Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

K případu dvacet let staré vraždy mafiána Antonína Běly budiž řečeno, že poškozeného nebyla škoda, tak jako nebyla o několik let později škoda Františka Mrázka, kterýžto si zřejmě vraždu prvně jmenovaného objednal. Obě vraždy byly skutkem společensky nanejvýše prospěšným, žel, zákon vidí věc jinak a policie se proto rozhodla, těsně před uplynutím dvacetileté promlčecí doby, z Bělovy vraždy obvinit Pavla Šrytra a Jána Kaca.

Neuvěřitelné ovšem je, že soud vzal oba obviněné do vazby. To máme za frapantní zneužití toho institutu, neboť vazba je subsidiárním prostředkem, jak zajistit účast obviněného v trestním řízení a zároveň chránit společnost před jeho další trestnou činností, případně mu zabránit v ovlivňování svědků. Když Šrytr s Kacem nikoho dalšího nezavraždili během uplynulých dvacet let, není důvod k obavě, že by tak učinili nyní (ostatně tento vazební důvod zpráva neuvádí), a obavy z útěku musí být podloženy konkrétními skutečnostmi, které ji vytvářejí: nemůže postačit, že obviněným hrozí vysoký trest a proto se možná – třeba – snad pokusí vzít roha.
Výsledek trestního řízení, prováděného s tak enormním časovým odstupem od skutku, je vždy nejistý; i to měl soud vzít v úvahu. Ale to bychom nesměli být v České republice, nejzápadnější výspě Orientu v Evropě, kde nemůže být pro soudce méně významné hodnoty, než je osobní svoboda občana.
4 komentáře
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 2900

V rámci nezdařeného pokusu o putsch (či co to bylo) provedla Erdoğanova exekutiva masivní útok na místní justici; jejím cílem se staly přes dva tisíce soudců a blíže neupřesněný počet prokurátorů. Což je jistě neblahou známkou věcí budoucích: justice, representovaná především svým personálním substrátem, tedy soudci, je nesmírně cenným aktivem každé demokratické společnosti, protože soudy jsou vposledku tím jediným, co dokáže čelit mocenské zvůli. Když selžou ony, přicházejí na řadu presidentem, tedy nikoli tureckým, nýbrž pro změnu českým, zmiňované kalašnikovy. Demokracie skončila, zapomeňte.

Aby byly soudy schopny tuto důležitou roli zastávat, musí být splněny dva předpoklady: formální, jímž je pravomoc soudů postupovat proti exekutivě, a materiální, daný ochotou a začasté odvahou soudců tuto pravomoc využít. Chybí-li kterýkoli z nich, je justice k ničemu a stává se toliko potvrzovací instancí exekutivního rozhodování.

České soudnictví, jak víme, bylo personálně zdecimováno ve dvou vlnách: nejprve, na začátku minulé války, odstraněním židovských soudců, poté, arci daleko důsažněji a definitivně, zgleichschaltováním stavu komunistickými čistkami, vulgo zlidověním soudnictví, jež proběhlo především v letech 1948–50.

Polistopadový régime se ukázal sametovým i v tomto směru: špatní, totalitnímu státu loyalní (čti: ustrašení a/nebo oportunističtí) soudci zůstali a všichni se svorně tvářili, že tak to má být, že být soudcem je přece odborná – a toliko odborná – záležitost. Soudce nemusí být charakterní člověk, postačí, bude-li dobrým odborníkem-právníkem.

Výsledek vidíme na každém soudu, kde bezmála co soudce, to morální zrůda, representující to nejhorší z polistopadového vývoje. Dokonce bych řekl, že v této zemi neexistuje horší a mravně zkaženější společenská skupina, než jsou soudci: líní, k právu a spravedlnosti indiferentní, oportunističní, namnoze úplatní, charakterem plně srovnatelní se zločinci, které soudí. Dokonce, myslím, i politici jsou proti soudcům v průměru hotovým vzorem občanských ctností.

Pokud by se našel diktátor, který by zemi soudců zbavil tak, jako to činí turecký president (nyní spíš už jen diktátor), udělal by pro tuto zemi to nejlepší, co by udělat mohl. Jen, pochopitelně, by je nesměl nahradit lidmi ještě horšími než jsou ti, kteří dnes taláry s fialovým lemem oblékají. A to by asi byl problém, protože kvalitní a sebevědomou justici nevybudujeme za pět ani za deset let, ta vzniká dlouhá desetiletí. Přesto, bohužel: i nic by bylo více než to, co máme nyní.

10 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4115

Letní příměří panuje v zápase mezi silami prosluněného Dobra a pravicově-extremistického Zla.

Výjimkou je kausa Adama B. Bartoše a Ladislava Zemánka, v jejichž případu nařídil soud hlavní líčení na 6. září (na osmou ráno, patrně aby delikventy přišlo podpořit co nejméně příznivců), a případ Lucie Šlégrové, jenž dospěl po pěti letech, pěti měsících a osmadvaceti dnech do pravomocné koncovky v podobě promlčení. Státní zástupce proti usnesení o zastavení trestního stíhání nepodal stížnost, čímž případ definitivně končí. Za újmu způsobenou vleklým a nedůvodným trestním stíháním se bývalá sprostá obviněná, nyní sprostá poškozená domáhá po státu náhrady ve výši cca 393 tisíc korun: jako daňovému poplatníku mi nezbývá než výkonu soudkyně Bohumily Huňáčkové i senátu soudu odvolacího zatleskat: bravo, soudruzi!

19 komentářů
Kategorie: Směsný obsah
Počet zobrazení: 7947

Spíláno mi, a to nejen od – na tomto blogu arci výjimečných – čtenářů, u nichž lze mít důvodné podezření, že jejich kognitivní funkce odpovídají nižším stadiím hlavonožce a příslušné k tomu uzpůsobené fysiologické ústrojí dorostlo rozměrů lískového ořechu, že prý zveličuji a situaci zbytečně dramatisuji, tvrdím-li, že v boji s extremismem platí princip slippery slope: rozsah toho, co je trestné říkat na veřejnosti, má tendenci k samovolnému rozšiřování.

Co se před pěti lety zdálo malováním čerta na stěnu, je dnes realitou: jako by se nám, minimálně v oblasti svobody projevu, vracela léta husákovské normalisace. Klára Samková tak musela na policii hájit svůj projev v poslanecké sněmovně. Dobře vědouc, že policista není placen za filosofické disputace se sprostým podezřelým, pojala svou obhajobu vstřícně, a poručíku Vojtěchu Motykovi, jenž se na její výslech zjevně intelektuálně nachystal lépe než na výslech, řekněme, notorického zloděje bicyklů (o čemž formulace jako ta z titulku mého postu nezvratně svědčí: ten dobrý muž se evidentně domníval, že vyslýchá-li právničku, musí tak činit slovy aspoň zdánlivě kultivovanými a jazykem prima facie právnickým; výsledek je arci více než směšný), připadla nevděčná role postavy, již v Přítelkyních z domu smutku výborně ztvárnil Michal Dlouhý: vyšetřovatele, který ví, že je jen vykonavatelem politické represe, hrubým nástrojem režimu, s jehož praxí se sám příliš neztotožňuje, avšak protože si chce zachovat všechny výsady příslušníka privilegované kasty, poslušně plní uložené zadání.

Snad jsem nespravedlivý, ale docela bych si uměl představit, že poručík Motyka si po výslechu Samkové musel svou frustraci vybít na dalším vyslýchaném.
13 komentářů
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Klára Samková
Počet zobrazení: 6841

Jak silná je domněnka (presumpce) neviny? Nepříliš. Obviněný, a tím spíš obžalovaný, je veřejností vnímán jako pravděpodobný viník, a tato percepce trvá, dokud řízení neskončí pravomocným zprošťujícím rozsudkem – a někdy pokračuje i poté. Za situace, kdy je stíhání zastaveno, zbývají neodsouzenému-nezproštěnému oči pro pláč, a právě jen ona slabá, často jen akademická presumpce neviny.

Situace Lucie Šlégrové, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno toliko proto, že trestní orgány ji v promlčecí době nestihly odsoudit, spadá přesně do této kategorie: pronesla projev, za který byla postavena před soud, ale vinou liknavého postupu justičních orgánů nedostala možnost se obhájit.

Případ, na který upozorňuje Aleš Rozehnal na Hlídacím psu, je svým způsobem ještě perversnější: policie oznámila, že podle jejích informací se nástupce Vladimíra Sněžila Dbalého ve funkci ředitele Nemocnice Na Homolce Michal Šetlík dopustil korupčního jednání, avšak nelze jej s ohledem na promlčení stíhat.

Oběma situacím je společné jedno: otázka, zda je pro stát občan drban, který může být rád, že vyvázl tak hladce, anebo imanentní ctí a důstojností nadané individuum, do jehož osobnostní sfery do konce nedovedené trestní stíhání, případně avisované podezření zasáhlo s takovou intensitou, že zásah musí být exemplárně odškodněn.

S tím arci mívá justice problém. Její soudci vychovaní komunistickým právem se dívají na občana jako na poddaného a služebníka státu, nikoli jako na toho, kdo by mohl mít vůči němu nějaká práva. V komunistickém systému jsou lidé bezcenní a nahraditelní, a ve vztahu k vyšší entitě, státu, bezprávní: vzpomeňme třeba na směšné částky odškodnění za bolest, které přetrvaly celá 90. léta. Důležitá byla ztráta na výdělku, to, že vám zlomili ruku nebo jste přišli o oko, bylo nepodstatné a odškodňovalo se to částkami víceméně symbolickými. Ten samý pohled soudci uplatňovali – a dodnes uplatňují – i na další práva fysických osob, na něž nahlížejí, smíme-li se vyjádřit poněkud pregnantněji, jako na občanský dobytek, který je obtěžuje svými žalobami.

Než českou justici vyškolil Štrasburk, neodškodňovaly se například ani průtahy v řízení, a proto můžeme důvodně očekávat, že ochota poskytnout náhradu za promlčení trestního stíhání bude nulová, resp. Lucii Šlégrové ministerstvo vyplatí náhradu za obhajobu a za průtahy (to, jak řečeno, díky ESLP už musí), možná i jízdenky za autobus k soudu jí proplatí, ale k odpovědnosti za neschopnost soudů dovést její kausu k pravomocnému rozsudku se nebude znát. A Šetlíkovi nedá nic: může být rád, drban doktorská, že mu to protentokrát prošlo.

8 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4840