Tento případ je od začátku nepřehledný, a jasno mi do něj nevnesl ani prvoinstanční rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem. Jisto je tolik, že dva Neromové se vloni v květnu v Teplicích střetli se skupinou šesti Romů; výsledkem byli tři pobodaní Romové, z nichž jeden následkům svých poranění podlehl. Bodné rány mu zasadil třikrát trestaný Stanislav Sýkora, kterýžto si nyní od soudu odnesl pětiletý trest, a to – pro všechny nečekaně – za zločin rvačky podle § 158 odst. 3 TrZ.

Tento trestný čin má v systému hmotného trestního práva poněkud zvláštní postavení, neboť se – částečně – jedná o speciální skutkovou podstatu k trestnému činu ublížení na zdraví, umožňující soudu uložit trest (arci mírný) za účast na rvačce i v případě, že při ní k trestněprávně relevantní újmě na zdraví nedojde, avšak na druhé straně je zranění ve rvačce způsobené posuzováno mírněji, než kdyby v němu došlo za jiných okolností. To našlo uplatnění právě v tomto případě, a Sýkora tak mohl odejít od soudu s relativně velmi mírným trestem za jednání, které by jinak mohlo být posouzeno až jako vražda: bodnutí nožem do hrudníku oběti je jednáním, u něhož lze srozumění se smrtelným následkem jistě presumovat.

Posuzováno v této základní rovině, jeví se ústecký rozsudek jako alibismus a snaha vyhnout se složitému (a politicky citlivému) rozhodování, zda šlo jednání v nutné obraně, potenciálně excesivní, a jako řešení, jež bude akceptovatelné jak pro mediálně-antidiskriminační frontu, tak pro obžalovaného. Mnohé okolnosti jeví se nasvědčovat tomu, že kdyby soud skutek zkoumal důkladněji, musel by buď obviněného zcela zprostit obžaloby, nebo mu naopak uložit přísnější, následku usmrcení poškozeného odpovídající trest.

K takové hypothese – a s ohledem na skutkovou složitost a nejasnost incidentu se nic než vagní hypothesy formulovat neodvažuji – mne vedou dvě okolnosti. Za prvé fakt, že konflikt vznikl na základě skutečné nebo domnělé krádeže dvou opečených klobás, které se některý z Romů měl Sýkorovu společníkovi pokusit odcizit (pro novináře: zcizit), a za druhé to, že fysický střet iniciovali Romové, údajně v reakci na verbální agresi ze strany Neromů.

V tom je arci jádro problému, který s rozsudkem mám: pod rvačkou si umím představit fysický konflikt, jehož se na obou stranách účastní přibližně stejný počet osob, nikoli situaci šest-na-dva, ledaže by šlo o střet jedinců výrazně odlišně fysicky disponovaných. Jestliže tedy Romové v šesti zaútočili na dva Neromy, bylo právem Sýkory se bránit, a s ohledem na početní převahu útočníků mohl být k této obraně použit i nůž, a to i s plným vědomím možného následku usmrcení protivníka. Použití nože bylo ospravedlnitelnou kompensací početní převahy Romů.

Trest za rvačku se mi proto jeví nepřesvědčivým, polovičatým a alibistickým: buď byl konflikt vyvolán Sýkorou, a pak nechť nese za následek svého jednání odpovědnost jako za vraždu, včetně případné rasistické pohnutky, anebo nikoli, a pak by měl být Sýkora zproštěn.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)