Autorem blogu je 
Začneme citací Ústavy:
Čl. 27
(4) Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno.(5) Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností.
Nejprve Václav Pavlíček a po něm na svém blogu Cyril Svoboda z těchto dvou ustanovení dovodili, že současný stav poslance Ratha, který tráví své dny ve vazbě, aniž by bylo dolní komorou parlamentu rozhodnuto o jeho vydání k trestnímu stíhání, je ústavně pochybný, resp. protiústavní.
K okolnostem Rathova stíhání mám četné výhrady, ani s jedním z těchto názorů však nesouhlasím.
Pavlíčkovy pochybnosti pramení z toho, že čl. 27 odst. 5 Ústavy se o trestním stíhání poslance zmiňuje až v poslední větě a řeší primárně otázku jeho zadržení. Jeho výklad, že mezi odst. 4 a 5 není vztah subsidiarity a speciality, naráží na otázku, k jakému jinému úkonu má být poslanec na základě rozhodnutí předsedy sněmovny odevzdán soudu, jestliže ne k rozhodování o vazbě. Pokud by se v odst. 5 řešila pouze přípustnost zadržení a nikoli dalších úkonů trestního řízení, notabilně pak rozhodnutí o vzetí do vazby, nemělo by toto ustanovení žádný smysl. Jediným přijatelným závěrem je, že odst. 5 je vůči odst. 4 speciální a předběžný souhlas předsedy komory má až do definitivního (ratihabičního) rozhodnutí plena účinky souhlasu s trestním stíháním podle odst. 4.
Pochopitelné jsou obavy artikulované C. Svobodou, neboť ústava za určitých okolností skutečně umožňuje, aby byl poslanec omezen na svobodě, a to i po relativně dlouhou dobu např. parlamentních prázdnin nebo dysfunkce sněmovny, pouze na základ souhlasu jediného poslance, zvoleného za stranu danému jedinci případně i (značně) protivnou.
To je však risikem zastupitelské demokracie. Tak jako si občané vybírají 200 poslanců, aby hájili do příštích voleb jejich zájmy, vybírají si i sami poslanci ze svého středu sněmovní funkcionáře, kteří budou chránit práva jich samotných. Pokud si vybrali špatně a zvolili osobu nehodnou, mají navíc možnost obrátit se o ochranu svých práv přímo na Ústavní soud, což je postup, který bych za dané situace doporučil Davidu Rathovi. Jen ten je povolán k tomu, aby možnost držet poslance v předběžné vazbě předtím, než jeho případ posoudí plenum sněmovny, zvážil a autoritativně o ní rozhodl.
K textu C. Svobody je pak na místě jen douška, že jeho výklad, vylučující vazební stíhání při činu dopadeného poslance nebo senátora, je pro společnost spojen s nemenším nebezpečím, protože tak by nebylo možno zajistit až do příští schůze sněmovny ochranu společnosti např. ani před poslancem-seriovým vrahem.
Komentáře
Poslanec může být vzat do vazby, ale pokračovat ve stíhání lze jen v nutných a neodkladných věcech.
Ale protože je zájem na maximálním zkrácení koluzní vazby, o to víceže jde o zástupce lidu, tak bych se k tomu neklonil... (Předstižná je asi v raritních případech možná, ale zde nesmyslná. Útěkovou lze nahradit řadou alternativ - kauce, záruka, odebrání pasu, domácí vězení, dohled PMS, jako známá osobnost se v EU neskryje.)
Efektem souhlasu předsedkyně tudíž je, že poslanec nebude "propuštěn" a bude odevzdán soudu min. do následující schůze. Odevzdáním soudu je pak nutno v autonomním smyslu myslet i vazbu. Cyril Svoboda proto nemá pravdu, na druhou stranu nelze poslance např. obžalovat či odsoudit, obvinění je už ze své podstaty a v rámci těchto limitů nejen možné, ale i snad nutné (nebýt obviněn a přesto být ve vězení je v rozporu s fair řízením).
Pokud by byl poslanec před konáním následující schůze ve zkráceném řízení např.odsouzen, bylo by to porušení čl. 27 odst. 4 Ústavy, neboť by byl trestně stíhán, ačkoli předsedkyně dala souhlas pouze s odevzdáním soudu, tj. nesouhlas s propuštěním.
Vraťme se ale k tématu.
K samotné teorii práva je ještě zcela nezbytné dodat, že "jednotnost právního řádu je v rovině právního jazyka kromě jiného spjata s konstantností významů přisuzovaných jazykovým výrazům, tj. s vyloučením polysémie a homonymie. Výjimkou je pouze rozlišování samotným zákonodárcem, a to explicitně formou legální definice nebo implicitně, -tedy když je odlišnost významů, přisuzovaných jednomu výrazu zřejmá z kontextu. Pakliže tedy právní předpis obsahuje legální definici pojmu, omezující její použití pouze pro účely daného předpisu, plyne z toho nutnost odlišení ve vztahu k významu stejného pojmu, obsaženého v jiných předpisech" (srov. III.ÚS 124/96). V dané věci je třeba tedy z toho vyvodit, že český jazyk je dostatečně košatý (výrazově bohatý) aby pro případ, že tak má být v budoucnu činěno, vepsal zákonodárce (ústavotvůrce) do příslušného článku 27., odst. 5 Ústavy za "nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu,-“ např.: ||JENŽ MÁ PRÁVO ROZHODNOUT I O UVALENÍ VAZBY,|| „-je příslušný orgán povinen ho propustit." Soud má totiž celou škálu možností, jak jednat a pomocí kterých procesních institutů se ve věci chovat; vazební zbavení osobní svobody se však zcela vymyká z těchto jinak legitimních prostředků trestního práva procesního (-tedy práva prostého), a je naopak významově akcentováno jak Ústavou (subs. Čl.3,4,10), tak především Listinou (Čl.8), což platí jak pro běžného občana, tak ale zjevně akcentovaně, pod požadavkem konformity (slovy Ústavního soudu „prozařováním“) s Ústavou a Listinou. Ve smyslu už shora uvedeného se pak ještě velmi přimlouvám, aby právní odborníci velmi vážili své radikální názory, neboť právě kvůli tomu, co již vyjádřil ÚS např. v III.ÚS 124/96 je potřebné přepečlivě rozlišovat v aplikovaném výkonu státní moci v jakémkoliv jejím stupni terminologii samu, z až čehož může jedině vyplynout právně bezvadný úkon; zde ještě k tomu –znovu s intenzivním požadavkem úzké ústavně-právní konformity; tady tedy přímo "obviněný", "zadržený", "zatknout obviněného". V opačném případě budeme totiž na tom stejně pozoruhodně, jako jedna současná paní poslankyně Parlamentu ČR (iř), co má sice docela čerstvý diplom z jedné nejmenované Právnické fakulty v ČR, ovšem prokazatelně vůbec (asi ještě) netuší, jak nebetyčný rozdíl jest mezi termíny právního jazyka "odcizit" a "zcizit" (-a že je to rozdíl –jak už dáno- nebetyčný... :-)) !! ).
Tak snad jen takto, a pokud s mými závěry nebyde kdokoli souhlasit, nevadí -vždyť přeci všichni víme, že pokud se sejdou tři právníci, je z toho sedm právních názorů....
Je zde přede mnou mnoho seriozních, odborně fundovaných názorů. Snad vždy jsou však zatíženy nějakým "doplňováním soukromých adjektů“ k tomu, aby byl ten či onen názor platný.
Přidám i svůj názor, -ústavním právem a komparací ústavních evropských systémů se už zabývám osmým rokem, a tak mi to snad dává jistou představu, co jak vykládat -tak, aby byla zachována filozofická materiální pravda litery práva samé; to proto, že dovozovat, "co chtěl zákonodárce vlastně svým počinem vyjádřit", je v obecnosti scestné...co když se mu to totiž povedlo špatně, a konečné znění psaného práva na lid prostý i odborný působí ve smyslu sémaziologickém zkrátka jinak, než bylo záměrem zákonodárce. Pak totiž dojde nezbytně k tomu, že tápání v právu má víc znaky onomaziologické; tedy "teprve" pojmenování jevů, věcí, záměrů atd. jazykovými znaky tj. slovy, kde se vychází od pojmu coby odrazu jevu skutečnosti a teprve se zkoumá, jakými jazykovými znaky je vyjádřen, a není-li dosud, pak se tyto znaky zvětšiny teprve utváří.
Nyní k věci samé.
Samotný fakt, že Dr. Rath byl zbaven svobody v rozporu s ústavním právem je nezpochybnitelný. To proto, že právní stát je založen na vládě psaného, tzv. pozitivního práva, daného tímto státem, které je jediným platným právem s Monistickým přístupem k němu (ve smyslu právního pozitivismu). Tento řád je tvořen systémem právních norem, které jsou tzv. "objektivním právem", jejichž součástí je řada subjektivních práv a na nich odvislých dalších právních povinností, jež jsou podle principu právního pozitivismu od právních norem odvozeny. Stran chování JAKÉKOLIV státní moci, -a to v JAKÉKOLIV situaci zejména upozorňuji na absolutní kogent daný čl. 2, odst. 3 Ústavy ČR, a stejně naléhavě na čl. 2, odst. 2 Listiny základních práv a svobod. A právě tyto dva nezpochybnitelně základní kameny právního systému ČR byly horlivými orgány státní moci flagrantně porušeny, a to účelovým výkladem právních předpisů nezpochybnitelně nižší právní síly. Takže: zde vůbec nejde o jakéhosi Dr. Ratha, zde jde o to, že jsem po stovkách praktických zkušeností přesvědčen, že NEŽIJEME V PRÁVNÍM STÁTĚ, a právo je z dramaticky nadpoloviční většiny vždy aplikováno tak jak se to tomu, kdo má v ruce „větší razítko“ osobně hodí. Použiji-li autentická slova mého letitého přítele, jinak jednoho z významných volených funkcionářů jisté profesní právnické komory, cit.: „ČR neměla snad nikdy –a to ani za komančů- k právnímu státu tak daleko jako má v současnosti....“. A k tomu snad jen že ani on ani já jsme za svůj život v žádné politické straně nebyli.
POKRAČOVÁNÍ--------
RSS kanál komentářů k tomuto článku