Důležité upozornění!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Když je soudce s rozumem v koncích
Nejprve Šindelářová poslala svůj dotaz Nejvyššímu soudu, konkrétně soudkyni Miladě Šámalové. Ta však neodpověděla, a proto se Šindelářová obrátila na místopředsedu Městského soudu v Praze Bohuslava Horkého. Jaká byla jeho odpověď, není ze spisu patrno, avšak ihned po konsultaci změnila soudkyně svůj názor o 180° a rozhodla, že Svoboda vyloučen není.
Pozoruhodné je, že v obou dotazech uváděla po pravdě, co I. Svoboda vypověděl a jaké to má procesní důsledky. Že je to bez významu, uvedla až ve svém opatření. Je opravdu komické moci porovnat, co si český soudce skutečně myslí a co napíše do svého rozhodnutí.
Obžalovaný Patrik Vondrák postup soudkyně Šindelářové, hraničící s fraškou a otevřeným výsměchem základním zásadám procesního práva, přirozeně napadá námitkou podjatosti. Jistě se dozvíme, že vše bylo v naprostém pořádku, žádná konsultace se nekonala, a D. Šindelářová diametrálně změnila svůj názor jen na základě vlastního geniálního vnuknutí.
A pak, že u soudu nebývá legrace!
- Autor: Tomáš Pecina
- Nadřazená kategorie: Naše případy
- Kategorie: Samolepkový proces
- Počet zobrazení: 6055
Komentáře
Soudci a znalci, zabývající se tzv. extremismem podjatí zásadně nejsou, protože prostě nejsou.
Nicméně mne překvapuje, jak paranoidně je na takové konsultace pohlíženo i ze strany soudkyně (pokud platí Váš odhad).
Převedeno na jiné obory, nepřišlo by mi vůbec podivné, kdyby se lékař spojil s primářem a konsultoval s ním problém, nebo projektant se obrátil na statika či odbor plánování výstavby.
Celá taškařice je pro mě pikantní prakticky jen kvůli politickému charakteru procesu a asi to obdobně cítí i sami soudci a neví jak z toho ven. Ale já je nelituji, buď mají použít zdravý rozum a rozhodnutí vyargumentovat, nebo ať se kroutí a dělají ze sebe veřejně kašpary.
Z mého hlediska není problém v konsultaci samotné jako spíš v jejím charakteru. To už se blíží opatrnictví ve scholastických disputacích nebo pozdější zásadě pregnantně podané Švandrlíkem: "politicky, Halík, kurva, politicky!".
Soudkyně se nepochybně může neformálně poradit s partou spolužáků z fakulty při čaji o páté (byť ani tady by neměla být konkrétní a případná debata by měla být v obecné rovině), ale nemůže se o postupu radit se soudcem, jehož úkolem je její postup ve vyšší instanci přezkoumávat.
Pane Pecino, nechcete - samozřejmě jménem nějakého vystudovaného právníka - napsat a vydat podrobný komentář paragrafů, týkajících se podjatosti? Nesebevědomí, nesamostatní a bázliví soudci (jako paní Šindelářová) by dostali návod, podle něhož mají rozhodovat a nemuseli by se poníženě s prosíkem ptát nahoře, jak mají rozhodovat.
V tomto státě si soudci dělají co chtějí, protože jsou za to fakticky beztrestní. Nerespektují judikaturu, z procesních předpisů mají legraci a celý ten systém je nastavený tak, že odvolací řízení neslouží k nápravě vad v řízení před I. stupněm, ale k tomu, aby ty vady zakryl. Odvolací soudy u nás poskytují ochranu soudům nalézacím. A díky systému založeném na tom, že k dovolání a ústavní stížnosti je povinné právní zastoupení, nemáte šanci se dovolat spravedlnosti, pokud jste nemajetný. A když vám náhodou zbude nějaký ten pětník k Ústavnímu soudu, tak narazíte na neproniknutelný blok u Ústavního soudu, kdy Vaši stížnost neposuzují soudci, ale jejich asistenti, kteří vybírají jen do očí bijící případy. Což je ovlivněno tím, jak si večer před tím zasouložili. Iluzi spravedlnosti před Ústavním soudem věří snad jen laická veřejnost.
S jedním asistentem ústavního soudce jsem se setkal loni a jeho primitivismem jsem byl zděšen. Tudíž nemám problém věřit tomu, co na toto téma píšete.
Soudkyně se nepochybně může neformálně poradit s partou spolužáků z fakulty při čaji o páté (byť ani tady by neměla být konkrétní a případná debata by měla být v obecné rovině), ale nemůže se o postupu radit se soudcem, jehož úkolem je její postup ve vyšší instanci přezkoumávat.
Moje zkušenost s městským soudem V Praze je bohužel taková.
Opatrovnické řízení:
4 krát odvolání proto usnesení I. stupně = 4 krát potvrzeno (přestože jsem namítal místní nepříslušnost OS P6, MS to nezajímalo a s námitkou se nevypořádalo)
4 krát odvolání proti usnesení OS P6 (byla vyslovena místní nepříslušnost) = 4 krát potvrzeno (před tím mi tvrdili že OS P6 je příslušným), ale s námitkou, že došlo při zápisu věci do senátu P a Nc k obcházení zákona (u OS P6 zcela běžný jev) a že věc byla zapsána v rozporu s rozvrhem práce se MS odmítl zabývat.
Výsledek 8 nesprávných usnesená bylo 8 krát potvrzeno. Musel jsem podat 8 ústavních stížností. Takže by mě zajímalo, proč tady máme odvolací soudy, když namísto toho, aby mi poskytly ochranu, chrání nesprávná rozhodnutí soudu I. stupně. Ve čtyřech podáních namítám místní nepříslušnost a soud moje námitky odmítne a tvrdí že OS P6 je příslušný, aby mi následně dal za pravdu, ale k čemu mi to je, když jsem kvůli tomu musel zaplatit advokáta? Pak mi 4 krát odmítne zkoumat fixlování při vkládání věci do systému ISAS, takže jsem musel opět zaplatit advokáta, aby podal další 4 ústavní stížnosti.
Náhrada škody (autonehoda): OS P1 k mé námitce, že musí zkoumat podíl obou účastníků na vzniku nehody, v rozsudku uvede, že nemusí.
MS v Praze tento nesmysl potvrdí. NS (po třech letech průtahů) obě rozhodnutí zruší a tvrdí že mám pravdu, že musí zkoumat podíl obou účastníků na vzniku nehody. Takže stejná situace: obrátil jsem se Na MS v Praze, aby mi poskytl ochranu, ale ten se na mě vykašlal a ochranu poskytl rozhodnutí OS P1. Zbytečně jsem musel vynaložit prostředky na podání dovolání k NS.
odvolací soudy rozhodují většinou kvalitněji bych opravil tak, že většinou rozhodují nekvalitně, snaží se minimalizovat zásah do rozhodnutí I. stupně, a začnou se věcí poctivě zabývat až tehdy, když dojdou k závěru, že účastník řízení peníze za dovolání nebo ústavní stížnost obětuje.
A ta hysterie, když jim člověk zpochybní rozvrh práce a prokáže fixlovaní se zápisem věci, to jsem nezažil.
Nemyslím si, že jsou kvalitnější soudy II. instance než ty prvoinstanční.
ZC
RSS kanál komentářů k tomuto článku