Pětiletí co pětiletí se s železnou pravidelností pokouší Česká televise zopakovat to, co se jí kdysi, v r. 1968, náramně povedlo, totiž natočit seriál ze života pražských kriminalistů aspoň zpola tak dobrý, jako byli Hříšní lidé města pražského. Nikomu se to zatím nepodařilo: dnešní herci prostě nemají kvality Jaroslava Marvana, Josefa Bláhy nebo Františka Filipovského, dnešní hudební skladatelé neumějí to, co geniální Zdeněk Liška, a brilantní, psychologicky věrohodný scenář Jiřího Marka spolu s régií Jiřího Sequense je kombinace, která se od té doby nesešla a je dost možné, že ani nesejde.

Nová reinkarnace Hříšných lidí, seriál Případy 1. oddělení, z nichž jsem zhlédl jeden díl, mne zklamala jak umělecky, tak i odborně-právnicky – a to je důvod, proč se o serialu zmiňuji na tomto a nikoli na sousedním blogu.

Ohledně umělecké hodnoty se tedy omezme na konstatování, že tak špatně herecky obsazený (miscast) seriál aby jeden pohledal: charismatický Bolek Polívka hraje pedantského starého vyšetřovatele, jednoduchý Ondřej Vetchý inteligentního policistu a Miroslav Vladyka byl obsazen do jakési zábavné figurky, která nemá s policií společného vůbec nic. Dialogy jsou ploché, kamera nudná, hudba instantně zapomenutelná.

Právně je arci seriál, soudě dle zmíněného jediného dílu, celkem věrný, neboť díky tomu, že na jeho přípravě participovali skuteční kriminalisté, pronikla do něj esence policejního myšlení a logiky. Pomiňme pokusy používat v dialozích policajtský slang, které vyznívají lehce trapně, a soustřeďme se na vyšetřovací techniky a taktiku.

Ve dílu nazvaném Hodinka k dobru jde o volnou rekonstrukci nájemní vraždy mladé dívky zosnované majitelem domu Zdeňkem Bruthansem, tedy o materii všeobecně známou. Policisté k vyšetřování přistupují methodou podezřelého už máme, tak ho zmáčkneme a třeba se přizná, státní zástupkyně není orgánem dozorovým, ale pouhým submisivním poslíčkem tlumočícím přání vyšetřovatelů soudu (který samozřejmě automaticky vyhoví, jde přece o vraždu!), a co mne zaujalo vůbec nejvíc, v celém případu se nevyskytuje ani jeden obhájce. Ačkoli je jasné, že v případě podezření z vraždy jsou dány podmínky nutné obhajoby, policisté klidně vyslýchají bez jeho přítomnosti, a vrcholem je, když po zadržení (falešného) podezřelého udělají v jeho bytě prohlídku, aniž by mu umožnili se jí zúčastnit, a ještě si pochvalují, že jeho manželka by jim jakýkoli kompromitující materiál svědčící proti manželovi, kterého nenávidí, ráda sama vydala. Že by takový předmět nemohl být vůbec použit jako důkaz u soudu, ani policii, ani tvůrce seriálu sebeméně nezneklidňuje.

Toť v kostce celé policejní myšlení, o kterém jsem psal na svých blozích mnohokrát: policista nejlépe ví, co na sprostého podezřelého platí, a každý pokus o jeho obhajobu je téměř tak zavrženíhodný jako samotný zločin.

Aktualisováno.
Ač obvykle nedivák (po vzoru nekuřák), zkonsumoval jsem mezitím i ostatní díly. Serialu jsem lehce křivdil z hlediska umělecké kvality, onen díl je patrně nejslabší, některé jiné jsou naopak docela zdařilé. Avšak co jsem napsal o policejní mentalitě, platí vrchovatě. A mimochodem, i na obhájce (resp. spíš obhájce) se v jednom dílu dostane: nad takovým musí srdce Karla Čermáka poskočit radostí, protože vyšetřování neztěžuje, pochvaluje si, jak rychle byl jeho klient dopaden a nakonec mu poradí, aby se přiznal i ke skutku, který nespáchal. Takový by to v Komoře dotáhl daleko, možná až do kárného senátu, po bok velikána advokátské ethiky (a podnikatele v podvodných arbitrážích) Tomáše Sokola!

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)