Telenovela Resistance Women Unity pokračuje ve svižném tempu. Dva noví znalci z Plzně Jan Ptáčník a Petr Krčál dodali znalecký posudek, a k němu příslušná universitní funkcionářka připojila záruku, že oba soudruzi toho sice zatím moc neumějí (jde s největší pravděpodobností o jejich první samostatný projekt, nezapomeňme, že na magisterských diplomech jim téměř nestačil zaschnout inkoust), ale jsou moc pracovití a uvědomělí a do svého posudku napíší, cokoli si budou OČTŘ přát.

Což je právě to, co by znalec za žádných okolností dělat neměl: ne náhodou se v jiných oborech, příkladmo v soudním lékařství, znalcem stává odborník obvykle až v profesorském věku, po několika desetiletích praxe, aby byla záruka, že se při své práci nedá nikým a ničím ovlivnit.

Výsledek je podle očekávání tristní, a to v prvé řadě svou nekonkrétností. Znalci do posudku napsali přesně to, co se od nich žádalo, tedy závěr, který soud potřebuje pro odsuzující rozsudek, aniž by své úvahy podepřeli odkazy na konkrétní důkazy, a pokud už tak učinili, pak – stejně jako Michal Mazel u Power I+II – při tom použili špinavý trik: nerozlišovali, odkud předmět, na který odkazují, pochází, a tak cokoli, co se našlo při domovních prohlídkách v bytech obývaných aktivistkami (a co jim v některých případech ani nepatřilo, protože v bytě s nimi žilo několik dalších osob), použili proti nim, jako by předmět měl nějaký vztah k RWU nebo jako by to, že jej měly doma, bylo automaticky důkazem jeho použití k podpoře a propagaci zakázaných hnutí.

Za pozornost stojí též četné odkazy pod čarou, které ovšem neodkazují na množství různých dokumentů, nýbrž na dva policejní spisy: Power a Lotta (proces s RWU dostal nové kodové jméno, Madla). Že by návyk ze studia, jak drobným podvodem učinit seminární nebo diplomovou práci zdánlivě ozdrojovanější?

Nejzábavnější je ovšem pasáž o mikulášské besídce, kde prý děti mohly stavět ze stavebnic hákové kříže (nikoli tedy stavěly, nýbrž stavět mohly, ale takto nekonkrétní obvinění jsou pro posudek typická).

Na jedné ze schůzek s obviněnými jsme z legrace zkoušeli vymyslet, jakou formu závadového diskursu v besídce znalci odhalí. Já jsem, pokud si vzpomínám, navrhoval, že menší děti dostaly pastelky a soutěžily o nejlepší portrét Hitlera, starší se učily zpívat Horst-Wessel-Lied, chlapci měli za úkol poznat na fotografiích nacistické generály, zatímco děvčata se cvičila v pečení vánočního cukroví ve tvaru run, a základem byl samozřejmě kurs správného hajlování (podotýkám, že co se na besídce dělo ve skutečnosti, samozřejmě vím z fotografií a videí). Nikdo z nás arci neočekával, že by se tato mírně perversní až cynická zábava mohla ukázat tak přesnou predikcí reality…

Aktualisováno.
K thematu rovněž Lukáš Beer.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)