Josef Baxa poskytl portálu epravo.cz interview zaměřený na deset let činnosti jeho Nejvyššího správního soudu (NSS). Je to dobrá příležitost projít si elektronickou spisovnu a provést krátkou rekapitulaci, jak se tento soud vyvíjel, z hlediska mých vlastních podání, kasačních stížností a dalších (ojedinělých) procesních návrhů a námitek, případně těch podání, která jsem zcela nebo z rozhodující části koncipoval. Jde celkem o více než 40 rozhodnutí, z nichž si lze učinit určitý obrázek o tom, jak se rozhodování tohoto soudu vyvíjí v čase.

Poprvé rozhodoval NSS o mém návrhu v roce 2004, a to místo Vrchního soudu v Praze, jehož správně-soudní agendu převzal. Šlo o spor o informace a vyhovující rozsudek č. j. 7 A 3/2002-46 byl významný i precedenčně.

Z roku 2005 pochází jediné rozhodnutí, rozsudek č. j. 1 Aps 2/2004-79. V něm bylo judikováno, že účastník řízení, jemuž správní orgán zakázal pořídit zvukový záznam z ústního jednání, se proti této svévoli nemůže bránit zvláštní žalobou proti faktickému zásahu, ale jen v rámci procesních opravných prostředků. Protože je obtížné představit si, jak takovou situaci pojmout argumentačně, procesní práva účastníků se ocitají mimo prostor soudní ochrany, a s judikátem proto ani dnes nesouhlasím, i když chápu jeho ratio.

V roce 2006 vydal NSS rovněž jediné rozhodnutí, a to správný, zamítavý rozsudek ve věci, kde mi šlo jen o to dosáhnout prekluse možnosti zakázat žalobci řízení motorových vozidel. NSS byl při projednání kasační stížnosti tak pomalý, že se tohoto účelu bez potíží podařilo dosáhnout, a výrazně rychlejší není ani dnes: o kasačních stížnostech některé jeho senáty stále rozhodují běžně rok i více, byť tendence ke zrychlování je patrná.

Rok 2007 byl ve znamení dalších žalob proti faktickému zásahu. NSS se přidržel extremně restriktivního výkladu oprávnění takové ochrany se domáhat a neochránil ani občany, jimž starosta upíral právo vyjadřovat se na zasedání zastupitelstva obce, resp. takové zastupitelstvo svolal rovnou jako neveřejné (rozsudky č. j. 3 Aps 5/2006-55 a č. j. 3 Aps 7/2006-103 a další dva z r. 2008), ani svolavatele demonstrace, jemuž městská policie zabavila zvukovou aparaturu, kterou postavil na chodník, aniž k tomu měl úřední povolení. V případě přestupkového pojednání takového počínání svolavatele byl NSS posléze odkázán do patřičných mezí Ústavním soudem (nález Horváth v. MHMP), avšak pokud jde o ochranu před faktickým zásahem, jeho rozsudek č. j. 8 Aps 1/2006-92 zůstal nedotčen, byť už by dnes, po novelisaci úpravy žalobních podmínek, zřejmě musel být posouzen jako obsoletní.

V roce 2008 řešil NSS moje informační spory. Rozsudkem č. j. 6 As 52/2007-80 mi vyhověl ve sporu o možnost získat kopii stanov občanského sdružení a v serii rozsudků, jimiž byla postupně zrušována rozhodnutí pražského senátu 8 Ca, potvrdil správnost mého názoru, že v řízení podle InfZ je nadřízeným orgánem předsedy okresního soudu ministerstvo spravedlnosti a nikoli předseda krajského soudu.

Stejný okruh sporů pokračoval i v roce 2009, a nakonec jsem ve všech uspěl. Neúspěšný jsem byl naopak v rozsudku č. j. 9 As 64/2008-101, a tento judikát považuji za jeden z nejhorších produktů NSS za celou dobu jeho působení. NSS umožnil doručovat fikcí na adresu rekonstruovaného rodinného domu, který neměl ani listovní schránku, ani číslo popisné: byla to naprostá svévole a popření základních zásad procesního práva. Tři velikány, kteří za rozsudek odpovídají, je proto na místě i po čtyřech letech jmenovat: Radan Malík, Daniela Zemanová a Barbara Pořízková. Jen pro úplnost dodávám, že ústavní stížnost nebyla tehdy podána, protože pomalost NSS opět znemožnila rozhodnutí o sankci vykonat, a řešily by se tak fakticky jen náklady řízení.

Rok 2010, to jsou mé spory o seznam komunistických soudců. Právní názor NSS neobstál v přezkumu ústavnosti, a nepomohlo, ani když stejný rozsudek vydal senát 4 As opakovaně. Ostudou tohoto soudu je, že dva členové čtvrtého senátu, bývalí komunisté Petr Průcha a Jaroslav Vlašín, se nevyloučili pro podjatost a mir-nichts-dir-nichts tak rozhodli ve svůj prospěch ve vlastní věci. Neobyčejná a těžko omluvitelná svévole!

V roce 2011 žádné nové případy nepřibyly, NSS řešil můj spor o seznam komunistických soudců.

Pro rok 2012 jsou významná dvě rozhodnutí, rozsudek č. j. 9 Ans 14/2012-20 ve věci našeho Sudetoněmeckého krajanského sdružení, jímž byla založena – krajně sporná – these o tom, že v registračním řízení jde vydání nepřezkoumatelného rozhodnutí k tíži žadatele, resp. registranta, a rozsudek č. j. 7 Ans 7/2012-43, jímž je mi vytýkáno, že jsem proti rozhodnutí předsedkyně Nejvyššího soudu podle InfZ nepodal stížnost, kterou by, nemajíc nadřízeného orgánu, ona sama projednala a rozhodla o ní. Věc není skončena, Ústavní soud mou ústavní stížnost zatím neodmítl, avšak má ji na stole Jan Musil, nejhorší z jeho soudců, a tedy moje šance na úspěch jsou mizivé.

A to je zatím vše: žádný zaznamenáníhodný posun z hlediska kvality rozhodování tedy patrný není, zlepšila se sice formální úprava rozsudků, ale nemohu konstatovat, že bych seznal rostoucí tendenci co do hodnoty rozhodnutí NSS po právní stránce: ta stále trpí těmi vadami, které jsou běžné i u jiných soudů, tedy zejména tupým, nepochopitelným literalismem a nepředvídatelností.

Kdekoli jsem byl v precedenčně důležité věci úspěšný (Horváth v. MHMP, komunističtí soudci), stalo se tak nikoli díky Nejvyššímu správního soudu, ale jemu navzdory.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)