmítli; tam, kde je přijali, je zase občas udali gestapu [Berton 2007], zřejmě se báli provokace. To se opakovalo u všech výsadků do protektorátu až do konce války. Zfalšované osobní protektorátní průkazy všech pětadvaceti do té doby vysazených parašutistů z Anglie byly, zcela nepochopitelně, vystaveny pouze jediným úřadem – a to v Brně. [Pannwitz, Berton 2007] Němci se to brzy po atentátu dověděli (jakým způsobem se tak stalo, není jasné, asi jim to musel prozradit někdo z výsadkářů, což znamená, že mezi sebou hrubě porušovali zásady konspirace) a všechny stávající brněnské průkazy byly za nejpřísnějších bezpečnostních opatření během 48 hodin zkontrolovány a označeny. [Pannwitz] V celém protektorátu byla zavedena s okamžitou platností pod trestem smrti všeobecná přihlašovací povinnost. [Pannwitz] To usnadnilo lustrace, ale snížilo parašutistům naději na přežití. Sešlo se také ke třem tisícům udání od Čechů, nejdříve během dvou týdnů 309 udání a pak po vyhlášení třídenní amnestie přes dva tisíce, z nichž mnohé prý velmi napomohly k odhalení a pochytání parašutistů. [Pannwitz]

Dodnes není dostatečně jasné, kolik parašutistů se atentátu na Heydricha přímo, nepřímo a na místě zúčastnilo. [Berton 2007] Dva atentát provedli, podle některých zdrojů byli jeden až tři další v bezprostřední blízkosti. Proč ale nezasáhli, když se atentát nezdařil? Proč nepokračovali ve střelbě z pistolí? Jakou roli sehráli cestující z tramvaje, která jela právě kolem? V kostele sv. Cyrila a Metoděje zahynulo sedm parašutistů. Údajně jim tento úkryt přikázal velitel všech vysazených parašutistů v protektorátu npor. Alfréd Bartoš. [Berton 2007] Zůstává otázkou, proč se shlukovali, vždyť u diversních akcí je základní poučkou se nespojovat, protože se tím enormně zvyšuje možnost vyzrazení a pochytání všech. Možná vysvětlení: buď vlivem nekvalitního výcviku na přežívání v podstatě nepřátelském území, nebo se už neměli kam uchýlit, nebo obojím. Proč část z nich zvolila za úkryt dokonalou past, kryptu v podzemí s jediným východem, ze které nebylo úniku, se už nedovíme.

Dne 15. 6. 1942 obdržel K. H. Frank Himmlerovým prostřednictvím Hitlerův rozkaz, aby bylo zastřeleno 30 000 politicky podezřelých Čechů. [Brandes, 1999] O tom se čeští historici zmiňují velmi zřídka. Jak se Frankovi podařilo Hitlerův rozkaz obejít, není známo. Po dopadení atentátníků 18. 6. zřejmě rozkaz pozbyl smysl, nicméně není jasné, jakým způsobem byl odvolán. Celkem bylo po atentátu na Heydricha do začátku září 1942 zatčeno 3188 Čechů, z nich 1357 (podle jiných zdrojů 1331 nebo 1585) zastřeleno – 89 za neoprávněné držení zbraně, 105 kvůli chybějícímu policejnímu přihlášení, 8 za falešné obvinění jiného, 477 osob pro schvalování atentátu. Nutno dodat, že naprostá většina udání až na výjimky přišla od Čechů. Stanný soud odsoudil ještě 29. 9. 1942 k trestu smrti 252 příbuzných a pomocníků parašutistů. [Brandes 1999] Naživu zůstala naprostá většina příbuzenstva Gabčíka, protože žili v jiném státě (ve Slovenské republice), a hodně z Kubišových příbuzných, protože celá řada z nich měla německou národnost a říšskou státní příslušnost, byli členy NSDAP a jeden z nich byl dokonce vedoucím její místní odbočky. [Berton 2007] 88 osob a čtyři města dostali vysoké finanční odměny (dohromady 15 399 000 korun, z toho parašutisté Karel Čurda a Viliam Gerik po pěti milionech) za pomoc při dopadení atentátníků. Oněch 88 osob není vyděleno podle národnosti, ale podle křestních jmen a příjmení se jedná o minimálně 76 Čechů. [Vyplácení odměn za údaje o atentátu na R. Heydricha]

Záměr vyšel. Zajistil Benešovi ohlas u spojeneckých vlád a vytvořil zdánlivě kýžený zvrat v nečinnosti v protektorátu. Atentát ale realizovali příslušníci zahraniční armády, nikoliv český domácí odboj, jenž se v podstatě omezoval na zasílání zpravodajských informací a před atentátem z obav před následujícími represáliemi důrazně varoval, byl zásadně proti. [Berton 2007]

Další důvod uvádějí autoři knihy Straus-Hupe, Possony: International Relations (McGraw Hill Book Co. Inc., 1950, New York) – dobrý poměr Heydricha s Čechy, který velmi znepokojoval Beneše. Podle výše uvedené knížky předpokládal, že atentát na Heydricha přinese konec dobrému poměru mezi Čechy a Němci v protektorátu a že represálie, které Němci nepochybně vyvinou, podnítí Čechy k následnému odporu a odboji. [Kalvoda, 1995] O tomto důvodu a o poměru mezi Čechy a Heydrichem se už v české odborné literatuře většinou mlčí. Heydrich zavedl metodu cukru a biče. Byl povolán jako zastupující říšský protektor za Konstantina von Neuratha, aby učinil přítrž pomalému pracovnímu výkonu. Hned po příjezdu nechal zatknout ministerského předsedu protektorátní vlády Aloise Eliáše, vyhlásil v okrscích některých oberlandrátů stanné právo, přes čtyři tisíce lidí bylo zatčeno, z nich 437 (489 podle [Gebhart-Kuklík, 2007], 404 podle tehdejšího českého tisku) popraveno [Brandes 1999], současně však významně zvýšil příděly zejména tuků, kuřiva, alkoholu dělníkům pracujícím ve zbrojním průmyslu, příděly Čechům nakonec vyrovnal na úroveň německých, zavedl závodní rekreace, lázeňské pobyty, závodní jídelny (bez potřeby vydávat za jídlo lístky), značně zvýšil vdovské, starobní a invalidní důchody, snížil počet německých úředníků v protektorátu z 2500 na 1800. [Brandes 1999] Tento trend se udržel i po jeho smrti, takže na podzim 1944 bylo podle jiného zdroje bylo cca 340 tisíc úředníků Čechů a pouze devět tisíc Němců. [Missachtung ihres Selbstbestimmungsrechtes] Heydrich tak nečinil z náklonnosti k Čechům, neboť ve své řeči k vybraným funkcionářům NSDAP 2. 10. 1941 v Černínském paláci řekl: Čechům ukážeme, kdo je pánem v domě… Prosím, dbejte, aby český národ respektoval, že Němec je zde vůdčí silou. [The Speech of the Reich Protector…] Poté se 17. 11. 1941 vyjádřil, že Čech může v soukromí říkat, co chce, ale v hospodářství… musí mít Německo primérní platnost. [Gebhart-Kuklík, 2007] Pohyboval se proti předpisu všude bez ozbrojené ochrany (a sám většinou neozbrojen) se slovy, že jí netřeba, protože ho Češi milují, podle oficiální verse sdělené do Berlína, že by osobní stráž uškodila říšské věci v protektorátu. [Pannwitz]

Záměr, že atentát podnítí Čechy k odporu a odboji, zcela selhal. Do zimních měsíců 1944/1945 byl pak český domácí odboj zcela nevýznamný a chabý, dá-li se vůbec o odboji mluvit. [Brandes 1999]

Dalším, snad nejpravděpodobnějším důvodem byla Benešova obava, že by při eventuální německé nabídce na uzavření míru protektorát zůstal součástí německé říše. [Brandes 1999] V depeši z 15. 5. 1942 národnímu odboji to říká víceméně jasně: Prorazí-li (Němci) až na Kavkaz, bylo by to vážné… V tom případě bych čekal ze strany Německa na návrhy na nerozhodný mír… jsou však dnešní poměry v protektorátu… tj. spolupráce s Němci, Hácha… protektorátní vláda… velkým zatížením, ne-li velkým nebezpečím. V takové situaci by mohla také u nás být žádoucí nebo nezbytná akce násilná, sabotáže, manifestace. Bylo by to mezinárodně pro osud národa pro případ nějakých takových jednání buď ulehčením, nebo dokonce záchranou, i kdyby to stálo velké oběti. [Brandes 1999] Tento důvod se většinou zamlčuje.

Pochybnosti opět vyvstanou, jakmile začneme uvažovat o rozsahu spolupráce Britů ke zdárnému vykonání atentátu. Museli úkoly parašutistů schválit, vždyť to byli britští vojáci. Obzvláště když podle některých literárních zdrojů měli být Gabčík s Kubišem přijati před odletem nejen Benešem, nýbrž také Churchillem, který je měl údajně dekorovat, podle jiného zdroje, který to slyšel prý od nich osobně, se setkali s Edenem na recepci, kde měl s nimi soukromý rozhovor a rozloučil se s nimi. [Kalvoda, 1999] To může naznačovat, že britský záměr zabít Heydricha byl převládající. Dodnes není jasné, kdo dal k atentátu na Heydricha příkaz, jisté je pouze, že o něm věděl Beneš a František Moravec.

Heydrich byl neobyčejně schopný organisátor, nebezpečný i konkurenční německé armádní zpravodajské službě, Abwehru, z titulu rivality mezi ní a méně schopným Sicherheitsdienstem podléhajícím Heydrichovi, zejména jejímu veliteli, hlavně admirálu Wilhelmu Canarisovi, současně to britskému agentu. Canaris, ochránce dalšího britského špiona Konrada Henleina [Höhne], měl na Heydricha kompromitující materiály z jeho mládí o homosexuálních stycích s jedním námořním důstojníkem – homosexualita se ve Třetí říši nepřipouštěla. Heydrich měl na krku i další hřích z mládí. Jako důstojník námořnictva slíbil manželství dceři velitele vojenského přístavu v Kielu, ale pak se zamiloval do své budoucí manželky, tehdy 18leté Liny von Osten. Své bývalé lásce oznámil svůj úmysl zasláním výstřižku novin o svém zasnoubení s Linou. Za tento prohřešek neslučující se s kodexem cti německého důstojníka byl z německého válečného námořnictva propuštěn. Aby Canaris, který byl pro Brity navýsost důležitý, nebyl ohrožen, měla anglická zpravodajská služba zájem na odstranění jeho největšího rivala, Heydricha, a Beneš byl možná požádán, aby věc realisoval. [Kalvoda, 1995] Stanislav Berton této versi nevěří a uvádí, že Canaris měl sdostatek zkušeností a možností, aby se Heydricha v případě potřeby bez britské pomoci zbavil. Bertonova verse ale nevysvětluje dalekosáhlou spolupráci Britů při přípravě atentátu.

Berton vyjmenovává příčiny, které vedly Beneše k zorganisování atentátu: provokace pro potřeby čs. zahraniční propagandy, obava z uzavření separátního míru s důsledky pro ČSR in spe, odčinění mnichovské konference, získání spojenců pro plán odsunu Němců z ČSR. Uvádí však i další možný důvod. V březnu 1942 při rutinní kontrole dokladů na varšavském nádraží zadržely Sipo a SD jakéhosi údajně německého hudebníka, který se pak přiznal, že je sovětský agent s úkolem provést atentát na Heydricha. Hlášení šéfa pražského gestapa Horsta Böhma a generála Josefa Bártíka potvrzují, že Moskva chtěla odstranit Heydricha proto, že ohrožoval sovětského agenta v Hitlerově blízkém okolí (spekuluje se o Martinu Bormannovi). Další podrobnosti nejsou známy. [Berton 1982]

Beneš atentátem elegantně zabil více much jednou ranou a smazal špatný dojem z české domácí nečinnosti. Nutno dodat, že Beneš předem zakalkuloval do svého plánu desetitisíce předpokládaných obětí pozdějších represí, čím více by jich bylo, tím pro jeho plány lépe. Povědomí Západu o osudu Lidic a Ležáků (Bernartice byly opomenuty) Benešovi a jeho londýnské vládě velmi prospělo. [Kalvoda, 1999] Že Beneš za války o pozadí atentátu mlčel, je pochopitelné. Méně pochopitelné je, že i po válce tvrdil představitelům domácího odboje, mj. i Vladimíru Krajinovi a Jaroslavu Drábkovi, že nevěděl, že zpravodajská služba posílá domů parašutisty zabít Heydricha. [Feierabend 1996] Zřejmě se obával výčitek za oběti následného teroru. Roli strůjce atentátu převzal na sebe dobrovolně nebo z donucení František Moravec. [Berton 1982]

Protektorátní odboj

Jako zastřešující odbojová skupina vzniklo v roce 1939 Politické ústředí odboje domácího (PÚ), jehož nejvyšší orgán se skládal vždy z jednoho představitele pěti vládních stran – sociálních demokratů, národních socialistů, národních demokratů, agrárníků a lidovců – tedy věrná kopie zcela nedemokratické předválečné Pětky. Udržovala přes členy svého nejvyššího vedení, sociálního demokrata Jaromíra Nečase, vedoucího Nejvyššího cenového úřadu, a agrárníka Ladislava Feierabenda, ministra zemědělství, styk s protektorátní vládou. Z odborářů a levicových soc. demokratů vznikla další skupina Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ). Největší organisací však byla tajná armáda s názvem Obrana národa (ON), která jako svého mluvčího v zahraničí jmenovala generála Sergěje Ingra, a do PÚ poslala jako svého zástupce generála Bedřicha Neumanna (později velitel čs. zahraničního vojska). Všechny tři tzv. odbojové organisace ještě před vypuknutím války uznaly Benešův nárok na vedení. Ve svém poselství z 1. 9. 1939 zadal Beneš a Ingr domácímu odboji tyto úkoly: 1. zpravodajství, 2. sabotáž, 3. propaganda – obsah zahraničního vysílání v češtině měly rozšiřovat odbojové skupiny, v Rakousku měly kromě toho šířit separatistickou a defétistickou propagandu, zvláštní důležitost připisovali Beneš s Ingrem defétistické propagandě mezi příslušníky Wehrmachtu, poslední dvě věci byly dost ilusorní, 4. povstání.

Jenže František Moravec 8. 9. 1939 bez vědomí Sergěje Ingra onu směrnici, kvůli požadavku britské tajné služby MI6 z předchozího dne, zrušil a vydal novou, orientující odboj na okamžité povstání proti Německu, až zazní smluvené heslo ve vysílání BBC, a také přímým rozkazem radiovým spojením. Tak učinil 17. 9. 1939 a – nic se nestalo, nikdo nepovstal. O tomto porušení subordinace ze strany Moravce a debaklu domácího odboje se zmiňuje jen Jiří Šolc, ostatní čeští historiografové mlčí.

Následně vydal generál Ingr novou směrnici, podle níž měla být ON připravena zahájit povstání a sabotáže až v době rozhodující bitvy na Západě. ON prý měla v listopadu 1939 údajně k disposici mužstvo pro dvě stě praporů i s důstojníky. Nábor byl činěn lehkomyslně, schematicky, takže gestapo jejich organisaci již na přelomu roku 1939/40 rozprášilo. Například část důstojníků, tzv. prstýnkáři, se rozpoznávala podle stejných prstenů z obyčejného kovu nošených na rukách – pochytat je bylo pro gestapo hračkou.

Z 11 239 demobilisovaných důstojníků československé armády (k 15. 3. 1939) se aktivně zúčastnilo odboje kolem deseti procent nižších důstojníků, ale více než čtyřicet procent generálů. Podobně tomu bylo u důstojníků generálního štábu. Na všech frontách druhé světové války padlo 145 předválečných gážistů a 435 jich zemřelo v německých koncentračních táborech. Celkem bylo v koncentračních táborech v průběhu války vězněno 856 předválečných důstojníků. Pro srovnání ztráty církevního odboje, z řad duchovních: 371 deportováno do koncentračních táborů nebo zavřeno, z nichž 38 zemřelo. Osm duchovních bylo zastřeleno.

Když ON znova svou organisaci vybudovala, sledovala i nadále cíl všeobecného povstání. Nový velitel ON generál Bedřich Homola chtěl s asi 100 prapory obsadit pohraniční oblasti, a pokud to okolnosti dovolí, i celý Weinviertel a další části Dolního Rakouska, Kladsko a pruské Slezsko. Obsazení těchto oblastí mimo ČSR nebylo diktováno taktickými úvahami, nýbrž pouze českými imperiálními choutkami. Další jednotky zamýšlel ponechat pro zajištění bezpečnosti ve vnitrozemí a pro odrážení pokusů o převzetí moci. Žádal proto zbraně pro 100 praporů, ale Ingr mu vzal naději na takové velké dodávky ze zahraničí. Mínil však, že povstání může být v každém případě podpořeno britským a československým vojenským letectvem.

Zpravodajské spojení s exilem probíhalo fysicky většinou buď přes Polsko, nebo přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii, stejně jako únikové cesty. Od dubna 1940 mohly odbojové skupiny posílat exilové vládě informace a přání i vysílačkou a touto cestou dostávat situační zprávy a pokyny ze zahraničí. Radiová stanice, která byla pod kontrolou PÚ, však v květnu 1941 padla do rukou gestapa a náhradní vysílání mohla radiostanice ON poskytnout jen nedostatečně.

Již v listopadu 1939 získalo gestapo takový přehled o českém odbojovém hnutí, že rozbilo větší část organisace ON i PÚ, jen z ON bylo zatčeno pět tisíc osob. PVVZ vlně zatýkání odolal poněkud lépe, do léta 1941, zřejmě proto, že Gestapo mapovalo strukturu organisace, aby ji pak mohlo rozbít jednou ranou. Odboj byl v troskách. V květnu 1940 obeslali zbylí z těchto tří skupin paritně budovaný Ústřední výbor odboje domácího (ÚVOD), který po uznání prozatímní vlády Beneše ujišťoval: Plně důvěřujeme ve Vaše vedení. Vaše autorita u celého národa je obrovská. Nové organisaci však scházela širší základna, a proto se soustřeďovala především na rozsáhlou zpravodajskou činnost, nikoli na sabotážní aktivity, jak by si František Moravec a Britové přáli. Čelní domácí odbojáři, podplukovníci Balabán a Mašín, poslali 20. 6. 1940 depeši exilovému ministru obrany generálu Ingrovi: Předpokládáme, že stačíte na poražení názoru, že náš národ není ve válce. Není naší vinou, že nemůžeme vésti válku se zbraněmi v těch jednotkách, které jsme měli. Vaše činnost za hranicemi, naše doma, těžké ztráty na životech, majetku, plné věznice a koncentráky jsou důkazem té naší válečné činnosti, která nám po Mnichovu zbyla. Je to spojencům málo? To však Moravce neuspokojilo. Na jaře 1941 se svěřil Ivo Ducháčkovi, že v době, kdy Anglie bojuje o své bytí, nestačí, aby se v Praze odboj omezoval na tajné kladení fialek k hrobu neznámého vojína.

V lednu 1941 musel generál Homola čelit výtce PÚ, že ON usiluje o vojenskou diktaturu. Jen v době převratu mají prý vojenské záležitosti prvořadý význam a rozhodující váhu, avšak ani v této době nemá být politické vedení vyřazeno. Nicméně se ÚVOD v březnu 1941 shodl na poválečném programu radikálních společenských reforem: Nejen politická, nýbrž i hospodářská a kulturní demokracie, ne liberalismus a kapitalismus, nýbrž státem řízené plánované hospodářství, spojení zásad kolektivisace… se zásadou soukromé iniciativy a soukromého vlastnictví. Převedení přírodního bohatství do společného vlastnictví a odstranění bídy a nezaměstnanosti účelovým rozdělováním práce.Na jaře 1941, kdy Německo přesunovalo své síly na východ, procházela většina transportů Břeclaví a přes tamní železniční most. Britové se naléhavě dotazovali šéfa čs. zpravodajského odboru v Londýně Františka Moravce s nepříjemným podtonem, zda by se nedal vyhodit do povětří. Nedal, nenašel se nikdo, kdo by byl ochoten akci provést.

Zpravodajskou spolupráci domácího odboje se sovětskými tajnými službami do vypuknutí války s SSSR líčí historici odlišně, zejména, co se týká Mašína a Balabána. V prosinci 1939 za sovětsko-finské války československá místa v Londýně sovětskou nabídku ke spolupráci v této oblasti nepřijala s odůvodněním, že moskevské spojenectví s Berlínem takovou součinnost vylučuje. Pak tvrdí, že to byl sovětský konsulát v Praze, který nabídl přímo ON spolupráci. nebo že tuto spolupráci navrhl Londýnu v červnu 1940 ÚVOD. Buď jako buď Beneš spolupráci tentokráte neodmítl, i když byl reservovaný a vybízel k opatrnosti. Zřejmě rozhodl Benešův předpoklad, že případné důvěryhodné zprávy získané z SSSR by mohly upevnit Benešovu posici a autoritu ve Velké Británii. Jeden z předních odbojářů plukovník Balabán navázal styk se sovětským konzulem v Praze. konkrétní výsledky nebyly valné; Sověti žádali rozsáhlejší informace, než jim český odboj byl s to a směl poskytnout, a sami se naopak zdráhali dodávat takové zprávy, o něž měly zase zájem domácí organisace i Londýn. Žádali též přímé spojení s domácím odbojem, ne přes exil v Londýně. Beneš nehodlal pustit kontrolu z rukou a přímé předávání zpravodajských informací Sovětům domácímu odboji zakázal, ale ten neuposlechl, zejména Balabán a Mašín.

Po přepadení SSSR instruovala londýnská exilová vláda ÚVOD, aby spolupracoval s KSČ nejen politicky, nýbrž aby s ní koordinoval sabotážní činnost, a žádala jej o seznam dosud provedených sabotážních akcí. Nebyl vyloučen rychlý konec války a bylo nutné, aby čs. vláda byla s to v krátké době něco hmatatelného předložit, aby mohla konkurovat zejména polskému odboji. Dříve, než došla odpověď, Beneš předal Britům přehled, který obsahoval nehoráznou lež, že již třetina zbrojní výroby v protektorátu padla za oběť neodhalitelné sabotáži, což jindy kritičtí Britové kupodivu spolkli, nebo jim to nestálo za protest.

V polovině srpna 1941 Beneš postoupil vedení ÚVOD sovětský požadavek útoků na sklady benzinu a oleje, na železniční transporty a letecké továrny, koncem měsíce žádal generál Ingr z politických důvodů zvýšení sabotážní činnosti: Musíme s ostatními přinejmenším držet krok. Na podzim a v zimě proto měli seskočit na území protektorátu specialisté vyškolení k těmto účelům. Od srpna 1941 sabotážních akcí poněkud přibylo. Přistoupily k nim ještě krátké stávky a v září jednotýdenní novinový bojkot, který byl dohodnut s exilovou vládou a vypadal jako generální zkouška na velké akce u příležitosti výročí vzniku státu 28. října. Tajná armáda ON byla po několika vlnách zatýkání tak zdecimována, že její vedení ve vlastním slova smyslu neexistovalo. Proto se generál Homola rozhodl plánovat jen na papíře a se skutečným budováním organisace počkat. Ve své koncepci zamýšlel odzbrojit Němce, zabránit ústupu německého Wehrmachtu přes československé území, obsadit letiště a zajistit důležité objekty. Plánoval, že k realisaci potřebuje ze zahraničí materiální výzbroj, zbraně a důstojníky pro minimálně sto praporů. Byla to jen hra na odboj.

Další závažnou indicii o kvalitě tzv. domácího odboje lze najít v knize Jiřího Šolce Po boku presidenta. Podle něj 45 čs. vojenských zpravodajských důstojníků z celkových asi 80–90 předválečného stavu (část z nich byla už v zahraničí) prozradilo při výsleších Abwehru své agenty-Němce a co více: pomáhali je i usvědčit před německými soudy. Tak učinili u 134 osob, z nichž 21 bylo odsouzeno k trestu smrti. Když se takto chovala většina vojenských profesionálních zpravodajců, jaký mrav asi musel panovat mezi dalšími odbojáři?

Zpravodajství

Kromě vojenských zpravodajců působili na stejném poli aktivní i četní diletanti, civilisté i vojáci, zanedbávající nejzákladnější pravidla konspirace nebo jen chabě konspirující. To ohrožovalo všechny skupiny v domácím odboji. Velkou slabinou zpravodajské sítě bylo její prolnutí s legálními protektorátními institucemi. Odbojové hnuti jimi prostupovalo a využívalo je ke svým cílům. Obzvláště vydatným zdrojem zpravodajských informací byli protektorátní tiskoví censoři. Když se Gestapo 25. 8. 1939 dostalo této skupině na stopu, padla mu do rukou stovka dosud neodeslaných zpráv, které měla poslat do ciziny ON, o náladě obyvatelstva, o radikálních skupinách, o německé menšině, především ale vojenského charakteru.

Adresátem zpráv z protektorátu nebyl jen československý exil, nýbrž i francouzská a anglická zpravodajská služba. Československému exilu se nikdy (!) nepodařilo vybudovat si monopol na všechny zprávy z protektorátu, a vydobýt si tak posici nepostradatelného partnera spojeneckých zpravodajských služeb a jejich vlád. Část informací z protektorátu, směřovala v letech 1939 a 1940 také přímo k francouzským a anglickým agentům v Budapeští. Další procházely z nedostatku jiného spojení francouzským, belgickým, rumunským a jugoslávským konzulátem v Praze. Většina zpráv se dopravovala do zahraničí přes Polsko, Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii. Výrazně se tu angažovali čeští emigranti, významní hospodářští činovníci na služebních cestách či čeští zaměstnanci ve spacích vozech na balkánských trasách. Sicherheitsdienstu (SD) padla do rukou i zpráva o zásobování německo-italského prostoru uhlím, s udáním naprosto přesných dat a možných sabotáží, jež mohla být sestavena pouze ve spolupráci s vysokými českými hospodářskými kruhy.

V druhé polovině října 1939 bylo mezi Prahou a Londýnem navázáno radiové spojení; bylo však velmi slabé a nenabylo většího významu. Počátkem prosince se sice podařilo radiové relace zlepšit, ale už 7. 12. 1939 fungovala radiová stanice pouze jednostranně, mohla přijímat, nikoli však vysílat.

Pobočka Abwehru v Praze počátkem roku 1940 vyslovila názor, že kvalita české zpravodajské služby je tak nedostatečná, že by bylo jen vítané, kdyby tito udavači pracovali nerušeně dál, zvláště proto, že nám mohou být spíše k užitku než ke škodě. V hodnocení oddělení branné propagandy zmocněnce branné moci u říšského protektora se ale naopak psalo: České vysílání londýnského rozhlasu projevovalo skvělou informovanost dokonce i o interním dění v protektorátu a okamžitě zaujímalo stanovisko i k sebebezvýznamnějším záležitostem. Toto odlišné hodnocení má zřejmě příčinu v uplatnění rozdílných hledisek.

Sabotáže

Sabotáží bylo ve srovnání s ostatními okupovanými státy velmi málo. 18. 3. 1939 se někdo pokusil vyhodit do povětří muniční sklad v Praze, v Plzni v dubnu 1939 někdo potřísnil uniformy příslušníků Wehrmachtu žíravinou, v srpnu bylo hlášeno poškození třífasového motoru v brněnské zbrojovce. Skupina Balabán-Mašín-Morávek sestrojovala časované bomby, z nichž jedna byla údajně poslána Emanuelu Moravcovi, jiná explodovala na Anhaltském nádraží v Berlíně. K tomu obligatorní přerušování telefonních vedení, ničení telefonních budek (!) a přeřezávání brzdových spojek mezi železničními vagony, občas byl zapálen i vagon. 3. 5. 1940 byly v Německém zemském divadle v Brně umístěny zápalné bomby, které způsobily jen nepatrnou škodu. 4. 7. 1940 byli k trestu smrti odsouzeni tři sabotéři z Explosie v Semtíně, což byl první případ průmyslové sabotáže v protektorátu. V brněnské zbrojovce se dvakrát nalezl tajný sklad s kulometnou municí. Sabotáže byly ojedinělé, převládala nechuť k otevřenému odporu.

V roce 1941 sabotáží přibylo, opět se koncentrovaly na zařízení železnic a pošt. Jednou byl podpálen i sklad bensinu. Celkem bylo v červenci 1941 zaznamenáno 31 sabotážních akcí, v září bylo již přeřezáno 112 brzdových spojek.

V prvních dnech po Heydrichově příchodu šíření letáků, nápisů i šeptandy téměř ustalo – zatímco v noci na 28. 9. 1941 byla zachycena ještě tisícovka rozhozených a nalepených tiskovin, následujícího dne jich objevila policie už jen sedm (!). Zlepšila se i pracovní disciplina, nebyly zaznamenány stávky, ani zpomalování práce. Zatímco v září bylo v celém protektorátu 114 sabotáží a podezření na sabotáž, v říjnu jejich počet vzrostl na 246. Vyšší počet je ale zavádějící. V říjnu došlo jen k nemnoha sabotážím, které se daly považovat za významnější: byl přepilován stožár vysokého napětí, zničeny téměř všech přístroje v jednom letadle Luftwaffe a byla založena řada požárů. Na druhou stranu ubyl počet poškozených telefonních a telegrafních linek a dokonce i poškozených pražských telefonních budek. Vzrostl značně pouze počet přeřezaných brzdových spojek u železničních vagonů. Zřetelným příznakem účinnosti Heydrichových zastrašovacích opatření byla skutečnost, že se mnoho Čechů zbavovalo zbraní, které do té doby vlastnili. V době mezi 30. 9. a 31. 10. 1941 nalezlo gestapo 473 pohozených palných zbraní. V listopadu 1941 se výrazně snížil i sám počet sabotážních akcí a to na 157 případů, v prosinci poklesl na 75 případů. Ze 157 listopadových případů podezření na sabotáž bylo 128 přeřezaných brzdových spojek.

Ve zbrojovkách a podnicích vyrábějících pro zbrojní průmysl téměř k žádným sabotážním akcím během prvních měsíců Heydrichovy vlády nedošlo. Klidně se pracovalo, ve výrobě nebyl zaznamenán žádný výpadek. Londýnskou výzvu Pracujte pomalu nikdo nerespektoval. Ve válečném deníku pražské zbrojní inspekce se o tomto tématu praví: Zbrojní dodávky nebyly výrazněji narušeny sabotážemi, mimo továrny přesto nutno v důsledku velezrádných rejdů provést řadu zatčení… Zbrojní výroba běží už na plné obrátky. Všechny zbrojovky se značně rozšířily a docílily obratu, jakého dosud nikdy nedosáhly. Ani později ve zbrojovkách k sabotážím téměř vůbec nedocházelo. Sabotáže, pokud měly vztah ke zbrojní výrobě, se zaměřovaly výlučně na zařízení mimo ně.

Zásahy Gestapa na podzim 1941 zcela zlikvidovaly většinu odbojových skupin, zejména ÚVOD. Přežila pouze malá část ON (Obrany národa) a Přípravný revoluční výbor, později přejmenovaný na Radu tří (R3). Nově se vytvořil Přípravný národní revoluční výbor (PNRV), který vydržel až do července 1944. O dost později (28. 1. 1945) přibyla i Česká národní rada (ČNR).

Dne 4. 2. 1942 Heydrich prohlásil: z čistě technického hlediska konstatujeme, že jsme v uplynulém období zajistili přibližně 90 krátkovlnných vysílaček… počet rozsudků stanných soudů se pohybuje mezi 400 a 500 a počet zatčených se pohyboval a pohybuje mezi čtyřmi až pěti tisíci. Z okolností plyne, že ani jedna z vysílaček s výjimkou těch, které přivezli s sebou parašutisté, neměla potřebný výkon pro spojení s exilovými představiteli v Londýně.

V roce 1942 počet sabotáži se pohyboval hluboko pod úrovní z podzimu 1941. Úřadovna Abwehru v Praze jich hlásila za leden 1942 jen 37, v únoru se snížil počet sabotáží a podezření na sabotáž v celém protektorátu na 19, v březnu se zvýšil na 32, v dubnu na 34 a v květnu na 51, v červnu 23, v červenci 43, v srpnu 66, v září 64 a v říjnu 65; v dalších měsících počty opět klesaly. Především se poškozovaly telefonní budky, veřejné telefonní stanice a telefonní vedení, zapalovaly vagony a přeřezávaly se brzdové spojky mezi nimi. V noci na 17. 5. 1942 poškodil výbuch nakladatelství Volk und Reich v Praze.

V prvním čtvrtletí roku 1943 zatklo Gestapo deset dělníků ze zbrojařských podniků na Moravě, kvůli údajnému poškození dopravních pásů, které se při uvedení do provozu přetrhly. Následovala sabotáž v závodě na isolační materiál v českobudějovickém okrese. Když se v podnicích zatýkalo, tak téměř vždy kvůli účasti v odbojové organisaci, nikoli kvůli sabotáži. Ze 347 zatčení ve zbrojařských závodech zbrojního velitelství Praha I bylo jen jediné kvůli podezření na sabotáž. Na Moravě zaregistrovaly německé úřady ve zbrojovkách tři sabotáže. Byl podpálen pracovní úřad v Moravské Ostravě. Koncem roku 1943 vyřadila sabotáž v jednom zbrojařském závodě na Moravě z provozu speciální zařízení, takže nastal výpadek ve výrobě ve výši asi 100 leteckých motorů. 5. 12. 1943 byly vyhozeny do povětří dva betonové sokly stožárů s vedením vysokého napětí a čtyři hodiny pak nešel proud.

Začátkem roku 1944 se kdosi pokusil v jednom závodě vyřadit z provozu stroj tím, že do mazání nasypal písek, v jiném se rozšířil požár, když tam některý z dělníků rozházel hořlavý materiál, ve třetím byla poškozena cisterna s bensinem. Jedna akce skupiny Bílá lvice přerušila v únoru telefonní kabel mezi Varšavou a Vídní. Pro druhé čtvrtletí 1944 platí totéž co pro první tři měsíce tohoto roku. Zbrojním závodům se sabotáže opět prakticky vyhnuly. Dva pumové atentáty v dubnu 1944 byly namířeny proti sídlům Ligy proti bolševismu. 13. 5. 1944 zničil výbuch stožár vysokého napětí na východní Moravě. Následujícího dne byla do vzduchu vyhozena také jedna vodárenská čerpací stanice, bylo nutno osm dní dovážet vodu v cisternách. Na podzim 1944 ve Strakonicích založili příslušníci skupiny Předvoj požár ve velkoskladu obilí.

V zimě 1944/45 poškozovaly partisánské skupiny na Moravě lihopalny a ničily tamější zásoby lihu, jelikož Němci ho užívali místo bensinu. 1. 2. 1945 vyřadili partisáni z provozu transformační stanici moravských elektrárenských závodů ve Vsetíně. 20. 4. 1945 přepadla jedna partisánská skupina letiště ve Vysokém Mýtě, 1. května jiná skupina letiště. v Chocni a zničila tam dvě pozorovací letadla Fieseler Storch včetně zařízení na pátrání po vysílačkách.

Je velmi nápadné, že sabotáží zůstávaly během okupace ušetřeny právě zbrojní podniky. Přitom jedním z dobrých předpokladů pro úspěšnost takových akcí byly nevysoké početní stavy podnikové ochrany. Téměř mírové poměry dokládá skutečnost, že větší část podnikové ochrany ve zbrojních podnicích v roce 1942 převzaly soukromé bezpečnostní agentury, takže podnikové stráže (Werkschutz) se většinou skládaly z Čechů. Zmocněnec branné moci generál Ferdinand Schaal počátkem roku 1944 konstatoval, že na 35 000 dělníků zaměstnaných ve Škodovce připadá jen 170 členů podnikové ochrany (!).

K nejoblíbenějším sabotážním akcím na železnici patřilo v letech 1939 až 1941 přeřezávání brzdových spojek. Od podzimu a do konce roku 1941 zaznamenaly německé dozorčí úřady 418 takových případů, v roce 1942 však už jen 183 a v roce 1945 85. Naopak počet zapálených vagonů se z 213 v roce 1942 zvýšil na 447 roku 1943 a tento trend přetrval i v roce 1944. Část těchto případů lze připsat sabotážím.

Dne 8. 8. 1943 explodovalo na trati Praha-Beroun několik náloží; při této akci byly poškozeny koleje v obou směrech, ale k omezení železničního provozu nedošlo Za akce 5. 8., při níž bylo užito mechanických prostředků, vykolejila lokomotiva. Obě tyto sabotáže a ještě jedna další 26. 8. provedly skupiny, které přebývaly v úkrytech v brdských lesích a skládaly se z českých komunistů a uprchlých sovětských válečných zajatců.

Dne 1. 9. 1943 zaútočila odbojová skupina Bílá lvice na trať Moravská Ostrava-Valašské Meziříčí. Byla poškozena lokomotiva, osm vagonů vykolejilo a provoz byl na patnáct hodin přerušen. Gestapo dalo pro výstrahu na místě činu zastřelit pět zadržených příslušníků jiné odbojové skupiny, takže akce byla mezi obyvatelstvem silně kritisována. V téže oblasti došlo 9. 11. 1943 k další sabotážní akci, která zničila dvě koleje a poškodila lokomotivu.

V sabotážích namířených proti dopravním spojům pak následovala dlouhá doba stagnace. V Čechách trvala a do roku 1945, na Moravě do června 1944. Příliš na tom v noci na 1. 5. 1944 nezměnil ani ojedinělý pumový útok na železniční trať Choceň-Pardubice, při němž byly poškozeny jen koleje. V měsících červnu 1944 až březnu 1945 bylo na Moravě provedeno průměrně šest útoků na železniční objekty za měsíc, na Českomoravské vysočině dva až šest měsíčně. Dne 1. 1. 1945 přepadla partisánská skupina Záře nádraží ve Žďáru nad Sázavou a poškodila čtyři lokomotivy, 4. 1. způsobila vykolejení vlaku na trati Německý (Havlíčkův) Brod-Skuteč. V lednu 1945 došlo k šesti sabotážím na území partisánských skupin v Beskydech a v únoru k sedmi. V březnu tam bylo provedeno šest sabotáží na železnici a čtyři v okolí Prostějova. Vrcholu dosáhly sabotáže na železnici na Moravě mezi 1. a 28. 4. (26 útoků), v Čechách mezi 14. 4. a 5. 5. 1945 (30 útoků). Rekordní počet útoků proti železnicím byl zaznamenán na Českomoravské vysočině: v březnu 1945 se zvýšil z měsíčních dvou a šesti na 11, v dubnu na 104 a mezi 1. a 5. 5. 1945 na 34.

Lze předpokládat, že sovětští partisáni podnikali své útoky především s trhavinami, které dostávali ze Sovětského svazu, zatímco ostatní skupiny si musely vystačit s mechanickými prostředky. Z toho lze usuzovat na původce sabotáží. Od konce března 1945 stoupl podíl domácích skupin. Průměrná účinnost jejich sabotáží s použitím mechanických prostředků byla dokonce vyšší než se sovětskými trhavinami.

K nejúspěšnějším operacím sovětských skupin patří zničení dvou železničních mostů. Dne 10. 4. 1945 vyhodili sovětští partisáni do povětří 38 m dlouhý železniční most přes řeku Jihlavu na trati Jihlava-Znojmo. Dopravu tam bylo možno obnovit až za 14 dní. Další most, mezi Brnem a Okříškami, byl o den později destruován tak důkladně, že do konce války se ho už nepodařilo uvést do provozu.

Silnice, zejména z Brna do Jihlavy i další přes Vysočinu, zůstávaly zcela průjezdné a bezpečné. Na ostatním území protektorátu mimo Českomoravskou vysočinu byl vliv sabotážní činnosti na provoz železnice ani v době nejčastějších útoků proti ní, v dubnu 1945, nevelký a málo citelný. Železniční provoz byl zastaven vždy nejvýše na 5 až 8 hodin. Byly však přitom poškozovány lokomotivy a vagony, jichž byl v této době již velký nedostatek.

Parašutisté

První dva výsadky pro protektorát byly sovětské. První skupina o devíti mužích seskočila 31. 8. 1941 u Varšavy a proklouzla do protektorátu. při jejich pronásledování narazilo Gestapo na sovětské parašutisty operující na Moravě, o kterých se neví, kdy a kde seskočili. Zřejmě vysazených sovětských skupin bylo hodně, protože RSHA 20. 11: 1941 zřídil u Gestapa v Brně zvláštní útvar zabývající se pouze sovětskými výsadky. Sovětské výsadky do protektorátu a britské do odstoupených území Německu nejsou dodnes historiky zmapovány.

První britský výsadek nad protektorátem se uskutečnil 4. 10. 1941. Parašutista měl ÚVOD a ON předat vysílačku, 25. 10 byl zatčen, vysílačky se zmocnilo Gestapo. Pro nepřízeň počasí byl další výsadek uskutečněn až 29. 12. 1941, kdy byly vysazeny rovnou tři skupiny. První, Silver A pod velením Alfréda Bartoše, jenž byl po věřen také vedením všech parašutistů v protektorátu, zřídila v obci Ležáky vysílačku a odtamtud navázala spojení s Londýnem. Nejdůležitějším úkolem Bartošovy skupiny bylo navázat kontakt s agentem československé zpravodajské služby Paulem Thümmelem (A54). Ten ale už byl tou dobou pod policejním dohledem a sloužil jako volavka. Druhá skupina, Silver B, o svou vysílačku při přistání přišla a nezdařilo se jí ani spojít se se skupinou Silver A. Třetí skupina, Anthropoid, provedla atentát na Heydricha. Za další tři, resp. čtyři měsíce byly nad protektorátem vysazeny další skupiny. Žádný z jejich úkolů, počínaje navázáním dalšího radiového spojení s Londýnem a sabotážemi, parašutisté nesplnili. Dva z nich zajalo Gestapo, dva zastřelilo, dva těsně před dopadením spáchali sebevraždu, dva se dali k disposici Gestapu a čtyřem se podařilo spojit se se skupinou Alfréda Bartoše.

Ingrova depeše domácímu odboji z 1. 8. 1941 odhaluje nedostatečnost ojedinělých sabotáží odboje v protektorátu a účel výsadků, pomineme-li vysílačky jako prostředky pro předávání zpravodajských informací: My v cizině, uprostřed konkurence všech porobených národů, které s honosnou reklamou a často také ve velmi přibarvené podobě vystavují na odiv své zásluhy v boji proti nacismu, cítíme velmi dobře, že je nezbytné přejít od theoretických plánů a příprav k činům. Exilové vládě Londýně bylo známo, že sabotážní akce ve zbrojních závodech a v dopravním systému protektorátu by mohly Německo značně poškodit a že sabotáže v protektorátu jsou zcela nedostatečné. Generál Ingr dále zdůraznil: Pro tento účel (sabotáž) máme zde v Anglii a v SSSR vhodné a odborně školené lidi, které chceme v podzimních a zimních měsících vzdušnou cestou s nezbytným materiálem postupně posílat domů a dát vám je k disposici, buď jako výkonné, anebo vedoucí orgány k provádění sabotážních akcí.

Důsledkem atentátu na Heydricha bylo zlikvidování většiny parašutistů vyslaných exilovou vládou v Londýně. Další výsadek se uskutečnil 24. 10. 1942 pod krycím názvem Antimon. Parašutisté měli pokračovat ve zpravodajství pro exilovou vládu a navázat kontakty se zbytky ÚVOD. Jejich vysílačka udržovala radiové spojení s Londýnem od poloviny listopadu 1942 do 12. 1. 1943 a odvysílala jen asi 20 depeší, většinu z nich s nepříliš závažnými sděleními. Skupina navázala spojení s posledním člověkem, jenž přežil z ÚVOD, s Vladimírem Krajinou. Hlásila, že ÚVOD byl zcela rozbit, že vysílat další parašutisty nemá žádný smysl, dokud nebude vybudována nová organisace Antimon měl spojení i s jednou komunistickou organisací v Čelákovicích, která jim zabavila vysílačky a vydala je Gestapu.

S pochytanými odbojáři a parašutisty začala německá moc zacházet diametrálně jinak než před atentátem na Heydricha. Byli zatýkáni, ale většinou je nepopravovali, ani je nepopohnali před soudy, zřejmě, aby se předešlo rozsudkům smrti. Všeobecný pokyn pro zacházení s agenty-parašutisty vydal ještě Heydrich. Zněl takto: Jakmile se podaří zajmout agenta, pak primárním cílem je zachovat rádiové spojení, které agent už navázal, anebo s pomocí dovezených přístrojů má ještě navázat. Takovým způsobem lze případně řídit, a tudíž zneškodňovat vysazování dalších agentů. V ostatních případech, jak svědčí indicie, zřejmě zasahoval K. H. Frank, který měl s odbojáři své cíle.

Dva výsadky, které měly převzít štafetu po předchozích parašutistech, byly u Mnichova sestřeleny. Ve vysílání parašutistů z Velké Británie nastala delší pauza. Na jaře 1944 dorazil do protektorátu větší počet parašutistů v devíti výsadcích. Tato vlna nejspíš souvisela se zpravodajskou přípravou spojenecké invaze ve Francii. Dne 3. 4. 1944 přibyla do protektorátu skupina Calcium, jejíž vysílačka navázala spojení Rady tří s exilovou vládou, a po posílení dalším výsadkem vysílala do dubna 1945. Skupina Barium, která seskočila spolu s Calciem, pracovala s vysílačkou pro severočeskou ON. Gestapo ji zaměřilo již 19. 4. 1944, podařilo se mu dešifrovat její depeše a až do října 1944 její zprávy odposlouchávalo. V říjnu gestapo velkou část spolupracovníků Baria zatklo, v lednu dopadlo i vedoucího skupiny, dva parašutisté spáchali sebevraždu.

S dalšími třemi skupinami, které do protektorátu seskočily v noci na 9. 4. 1944, neměl Londýn štěstí. Sodium bylo zlikvidováno zanedlouho po seskoku, skupina Sulphur a její vysílačka pracovala od 16. 5. 1944 pro Gestapo, třetí skupina, Chalk, vysílala jen asi týden. V půli května byli její členové zadrženi, tři z nich začali spolupracovat a až do ledna 1945 vysílali Gestapem sestavované zprávy. Výsadky Carbon (zvaný též Magnesium) a Clay (též Aluminium), vysazené v noci na 13. 4. 1944, byly úspěšnější. Carbon se sice musel obejít bez radiového spojení, protože vysílačka byla zničena při přistání, a také velmi záhy přišel o dva muže, počátkem roku 1945 se mu však podařilo kontakt s Londýnem obnovit. Skupina Clay odeslala do Velké Británie velký počet radiových depeší, vysílala až do února 1945. Clay při své činnosti narazil na organisaci, za níž se skrývalo Gestapo a která mu dodávala zprávy pro exil. Tedy pro Gestapo pak nebyl žádný problém zničit větší část organisace Clay, neudělalo to však. Skupina Potash vysazená 5. 5. 1944, byla hned po seskoku rozprášena, jeden její příslušník se dal do služeb Gestapa. Totéž se poštěstilo gestapu v případě skupiny Glucinium, vysazené 4. 7. 1944, která při seskoku přišla o vysílačku. Skupina Spelter, která přistála společně s Potashem, mohla svou vlastní úlohu, zpravodajskou činnost, zahájit až po obdržení nové vysílačky. Další výsadek Wolfram, který přistál 19. 9. 1944 v Beskydech, spolupracoval s oddílem Rady tří Beta a s partisány.

Další skupina, která seskočila z 21. na 22. 12. 1944, byla zadržena hned po přistání. Zároveň dorazila posila pro Calcium. Jako oficiální spojka s R 3 a později s ČNR následoval počátkem roku 1945 štábní kapitán Jaromír Nechanský s vysílačkou, jehož stanici 21. 3. 1945 posílil další parašutista, který měl přímé spojení se spojeneckou leteckou základnou v Brindisi. Ten však nemohl být – na rozdíl od Nechanského – převezen do Prahy: pražský odboj nebyl s to obstarat mu byt.

Souhrnně lze konstatovat, že prakticky po dva roky, od ledna 1943 až do posledních dnů roku 1944, neměl protektorát s exilovou vládou v Londýně žádné spojení. Za pomoci agentů a konfidentů se Gestapu trvale dařilo odhalovat celé odbojové skupiny. Používalo k tomu jak západních, tak východních parašutistů. Koncem roku 1944 a začátkem 1945 se Gestapo ještě jednou pokusilo dostat podle osvědčené metody pod kontrolu všechny odbojové skupiny. Jeho agenti Jaroslav Nachtmann a Antonín Vohradník svolali odbojové skupiny ke společné schůzce do jednoho pražského dominikánského kostela. Tam rozdali formuláře, na nichž měly jednotlivé skupiny informovat o své činnosti. Na druhé schůzce zástupci skupin tyto zprávy skutečně odevzdali. Pro nedůvěřivé organisace si dalo Gestapo prostřednictvím svých parašutistů authenticitu potvrdit heslem odvysílaným v londýnském rozhlase. Na Moravě postupovalo podle stejného receptu, rovněž se dalo autorisovat Londýnem.

Okolnosti domácího odboje

Členové ilegální KSČ byli do napadení SSSR zatýkáni, aniž se odboje účastnili, SSSR totiž prohlásil válku za čistě imperialistickou. Stránky tajného komunistického tisku překypovaly útoky na Benešovu osobu, rytíře smutné postavy, na jeho politickou činnost, na jeho domácí i zahraniční přívržence. Po vypuknutí války se česká buržoasie pod vedením Beneše rozhodla podporovati zločinné plány anglo-francouzských válečných štváčů a mnichovanů namířené proti svobodě národů a proti Sovětskému svazu. Benešovi lidé rozšiřují lži o Sovětském svazu a zároveň se snaží vyvolat nenávist českého lidu proti německým dělníkům a vojákům, Beneš a jím vedená emigrace jsou krajně nepřátelskou agenturou západního kapitálu, zneužívají boje českého národa pro mocenské cíle anglických plutokratů a nadto verbuje české vojáky do protisovětské československé armády. Z článků komunistických časopisů a letáků té doby čišelo přesvědčení, že Češi zavrhnou nejen Háchu, nýbrž i politiky v exilu coby stonásobné bankrotáře. Resoluce podzemního komunistického vedení v protektorátu z května 1940: Existuje pouze jediná cesta k národní a sociální svobodě a to po boku německého dělnictva a Sovětského svazu.

V politické resoluci ilegálního ÚV KSČ z prosince 1940 se píše, že USA v obavě před růstem německého imperialismu a v naději, že se stanou dědici britské říše, podněcují Anglii do dalšího boje proti Německu, že Spojené státy americké usilují o znepřátelení Německa a Sovětského svazu, aby tímto způsobem – samy zatím zůstávajíce mimo válku – obrátily expansi imperialismu na východ, nabyly vrchu nad svými konkurenty Anglií, Německem a Japonskem, rozhodly válku pro sebe a zachránily světový kapitalistický řád. Václav Kopecký z Moskvy v rozhlasovém vysílání nabádal český národ, aby pochopil, že NSDAP je socialistická strana, která svým programem je příbuzná tendencím a silám sovětské komunistické strany. Doporučoval loyalní postoj k Německu a snažil se dokázat, že Hitler nevede imperialistickou válku, nýbrž spravedlivý boj o rozšířeni životního prostoru velkého kulturního národa.

Do poloviny května 1941 bylo na Moravě bylo zatčeno 2400 komunistů, v Čechách do konce května 1941 3396. Podle německé statistiky SD a Sipo byl poměr zatčených komunistů v říši vůči zatčeným v protektorátu v říjnu 1939 3:1, od února 1940 již 1:1. To znamená, že promoření obyvatelstva protektorátu bolševiky bylo mnohem větší, odhadem zhruba desetinásobné než ve staré říši, v územích připojených k říši (Rakousko, Sudety, Slezsko) a v Generálním Gouvernementu dohromady. V noci z 12. na 13. 2. 1941 zatklo Gestapo téměř celý ÚV KSČ, regionální funkcionáře a instruktory, zabavilo vysílačky, zařízení dílen na falšovaní pasů, tiskárnu Rudého práva. Krátce na to mu padl do rukou i ústřední finanční archiv KSČ se 185 tisíc korun v hotovosti a s 50 tisíci na různých kontech.

KSČ v protektorátě se změnila v sektu ve službách cizí centrály. Hesla a výzvy v ilegálních komunistických tiskovinách vypadaly jako nacistické provokace a za takové byly běžným českým obyvatelstvem považovány. I vedení KSČ tíhlo k isolacionalismu, doporučovalo, aby se Rudé právo distribuovalo pouze mezi spolehlivými členy strany. Julius Fučík sám doznal, že KSČ se musela skrývat v hluboké ilegalitě nejen před gestapem, nýbrž i před celým národem. Postavení KSČ se změnilo po napadení SSSR, ale to už byla jeho organisace tak infiltrována gestapem, že byla prakticky bezmocná.

Při nepokojích 28. 10. 1939 v Praze byl zastřelen dělník Otakar Sedláček, student Jan Opletal byl zraněn těžce, hospitalisováno bylo 15 lidí. Na venkově a v jiných městech protektorátu ke střetům nedošlo. Dne 11. 11. 1939 Opletal zemřel. Ze strany studentů se dalo očekávat, že pohřeb přeroste v národní manifestaci. Němci studentům účast na pohřbu zakázali. Ministr protektorátní vlády Feierabend vyjednal se studentským vůdcem Josefem Matouškem, že pohřební průvod v demonstraci nepřeroste a studentům bylo povoleno se pohřbu zúčastnit. Pohřeb v demonstrace přerostl, rozháněla je česká policie. Dne 17. 11. bylo zastřeleno devět z údajných původců demonstrací. Až na jednu výjimku to byli funkcionáři oficiálního, protektorátní vládě oddaného studentského svazu a v žádném případě nebyli iniciátoři studentských výtržností. Jejich zastřelení se jeví jako zcela nesmyslné. Vysoké školy byly zavřeny.

Vlna zatýkání, kterou rozpoutal Heydrich v září 1941, stála život 404 lidí odsouzených k smrti, z toho podle českého tisku bylo 169 rozsudků smrti vyneseno za válečné hospodářské zločiny, tedy nad řezníky, zelináři, šmelináři (keťasy), hospodskými a podobně. Heydrich, využívaje tlaku trestů smrti za šmelinu a hospodářské delikty, nařídil proto nové sčítání stavů dobytka a zásob obilí, kdy bylo možno naposledy beztrestně nahlásit do té doby načerno chovaný dobytek a nenahlášené zásoby obilí. Počet dobytka v protektorátu rázem stoupl o 560 tisíc kusů (!) a zásoby obilí se zvedly o 20 %. Nicméně akce zlikvidovala téměř celý ÚVOD a pronikla zejména do rozsáhlé sítě PVVZ a do zbytků druhé garnitury ON.

Komunistické struktury zátahem na podzim 1941 nebyly fatálně zničeny, k tomu došlo až na jaře 1942 a po atentátu na Heydricha. (Komunisté se milostivě po přepadení SSSR uvolili zapojit se do odboje.) Z této rány se už tzv. odbojové hnutí do konce války nevzpamatovalo. Proto také museli výsadkáři z Anglie, kteří seskočili v prosinci 1941 a v březnu 1942, konat více na vlastní pěst, než bylo původně zamýšleno, a byli často osobami na kontaktních adresách, které měli z Anglie, udáváni gestapu – lidé se báli provokace a neoznámení úřadům mohlo mít za následek i trest smrti. Výsadkáři neměli pracovní knížky, nebyli vybaveni potravinovými lístky, osobní legitimace měli všichni vydány jediným úřadem v Brně! Diletantismus exilové vlády, lidí v československém ministerstvu národní obrany v Londýně, který je vystavil dekonspiraci, byl obrovský. Výsadkáři z Velké Británie měli za úkol dopravovat do protektorátu sabotážní materiál, předat ho odbojovým skupinám, a pak jako instruktoři pro destrukce vyškolit domácí odbojáře. Další skupiny výsadkářů byli vysazeni do protektorátu s vysílačkami, aby zřídili rádiové spojení s Londýnem. Parašutistické výsadky s výjimkou atentátu na Heydricha své úkoly vesměs (!) nesplnily. Příčiny byly různé ztráty materiálu při seskoku, hrubá nekázeň parašutistů, udávání z řad obyvatelstva, spolupráce některých parašutistů s gestapem. Za zády čs. exilové vlády vysadili Britové ke konci války do Sudet několik výsadků tvořených výhradně Sudetoněmci. Karel Pacner spočítal, že západní spojenci vysadili na území ČSR celkem 78 parašutistů (bez výsadků do území odstoupených Německu). Rusové počínaje rokem 1941 shodili na čs. území asi 850 výsadkářů, z toho asi 410 čs. občanů, na jejich přesný počet a úkoly si budeme muset počkat, až se otevřou ruské archivy.

V březnu 1942 vystupňovali Britové tlak na exilovou vládu v Londýně, aby český odboj soustavně a účinně narušoval železniční transport přes protektorát ze západu na východ, a nabídli dát k disposici letouny k přepravě parašutistů a speciálního materiálu. Ingr to odmítl a k celé věci poznamenal naprosto explicitně: Nelze počítat s účinnou účastí domácích organisací na zmíněné akci… Příchod většího počtu parašutistů a zahájení destrukční činnosti způsobí… novou vlnu represálií, a musíme tedy předpokládat vážné ztráty dalších významných našich konspirativních pracovníků, kteří nám dosud zbyli.

Po atentátu na Heydricha byla většina výsadkářů popravena nebo zatčena a exilová vláda v Londýně ztratila radiové spojení s protektorátem. Proto tam v říjnu 1942 vyslala další skupinu (Antimon) s vysílačkou, která měla navázat spojení se zbytkem ÚVOD, ale již v lednu 1943 ji gestapo pomocí svých kolaborantů, většinou z řad KSČ, vypátralo a zneškodnilo. České odbojové organisace ztratily spojení se zahraničím, styky se Slovenskem, Sudety, s Těšínskem, s exilovou vládou v Londýně, s moskevským vedením KSČ se přerušily, protože Gestapo odhalilo všechny důležité zpravodajské kanály.

ON byla nově zorganisována na základě spolupráce s vládním vojskem, jež mělo až sedm tisíc mužů, policií a četnictvem. Na PVVZ navázala Rada tří, která začala budovat malé bojůvky a odmítala schéma ON, které připravovalo jen důstojnické kádry pro velké jednotky. KSČ ve vlně zatýkání po atentátu na Heydricha ztratila svůj druhý ÚV a větší část své organisace. Třebaže v květnu 1943 přišli funkcionáři KSČ ze Sovětského svazu, nepodařilo se organisaci obnovit, protože i v tříčlenném protektorátním ÚV KSČ mělo gestapo svého agenta. Místo centralistické strany vystupovaly v protektorátu skupinky komunisticky smýšlející mládeže, na sobě většinou nezávislé.

Naopak Šmidke, který v červenci 1943 seskočil na slovenské území, zorganisoval slovenské KS nové vedení a do poloviny října 1943 zrekonstruoval její organisaci. Mezi červencem 1942 a lednem 1943 Gestapo pomocí konfidentů rozbilo zemské vedení KSČ a všechny až na jednoho člena zatklo. Brněnské Gestapo dokonce samo tisklo komunistický list Moravská rovnost a vybudovalo ze svých konfidentů nový ilegální ústřední výbor KSČ. Když se v květnu 1943 setkali dva moravští komunističtí funkcionáři se třemi českými, setkali se v jejich osobách i tři spolupracovníci Gestapa (z pěti!). Nové zemské vedení KSČ vytvořené v lednu 1945 Gestapo opět rozmetalo, v březnu udeřilo na pražské krajské vedení KSČ. Z toho se KSČ do konce války nevzpamatovala. Komunistický odboj v protektorátu je tedy z říše pohádek.

Do Londýna se posílaly zprávy o pohybech vojsk, výrobní údaje a další zprávy z protektorátu. Pro Beneše byly především prostředkem, jak zdůraznit vlastní informovanost a důležitost. Se všemi možnými lidmi volně rozprávěl o nejtajnějších českých aktivitách a též dal zveřejnit zprávy, které předtím předal Foreign Office coby přísně důvěrné. Často byl Brity upozorňován na nezbytnou diskrétnost, ale nebyl ji schopen dodržovat. Že tím ohrožoval své informační zdroje v protektorátu na životě, mu bylo, jak vidno, jedno. Jenže v lednu 1943 Němci zlikvidovali poslední vysílačku pro spojení s Londýnem, aby se radiové spojení obnovilo až na jaře 1944. Nejdůležitější činnost českého odboje, shromažďování a předávání informací Benešovi, byla tím značně omezena. Existovaly sice i nadále kanály, kterými se daly zprávy fysicky dopravovat do Londýna, ale byly to cesty velmi zdlouhavé. Od roku 1943 četla německá kontrašpionáž radiovou korespondenci čs. vlády například mezi Londýnem a Moskvou, Kujbyševem, Istanbulem, Ženevou, později i se Slovenskem. Používané čs. šifrovací systémy nebyly dostatečně kvalitní, a tak je Abwehr rozšifroval.

Užitečnost čs. zpravodajských služeb pro spojence v letech 1942–43 velmi poklesla vlivem malého počtu zpráv o Německu a jeho spojencích z protektorátu zejména ztrátou radiového spojení. Gestapo se zmocnilo hlavního informátora Londýna Vladimíra Krajiny, posledního představitele ÚVOD. Plk. František Moravec byl pak po celý rok klamán provokační radiovou protihrou Hermelin, neboť gestapo donutilo ke spolupráci výsadkáře četaře Stanislava Srazila. Ten ve svých depeších několikrát varoval Londýn, že jeho rádiové depeše ze stanice Barbora jsou vynucené. Zřejmě plk. Moravec nechtěl dlouho uvěřit, že jediné zbývající radiové spojení s vlastí je pod kontrolou gestapa. Až když si tuto prohru přiznal, poslal Srazilovi depeši, jejíž text jednoznačně usvědčoval Srazila ze snahy varovat londýnskou centrálu. Srazil byl opětovně zatčen a popraven. V té době byly radiové hry běžnou věcí, pražské Gestapo provozovalo s Moskvou hned tři hry současně, což svědčí o velké četnosti výsadků z SSSR do protektorátu. Zůstává neoddiskutovatelným faktem, že v roce 1943 a 1944 neměla československá exilová vláda v Londýně v protektorátu žádnou kontaktní osobu (!).

Pro český domácí odboj byla typická také jedna věc, neměl žádnou výraznější pravicovou složku nebo alespoň politicky neutrální složku, na rozdíl od Polska nebo Jugoslávie. Všechny jeho odbojové organisace inklinovaly doleva.

Beneš 16. 12. 1943 v Moskvě, zahnán dobře mířenými otázkami Molotova do kouta, vysvětlil činnost domácího odboje takto: Lze spíše mluvit o tak zvané vědecké sabotáži, která postihuje Němce nepřetržitě a trvale. Bojovali jsme s nimi tři sta let.

Jiří Šolc uvádí, že český odboj neměl pro náročnější sabotážní akce odborníky a technické prostředky a především nechtěl riskovat ztráty na lidech. Proto dával přednost tzv. skryté či nepostižitelné sabotáži. František Moravec se 5. 4. 1941 vyjádřil v rozhovoru s Ivem Ducháčkem takto: Ti naši pricipálové v Praze, když jim dáme rozkaz, aby se to či ono udělalo, hledají na to nové lidi, sami už nechtějí nic dělat, nic riskovat, říkají: Vždyť nám pan president stále říkal, že by každá oběť byla předčasná. U nás se už začíná žít v představě, že nám prostě spadne do klína nový 28. říjen. Moravec ve své knížce píše: Nebylo nic platné posílat domů depeše vyžadující zvýšení odbojové činnosti. Zkusili jsme to. Nic se nestalo.

Použitá literatura:
[August]: August, František, JAB (ed.): Ve znamení temna. Sovětská špionážní a podvratná činnost proti Československu v letech 1918–1969. Votobia, Praha 2001
[Brandes 1999]: Brandes, Detlef: Die Tschechen unter deutschem Protektorat. Teil I und II, R. Oldenbourg, München, 1969, 1975; česky: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Prostor, Praha 1999
[Brandes 2003]: Brandes, Detlef: Großbritannien und seine osteuropäische Alliierten 1939–1945. Die Regierungen Polens, der Tschechoslowakei und Jugoslawien im Londoner Exil vom Kriegsausbruch bis zur Konferenz von Teheran. Collegium Carolinum, München 1988; česky: Exil v Londýně 1939–1943. Karolinum, Praha 2003
[Brod 2002]: Brod, Toman: Osudný omyl Edvarda Beneše. Academia, Praha 2002
[Feierabend 1996]: Feierabend, Karel Ladislav: Politické vzpomínky (I), (II), (III). Atlantis, Brno 1996
[Fučík, J.]: Fučík, Julius: Reportáž psaná na oprátce. SPN, Praha 1951
[Gebhart-Kuklík 2007]: Gebhart, Jan; Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV. b. Paseka, Praha 2007
[Hanzlík 2003]: Hanzlík, František: Vojenské obranné zpravodajství v zápasu o politickou moc 1945–1950. Praha 2003
[Kalvoda 1999]: Kalvoda, Josef: Role Československa v sovětské strategii. Dílo, Kladno 1999
[Kuklík-Němeček 2004]: Kuklík, Jan, Němeček, Jan: Proti Benešovi! Česká a slovenská protibenešovská opozice v Londýně 1939–1945. Karolinum, Praha 2004
[Mareš 1990]: Mareš, Petr: Československo a jaltské mýty. Dějiny a současnost 1/1990, Praha 1990
[Moravec, F.]: Moravec, František: Špion, jemuž nevěřili. ’68 Publishers, Toronto 1977
[Pacner]: Pacner, Karel: Československo ve zvláštních službách. Pohledy do historie československých výzvědných služeb 1914–1989. Díl I. až IV., Themis, Praha 2002
[Šolc]: Šolc, Jiří: Ve službách prezidenta. Praha 1994
[Zeman 2002]: Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá Fronta, Praha, 2002

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)