Je určitým paradoxem, že populista Tomio Okamura, aniž by sám byl chtěl, svým výrokem o cikánském koncentráku v Letech u Písku otevřel debatu, již se oficiální místa snaží roky tlumit nebo aspoň mocensky ovládat. V Letech nejde jen o jeden předávací internační tábor a jeho, řekněme, poněkud nestandardního velitele, ale o státní regulaci historie v rozsahu nebývale širokém, srovnatelném snad jsem se lhaním o poválečném násilí na sudetských Němcích.

Zřejmě klíčovou postavou v souvislosti s Lety je americký historik a básník Paul J. Polansky, který se thematu táborů v Letech a v Hodoníně u Kunštátu ujal krátce po r. 1989. Podařilo se mu shromáždit celou řadu svědectví pamětníků, jež souborně publikoval v r. 1998 v knize Tíživé mlčení, a studiem archivalií, mimo jiné protokolů z procesu s velitelem tábora Josefem Janovským, dospěl ke zjištěním, která se s oficiální versí historie táborů neshodovala: zejména že otrocká práce vězňů z letského tábora byla využívána na orlickém panství otce Havlova kancléře a pozdějšího ministra zahraničí Karla Schwarzenberga a že způsob, jak strážci v táborech, již se rekrutovali z českého četnictva, zacházeli s vězněnými Cikány s takovou mírou brutality, že ji nelze při nejlepší vůli uvést do souladu s thesí o tom, že šlo toliko o tábory pracovní, v nichž si měli vězňové osvojit pracovní návyky. Polansky o tom napsal v r. 1999 vydaný román Bouře (je dosud dostupný na uloz.to), inspirovaný osudem sedláka Václava Luzuma, jehož cikánská manželka a všechny děti prošly Lety a přišly o život v Osvětimi.

Nedosti však na tom: v archivech Polansky zjistil, že strýc tehdejšího presidenta Miloš Havel udával Gestapu židovské akcionáře barrandovských studií, aby se tak mohl dostat k jejich podílům. To bylo v 90. letech něco nemyslitelného a proto nepřekvapí, že na údajný pokyn ministerstva zahraničí byl Polanskému, který nemá české občanství, další přístup do archivů znemožněn. Čistý štít našeho pana presidenta a jeho kancléře si přece nějakým cizákem špinit nedáme!

Od té doby je Paul Polansky v České republice neosobou a jediným, kdo má odvahu se o něm čas od času zmínit, je Antifa a Ondřej Slačálek, ale i ten spíše jen opatrně, bez zmínky o Polanského zjištěních týkajících se Havlova strýce.

Pro spravedlnost podotkněme, že Polansky těmto útokům sám velmi pomohl mj. tím, že bez jakékoli kritičnosti uvěřil svědectvím pamětníků (základní zásadou práce s orální historií je pominout 90 % materiálu a zbylých 10 % konfrontovat s jinými prameny) a svá zjištění vždy presentoval vyhraněně emotivním způsobem, bez objektivity historika (i moje osobní cca 12 let stará zkušenost je, že racionální komunikace s Polanským je značně obtížná až nemožná). Na druhé straně to, co našel v archivech, je velmi pravděpodobně dostatečným důkazem pro jeho tvrzení. Bohužel, dnes už jen stěží bude možné k těmto archiváliím získat přístup: tak jako ministerstvo vnitra prokazatelně falšovalo archivy v kause Oldřicha Kinského nebo Hugo Salma, dokázalo bezpochyby zajistit, aby se tyto fondy nedochovaly.

V kause se po Polanském angažovaly další osoby, např. Václav Trojan a Markus Pape, avšak jejich výsledky v porovnání s tím, co našel prvně jmenovaný, nestojí za řeč; Trojana navíc podezírám, že byl do archivů vyslán jako průzkumník-hasič samotným Václavem Havlem a jeho veřejná vyjádření tudíž nejsou bona fide.

Letský případ je z hlediska státní moci uzavřen: tábor nebyl koncentrační, pouze pracovní, dohlížející četníci se k vězňům nechovali nijak zvlášť brutálně, snad s výjimkou velitele Janovského, a pokud už k nějakým úmrtím v táboře došlo, bylo to v důsledku tyfové epidemie, s nevyřčeným dodatkem, že si za to mohli svou špatnou hygienou Cikáni sami.

Možnost iniciovat trestní stíhání Tomio Okamury, jež by se silám spojené Pravdy a Lásky jinak jistě velmi hodila, tak zřejmě zůstane nevyužita. Romové, které Okamurův výrok musí nutně urážet, si dobře rozmyslí, než by se Pravdě a Lásce otevřeně postavili (povšimněme si, jak jejich server Romea už roky papouškuje protiextremistickou a anti-antisemitskou rhetoriku, včetně jejích nejhorších excesů), a podat na Okamuru žalobu na ochranu osobnosti se těžko kdo z nich odváží, ačkoli podle judikatury týkající se basebalové pálky s označením NA CIKÁNY by měli uspět.

Osobně mne takové vyústění mrzí. Mám k Romům dlouhodobě kladný vztah a vážím si jich, a vývoj posledního století, kdy se ze svobodných lidí s vlastním jazykem a vlastní bohatou kulturou stal v podstatě nezaměstnatelný plebs, který duchovně stále víc upadá a je pro majoritní společnost objektivně přítěží, pokládám za velmi neblahý. Jestliže se navíc čeští Romové, v zájmu klidného spaní majority (a dobrých vztahů romských elit s dotace-dárným státem), nyní musejí vzdát práva na pravdivý popis významné části vlastní historie, je to pro ně další urážka, významem ne menší než ostudný letský prasečák.

Aktualisováno.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)