Můj názor, co je zač advokát Bohuslav Sedlatý, jest znám a dlouhodobě neměn, arci že se pod podobný výtvor dokáže podepsat Václav Vlk, je pro mne značným zklamáním. Výtvorem míněno rozhodnutí odvolací stolice České advokátní komory ve věci sporu Zuzany Candiglioty s břeclavským starostou za sdružení Pro Region a jím sedlaným velbloudem (bez stranické příslušnosti).

Dokument sestává za čtyř stran a neprohloupíte, seznámíte-li se s jeho obsahem. Příkladmo věta Úvodem se lze pozastavit, kolik obdivuhodné intelektuální kapacity je vyčerpáváno na obhajování prosté neomalenosti a hrubé neslušnosti, je frapantní nehoráznost, protože kárně obviněná advokátka rozhodně není tím, kdo by svou intelektuální kapacitu vyčerpával z vlastního rozhodnutí. Představíme-li si to v kontextu soudní síně a trestního procesu, nejspíš by nám přišlo divné, kdyby předseda senátu začal odůvodnění výtkou přílišného úsilí, které v řízení obžalovaný vyvíjel ve snaze prokázat svou nevinu. Přejděme však tuto pasáž s povzdechem, že kde nic není, není co vyčerpávat, a podívejme se na klíčovou úvahu rozhodnutí, jíž si kárný orgán osobuje pravomoc trestat advokáty za jejich projevy nesouvisející s výkonem advokacie.

Je tu a contrario konstruován koncept tajného advokáta, tedy takového, o němž není nikomu, snad kromě Komory samotné, známo, že tuto profesi vykonává. Ten smí být ve svých soukromých projevech sprostý jako dlaždič (případně jako ministerský předseda), a důvodem pro kárný postih takové projevy nejsou. Advokát, který jednou vystoupí na veřejnosti, však toto privilegium ztrácí. Onu tříštivou frakturou logiky stiženou úvahu bude na místě citovat in extenso, neboť jen tak vynikne, jaká je to pitomost:

Tvrdí-li kárně obviněná, že komentář k fotografii břeclavského starosty nekoncipovala jako advokátka, nekoresponduje toto její tvrzení s tím, že se veřejnosti jako advokátka prezentuje.

Nebylo sice prokázáno, že inkriminovaný e-mail byl odeslán z počítače obžalovaného, ale není pochyb o tom, že obžalovaný k němu měl přístup, napsal kdysi v odsuzujícím rozsudku bývalý vojenský prokurátor a po Listopadu ctihodný soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 Rudolf Šídlo, jehož jméno nesoucí cenu máme již dlouho pro podobné justiční bláboly v úmyslu zavést.

Je-li pro někoho snad tato velbloudí historka banalitou, měl by se zamyslet nad tím, zda skutečně chce mít advokátní komoru, která bude – ovšemže přísně selektivně a účelově, jak má ve zvyku – trestat ty, kteří neplanou nadšením pro její vrcholné orgány, za chování s advokacií nesouvisející a zároveň přehlížet nejtěžší porušování právních předpisů, pokud jde o osoby řečené orgány milující, případně přímo tvořící.

Nebudeme však dále vyčerpávat sebe ani svou intelektuální kapacitu a odkážeme na správní žalobu, zvící 12 stran, již za kárně odsouzenou podal její obhájce Pavel Uhl. A pro úplnost, pokud by někoho z vážených čtenářů mého blogu četba textů s velbloudí thematikou uchvátila, ještě prvoinstanční rozhodnutí a Uhlovo odvolání proti němu (to je arci než stručné, osmistránkové).

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)