Nejvyšší soud rozhodl, že tři komunističtí soudci v čele se soudružkou Miladou Šámalovou nejsou vyloučeni z rozhodování ve věci vydání projevů Adolfa Hitlera. Námitku podjatosti citlivě rekapitulovali, o čemž svědčí věta: Za důvod tohoto svého názoru obviněná společnost považovala, že KSČ byla zločinná a zavrženíhodná organizace založená na nenávistné ideologii marxismu-leninismu, z čehož lze podle obviněné společnosti dovodit, že soudci tuto ideologii skutečně vyznávali a neopustili své politické přesvědčení proto, že z toho v nových společenských poměrech neměli osobní prospěch. Děkujeme, Nejvyšší soud umí vždy pobavit. Podstaty námitky se soudruzi přirozeně ani nedotkli, jejich odůvodnění je s ní dokonale mimoběžné, ale tak už to u rozhodování tohoto soudu bývá, a ani nemusejí rozhodovat členové KSČ (kterých je u tohoto soudu tolik, že sestavit senát bez nich je téměř nemožné).

Ústavní konotace má arci fakt, že o námitce rozhodovali sami exkomunističtí soudci a že proti jejich usnesení není přípustná stížnost (což z TrŘ výslovně neplyne, ale je to dáno absencí nadřízeného soudu). Tím je hrubě porušována zásada nemo iudex in causa sua: aby byl konečným arbitrem nepodjatosti ten, vůči němuž je tato namítána, je úprava hodná ještě většího bananistánu, než jakým je Česká republika.

Aktualisováno.
Ústavní stížnost; ano, vím, že je to jen házení hrachu na stěnu, ale je to přece jen o trochu lepší, než nedělat nic a nechat si od lidí jako M. Šámalová všechno líbit, tváříce se přitom, že to, co se děje, má cokoli společného s demokratickou justicí. Nemá: jde o čirou justiční zvůli.

Aktualisováno.
Takto thema pojednali v Lidových novinách.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)