Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Toto ocenění by mělo být uděleno už v červenci, avšak dozvěděli jsme se o něm až nyní a s omluvou je tudíž se zpožděním udělujeme jako cenu srpnovou; slavnostně tak vyhlašujeme, že laureátem prestižní ceny našeho blogu Osel měsíce za měsíc srpen se stává pražský advokát Pavel Kožoušek, který svému klientovi Igoru Ševcovovi, známému díky stíhání pro podezření z pokusu o zapálení domu ministra obrany Stropnického, poradil podat žalobu na stát až po skončení přestupkového řízení. Ta byla zamítnuta, any se tyto nároky promlčují v šestiměsíční subjektivní promlčecí době; jde patrně pouze o náhradu nemajetkové újmy, ostatní nároky uspokojilo ministerstvo spravedlnosti dobrovolně. Prvně jmenovanému pitomci k významnému ocenění spojenému s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů blahopřejeme.

Osud Ševcovova nároku je patrně zpečetěn, přesto se, for the sake of argument, můžeme pokusit o analysu procesní situace, do níž osel-advokát svého klienta dostal. Předně lze asi vyloučit možnost, že by Ústavní soud vyslovil nepřiměřenost oné lhůty; to mohl ve své judikatuře učinit již nesčetněkrát a dosud nikdy k tomu nepřistoupil, byť se nad relativní krátkostí lhůty, zdvihna institucionální prostředník, již byl pozastavil.

Zbývá tedy argumentum, že dokud nebylo přestupkové řízení skončeno, nedokázal Ševcov stanovit výši požadované náhrady, protože tu mohlo významně ovlivnit, zda se dopustil nebo nedopustil aspoň přestupku. To je v souladu s názorem Nejvyššího soudu (např. 30 Cdo 1747/2014 a 30 Cdo 461/2015), že povinností žalobce v náhradovém řízení je snést srovnatelné případy (a že tedy ve vztahu k judikatuře tu neplatí zásada iura novit curia), a bez vědomosti o tom, zda šlo nebo nešlo o přestupek, to může být skutečně nemožné. Proti tomu ovšem stojí názor Ústavního soudu (IV. ÚS 2338/18, § 31), že žalobce v těchto případech nemusí vysvětlovat, jak k žalované částce dospěl.

Přesto nevidíme Ševcovovu posici jako příliš nadějnou: nezapomínejme, že soudci Obvodního soudu pro Prahu 2 rozhodující o těchto žalobách jsou v prvé řadě zaměstnanci žalované a až ve druhé řadě, pokud vůbec, nezávislými arbitry rozhodujícími spor mezi stranami: a stát umí být prostřednictvím ministerstva spravedlnosti velmi vděčný a jejich vstřícnost ocenit např. v podobě urychleného, odborným kvalitám neodpovídajícího karierního postupu (Markéta Jirásková, Pavel Riedlbauch, Vít Bičák, Jan Passer, jakož i mnozí jiní bývalí soudci tohoto soudu rozhodující – shodou okolnosti téměř vždy ve prospěch státu – o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb.).

V případě, že I. Ševcov neuspěje, zbývá mu jedině žaloba na svého advokáta, ale ani tam nejsou jeho vyhlídky optimistické, už proto, že v této zemi neexistuje ani jeden advokát, který by se z obavy před kárnou odvetou České advokátní komory odvážil jeho zastoupení převzít; no a tak si tady žijeme…

Komentáře   

+6 # hh 2019-08-05 13:37
Vámi naznačenou argumentaci považuji za neudržitelnou. I kdyby skutečně existovala (procesněprávní) povinnost odkázat na obdobné případy, nevidím, jak by to mohlo prolomit promlčení, tedy institut dle převažující doktríny svým charakterem hmotněprávní. Žalobce si to měl včas zažalovat (bylo-li jeho stanoviskem, že se nedopustil ani přestupku, tak z toho při určení výše nároku vycházet) a pokud by následně v řízení nemohl z uvedených důvodů nést břemeno tvrzení, bylo by to důvodem pro přerušení řízení podle § 109 OSŘ do doby pravomocného skončení přestupkového řízení. Ostatně v tomto konkrétním typu řízení to AFAIK nemá ani nákladové následky (SOP nezávisí na výši nároku a náhrada nákladů státu se zpravidla nepřiznává).

Mnohem zajímavější je argument zmíněný v odkazovaném článku stébla se chytajícím laureátem, tedy že by soud neměl přiznat uplatněné námitce promlčení účinky pro rozpor s dobrými mravy. Taková prejudikatura skutečně existuje, její následování v komentované věci je ovšem krajně nepravděpodobné.
-2 # Tomáš Pecina 2019-08-05 14:29
Subjektivní promlčecí doba počíná běžet dnem, kdy se poškozený dozví o vzniku škody a o tom, kdo je za ni odpovědný. Situace, kdy víte, že škoda vznikla, ale prozatím nedokážete stanovit její rozsah, se řeší často v adhesním řízení v trestu, kde musíte výši požadované náhrady vyčíslit na začátku hlavního líčení. Nemám proto mnou naznačenou cestu za zcela neschůdnou, i když stejně jako vy vidím její šance jako spíše nižší.
+1 # hh 2019-08-05 15:43
IMHO je § 32 OdpŠk speciální nejen k ustanovením OZ o délce promlčecí lhůty, ale i k vámi parafrázovanému § 620 OZ určujícímu její počátek. Vědomost o odpovědné osobě v tomto případě na běh lhůty nemá vliv (což je racionalizovatelné tím, že by se to mělo vyjasnit v rámci předběžného uplatnění nároku dle § 14 OdpŠk). Ale to jen na okraj.

Je-li promlčení vázáno na vědomost o vzniku škody/újmy, pak nepochybně nejistota ohledně její výše nemá vliv. Opačný závěr by měl absurdní následky, význam subjektivní doby by to zcela marginalizovalo (poškozený by příkladmo kdykoliv v průběhu objektivní doby mohl argumentovat, že nezná výši škody, dokud nebude vypracován znalecký posudek).

Analogie s adhesním řízením také nesedí. Především jde o mimoběžné instituty (újmu dle OdpŠk nikdy nejde uplatnit v adhesním řízení vzhledem k § 6 TOPO). Obecně ale má uplatnění nároku v adhesním řízení hmotněprávní účinky dle § 648 OZ a to i v případě, že poškozený nebyl schopen dostatečně určitě stanovit jeho rozsah do začátku hlavního líčení a z tohoto důvodu byl následně odkázán do řízení civilního. Tedy stejně jako v komentovaném případě, dočasná neschopnost vzniklou škodu/újmu přesně vyčíslit nijak poškozeného neomezuje v možnosti nárok u orgánu veřejné moci uplatnit předtím, než mu marně uplyne subjektivní promlčecí lhůta.
-2 # Tomáš Pecina 2019-08-05 20:09
Zmíněná dvě ustanovení jsou prakticky identická, takže skutečně nejsou ve vztahu speciality a subsidiarity, ale vedlejším důsledkem je křížová použitelnost judikatury.

Vaše redukce ad absurdum platí v případě, že bych chtěl argumentovat tím, že jsem nenechal zpracovat ZP, ale nikoli, pokud se čeká na něco, co může výši požadované náhrady významně ovlivnit, tedy např. na výsledek přestupkového řízení. To je udržitelný argument, i když se stejně jako vy domnívám, že advokát je blbec, pokud nárok neuplatnil včas a nyní bude muset konstruovat krkolomné výklady, proč není promlčen.
+1 # Libor Petříček 2019-08-07 18:03
No, to se panu kolegovi vskutku příliš nepovedlo.
Ale znám řadu jiných, kteří se o zmíněné šestiměsíční subjektivní době také dozvěděli až ze zamítavého rozsudku (:-)) a leckdy jde šlo o "známá jména".
V tomto smyslu si kolega vyznameníní snad ani nezaslouží.
Na stranu druhou, ona krátká lhta šesti měsíců (proč je proboha, tak krátká?) je již mezi námi převelice dlouho, tak by o ní vědět měl, to je pravda.
O tom, že by snad byl problém převzí právní zastoupení pochybuji a už vůbec nemyslím, že to měl být problém kvůli ČAK. Proř kvůli ČAK? Něco jsme přehlédl?
Nadto, vznese-li poškozený pan Ševcov nárok na odškodnění proti zmíněnému advokátu, ten by měl předat jeho nárok k vyřízení pojišťovně a ta, neodškodní-li nárok sama, bude pak vystupovat na straně případně žalovaného advokáta, v praxi si tedy povede celý spor sama, a prohraje-li jej /což mám v tomto případě za jisté/, odškodní pana Ševcova ona. Tento proces je mi důvěrně znám, anžto jsem již několikrát kolgy advokáty (Bůh mi odpusť), žaloval a vždy to proběhlo bez problémů takto.
Tedy pokud nebudmeme za problém počítat to, že pojišťovna ani jednou neuhradila dobrovolně a vždy bylo třeba přikročit k žalobě.
L.Petříček

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)