Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o rozpuštění Dělnické strany jsem sice neočekával, ale nepokládal jsem ho ani za vyloučené, zejména poté, co tento výsledek predikoval politolog Miroslav Mareš, osoba, o níž mám dobrý důvod se domnívat, že verdikt znala ještě před vyhlášením rozsudku.

Z rozsudku jsem smutný z několika důvodů současně.

Jednak je takový vývoj tou nejlepší propagací pro Dělnickou stranu, jejíž představitele si v poslaneckých lavicích nepřeji. Zatímco zamítavým rozhodnutím by mediální rozruch kolem DS utichl a strana by se jen obtížně přiblížila pětiprocentní hranici nutné pro vstup na politické a mediální výsluní, rozpuštění je pro Vandase a jeho partu douškem politické živé vody: pokud se navíc Ústavnímu soudu nepodaří rozhodnout o opravném prostředku před volbami – a toho lze s trochou obstrukcí snadno dosáhnout – může se stát, že strana bude rozpuštěna až v době, kdy bude mít své poslance – a ti se rázem změní v mučedníky, to vše s velikým humbukem a na účet renomé české demokracie.

Za druhé jsem zaskočen nízkou právní úrovní rozsudku. Jako by soudu scházela invence a do odůvodnění jen poslušně opsal to, co mu ke schválení předložila vláda, a to včetně takových nehorázností jako tvrzení, že straně jsou přičitatelné výroky všech jejích členů (§ 638) a také texty dalších osob, pokud byly zveřejněny ve stranickém tisku (§ 640), nebo citace zjevně irelevantní a nepřiléhavé judikatury ESLP (§§ 233–4).

Za třetí se obávám, že tímto rozhodnutím Nejvyšší správní soud ztrácí hodně ze své autority, kterou se s obtížemi pokouší si získat jako jediný obecný soud, který není institucionálním a personálním pokračováním svého totalitního předchůdce. Ve správním soudnictví je jednou ze stran řízení až na výjimky státní orgán a absolutní nezávislost soudu na exekutivě je zde o to potřebnější. Jestliže vláda (a BIS) už soudce tohoto soudu umí, je to další špatná zpráva pro demokracii a pro svobodu jednotlivce, který nebude mít proti vládě ani u tohoto soud zastání. Signál je zřejmý: jde-li o dvoutisícovou pokutu nebo padesátitisícovou vratku na daních, pak smí NSS rozhodovat nezávisle, ale ve věcech, na kterých vládě skutečně záleží, je tento soud v područí exekutivy stejnou měrou jako soudy civilní a trestní.

A za čtvrté, existuje důvodná obava, že Dělnickou stranou to neskončí. Jeden úspěch povede k podávání dalších a dalších návrhů a místo politického boje tak establishment povede s protisystémovou oposicí boj soudní, a to je pro demokracii ta nejhorší možná zpráva. Doktrina schmittovské bojující demokracie nesvědčí svobodě přesvědčení a svobodě projevu a je neblahé, jestliže se k těmto principům nyní otevřeně přihlásil i soud, který by měl hájit práva občanů proti státu s maximální dosažitelnou mírou politické neutrality.

Aktualisováno.
Tento post zřejmě ťal do živého: můj komentář, obsahující link na něj, byl na Jiném právu (mezi jehož redaktory jsou dva soudci ze sedmičlenného senátu NSS) zcensurován, ačkoli nebyl o nic ostřejší než komentáře jiných diskutérů, které se do cíle dostaly. Patrně budeme musel zavést rubriku Co se na Jiném právu nedočtete.

Aktualisováno.
Link se na Jiné právo nepodařilo postovat ani na druhý pokus: these, že poprvé snad šlo o náhodu nebo omyl, je tím s vysokou mírou spolehlivosti vyloučena.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)