Píše nám ústavní soudce Vojtěch Šimíček; že prý lžu a manipuluji. Což je mi podobné.
Ve sporu o to, zda dovolání nejvyššího státního zástupce ve věci Hitlerových projevů může projednávat senát složený ze tří bývalých komunistů, byl soudcem zpravodajem určen Tomáš Lichovník. Proti čemuž stěžovatelka, společnost guidemedia, brojila námitkou podjatosti, ve které uvedla, že tento soudce opakovaně vystupoval na thema úzce související s projednávanou materií a vyslovoval názor, že komunistická minulost soudců nemá na jejich současné rozhodování vliv a informace o ní by neměly být veřejnosti dostupné.
Což je lež jako věž, neboli, slovy jeho ctihodnosti Šimíčka, významná a do značné míry účelová desinterpretace. T. Lichovník nikdy nic takového neřekl, a kdokoli tvrdí opak, se mýlí.
Mýlí se arci leckdo. Kupř. E15, kde napsali:
Prezident Soudcovské unie a šéf soudu ve Žďáru Tomáš Lichovník (nebyl členem KSČ) již koncem prosince pro deník MF DNES zmínil, že publikování seznamů nepodporuje,Řešit to, kdo byl a nebyl před rokem 1989 ve straně, je už dost vyčpělé téma. Na začátku 90. let se v justici dělaly prověrky. Po nich zůstali soudci, kteří splnili zákonné podmínky. Tím to já považuji za vyřízené. Stranická minulost, myslím, není podstatná,
Prostě, všichni jsou lháři, jen Lichovník mluví pravdu, vždyť je to přece ústavní soudce. Uvedenou skutečnost koneckonců potvrdil i on sám ve svém vyjádření k nyní projednávané námitce podjatosti, v němž nadto uvedl, že se subjektivně být podjatý necítí. O tom, že takové subjektivní přesvědčení má relevanci, nemůže být u ústavního soudce, na něhož jsou kladeny vysoké požadavky z hlediska morální integrity, pochyb,
vysvětluje Šimíček.
Tak určitě.
Pokud se týká výtky, že jsem trestní oznámení ve věci soudcovské malé domů podal zjevně účelově
, to pravda není. Podal jsem ho, jsa pevně přesvědčen, že jednání daných soudních funkcionářů je trestným činem, a je toliko nahodilou shodou okolností, že se tak stalo v době, kdy byl jeden z podezřelých ustanoven soudcem zpravodajem v související věci.
Teď už jen zbývá, aby nestranný soudce Lichovník navrhl ústavní stížnost odmítnout: vždyť přece členství soudce v KSČ není vůbec podstatné.
Napadá mne cosi velmi, velmi nezdvořilého o počmáraných šašcích, ale to si nechám pro sebe.
Komentáře
Otázkou je, zda někdo, kdo veřejně artikuloval na určitou právní otázku silný názor (dodávám, že zcela legitimní), je nebo není vyloučen z rozhodování o ní. Existují argumenty pro i proti, v tom se Šimíčkem nepolemisuji.
Kromě toho právo na ústní jednání ústavní stěžovatel už několik let nemá.
„... v oblasti práva nedošlo od listopadu 1989 k žádné formě sebereflexe. Byl převzat komunistický právní řád, který byl postupně novelizován. Právo vyučovaly stále stejné osoby, začasto stále stejným způsobem, stejné osoby působily v justici a dalších právních profesích ...“
RSS kanál komentářů k tomuto článku