Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

V článku shora citovaného názvu jsem se v listopadu loňského roku zabýval návrhem Krajského soudu v Brně, soudce Michala Ryšky, na zrušení části zákona č. 184/2006 Sb. o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo stavbě (zákona o vyvlastnění). Návrhu jsem u Ústavního soudu nedával velkou naději na úspěch, a činil jsem tak oprávněně: většinové stanovisko nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/08 (ve znění opravného usnesení) s mými výhradami zcela souzní.

Nejzajímavější na nálezu je disent Elišky Wagnerové. Ta rozdílně od většiny soudců ÚS rozpor napadených ustanovení s ústavním řádem dovodila, a to s odůvodněním, které se částečně nekryje ani s návrhem, ani s argumentací Ústavního soudu, a ani s tím, co jsem a margo tvrzené neústavnosti dané úpravy vloni napsal já.

E. Wagnerová v zásadě argumentuje, že v řízení podle OSŘ soud neposuzuje zásah do veřejných subjektivních práv vyvlastňovaného (a nezabývá se otázkou veřejného zájmu), nýbrž poskytuje "vyváženou ochranu" právům a zájmům obou stran řízení, tzn. vyvlastňovanému i vyvlastniteli. V takovém řízení je údajně oslaben i účinek ústavy, která působí pouze zprostředkovaně tím, že vytváří objektivní hodnotový řád vyzařující do právní úpravy vztahů zásadně rovných subjektů.

To pokládám za nadměrně formalistický a zúžený pohled. Jak vyplývá z ustanovení § 246 odst. 2 OSŘ, v řízení podle části páté OSŘ se sice znovu projednává správním úřadem pravomocně rozhodnutý spor (cf. § 244 odst. 1 OSŘ), ale žalobou se fakticky napadá správní rozhodnutí. Do rozsudku se tak promítne nejen posouzení konkurujících si zájmů vyvlastňovaného a vyvlastnitele, ale i otázka zákonnosti správního rozhodnutí, čímž vstupují do hry subjektivní veřejná práva vyvlastňovaného – včetně práv ústavních – a také veřejný zájem, který soud musí nově posoudit a ve svém rozsudku se k němu vyslovit.

K žádnému posunu z hlediska hmotného práva tak nedochází (projedává se stejný návrh podle stejných hmotněprávních ustanovení), a pokud jde o námitku možného porušení procesních práv v řízení před správním úřadem, tyto vady mohou být v řízení před soudem zcela zhojeny, když soud není vázán ani skutkovými zjištěními správního úřadu, ani provedeným dokazováním.

Pokud jde podůrný argument v §§ 8–9 disentu, na nedostatek precedenčního působení "mazancovských" řízení u civilního soudu, která neumožňují kasaci správního rozhodnutí, jsem ve svém článku poukazoval rovněž. Tento argument však shledávám relevantním toliko potud, že pokud by se správní úřad o rozsudku nahrazující své rozhodnutí skutečně nedozvěděl, byla by to závažná chyba, která by narušovala princip precedenčního působení právních názorů soudů vůči správním úřadům. Tak tomu však není, neboť – aniž by to bylo explicite stanoveno v ustanovení § 244 et seq. OSŘ – opis pravomocného rozsudku se ve skutečnosti správnímu úřadu doručuje, neboť ten by jinak nebyl informován o tom, že jeho vlastní rozhodnutí bylo zrušeno. Zda se právními názory v rozsudku bude ve své praxi dál řídit, je na něm a na obstinaci jeho úředníků; ostatně jinou než procesní závaznost stejně soudní rozsudky ze zákona nemají (§ 78 odst. 5 SŘS a contrario).

Aktualisováno.
Shodou okolností právě ve chvíli, když jsem svůj text dopsal, vyšla zpráva o novele vyvlastňovacího zákona, která má být přijata ještě před podzimními volbami bez řádného projednání, v jednom čtení. Předkládají ji poslanci velké koalice ODS-ČSSD a pokud parlamentem v popisované podobě skutečně projde, bude znamenat výrazné oslabení ochrany vlastnického práva a posílení práv velkých klientů těchto politických stran.

7 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2257

Celkem málo překvapivě ani třetí den od zřízení datové schránky mi Česká pošta zásilku s přístupovými údaji nedoručila. Kolem její aplikace se však mezitím strhla vřava, když se zjistilo, že místo důvěryhodného certifikátu je nejen demoverse, ale i "ostré" rozhraní datových schránek chráněno certifikátem vydaným certifikační autoritou České pošty. Doporučení pro uživatele uvádí, že zprávy o nedůvěryhodnosti certifikátu stačí prostě ignorovat a vše "odkliknout".

To je ovšem cesta do pekel, jak pohotově demonstroval návodem na man-in-the-middle útok blogger na ABCLinuxu.cz. Správný postup musí být opačný: když už si Česká pošta nemůže koupit certifikát od mezinárodně uznávané autority, jak běžně činí např. banky, je třeba nejprve instalovat kořenové certifikáty, ověřit jiným kanálem, na informační telefonické lince, z tištěných materiálů apod., jejich authenticitu (fingerprint) a teprve pak spustit aplikaci.

Velmi znepokojivá je i možnost přihlašovat se pouhým uživatelským jménem a heslem, bez SSL certifikátu – nemuselo by přitom jít ani o elektronický podpis, stejný účel by splnil javovým apletem vygenerovaný klíčový pár nebo certifikát generovaný ad hoc, jaké používá např. myOpenID.com. Každé podání učiněné z takto "zabezpečené" datové schránky bude možné velmi jednoduše zpochybnit, a znalecký posudek nemůže vyznít jinak než pro uživatele a proti České poště.

Na jedné straně, nepodléhejme nerealistickým očekáváním ohledně zabezpečení strojů, ze kterých bude do datových schránek přistupováno: jednotky až desítky procent budou bezpochyby stejně nakaženy malwarem (OSS fundamentalista by dodal, že 99 % bude nakaženo MS Windows) a pod kontrolou netbotů. Na straně druhé, vynaložit bezmála miliardu korun ze státního rozpočtu na něco, co je na první pohled produktem snažení týmu lidí, který zjevně není schopen vyřešit zadání na potřebné úrovni profesionality a měsíce nebo roky od spuštění bude dolaďovat, co banky umějí a s úspěchem víc než deset let aplikují (eBanka), to je investice, kterou si náš stát klidně mohl odpustit.

PS: Systém datových schránek byl nyní, po třech dnech provozu, na dva dny odstaven, prý z důvodu plánovaných změn a "zátěžových" zkoušek. Opravdu ta nejlepší visitka profesionality jeho tvůrců!
3 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2300

Řeknu to hned skraje: z implementace datových schránek, technické i právní, jsem značně rozčarován. Po možnosti, aby mne orgány veřejné moci obšťastňovaly plody svého ducha elektronicky (takže infarkt z nich jednoho dne utrpím v pohodlí domova a nikoli v nepřívětivém prostředí pošty), bažím dlouho, avšak skutečné využívání této alternativy nebude patrně žádná procházka libosadem.

Ačkoli kontaktní místa, v daném případě přepážky CzechPoint České pošty, měly být podle slibu na webu datových schránek schopny předat žadateli ihned po registraci obálku s přístupovými údaji, ukázalo se, že jde o záměr, který bude realisován v neurčité budoucnosti (a příslib byl během dne z webu stažen). Poštovní síť byla těžce přetížená a u přepážky jsem strávil bezmála tři čtvrtě hodiny, aniž by výsledkem bylo cokoli víc než protokol s názvem vytvořené datové schránky a s informací, že přístupové údaje mi budou zaslány dodatečně poštou. Mladý muž za přepážkou byl ovšem viditelně spokojen: enthusiasticky listoval manuálem, svěřiv se mi, že jsem za celý den první klient, u kterého se v programu dostal tak daleko.

Nelíbí se mi ani implementace uživatelského rozhraní. To je založeno na tuzemském produktu 602XML Filler, jehož grafika působí nevábným dojmem – člověka napadá, že tomuhle programátorovi muselo lidstvo opravdu těžce ublížit, když se nyní takto mstí – a který produkuje výstupy ve formátu ZFO, což je zazipovaný XML soubor, jehož struktura je ovšem neveřejná: věru dobrý základ pro grandiosní vendor lock-in na úrovni celého státu!

Celé to, jak velí tradice, funguje jen v prostředí Microsoft Windows. Povinnosti zprovoznit datové schránky v linuxu (a Mac OSu) se dodavatel zbavil tím, že dodal cosi, co nazval plug-in, ale ve skutečnosti jde o monstrosní konstrukt, ve kterém windowsový software běží – tedy neběží, ale asi by měl a při demonstraci možná i chvíli běžet mohl – pod přibaleným Wine. Praktická použitelnost pod linuxem, který používám, je samozřejmě nulová, každý dokument budu proto muset zkonvertovat ve virtualisovaných Windows do standardního PDF formátu a teprve poté s ním budu moci normálně pracovat.

Téměř bych soudil, že za úplatek, který musel být za akceptaci tohoto zmetku vyplacen, se v Praze postaví ne jedna kalouskovská vila, ale celá vilová čtvrť – no, snad bude aspoň architektonicky zdařilá!

Aktualisováno.
Vojtěch Kment se pro Lupu.cz pokusil prověřit konversi dokumentů a ani jeho pocity nad fungováním aplikace bych nenazval nadšením.
1 komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2989

Squat Milada v Praze 8 je – možná by už bylo na místě napsat byl – jedním z nejproslulejších pražských squatů. Nemám informace o přesné době jeho vzniku, jisto je, že když jsem v něm na podzim 1998 fotografoval, šlo již takříkajíc o zavedenou a tradiční instituci.

Na rozdíl od situace v některých jiných evropských zemích, např. v Nizozemí, je v České republice squatting, dlouhodobé užívání vlastníkem opuštěné, derelinquované nemovitosti skupinou osob odlišných od vlastníka, možné fakticky pouze s vlastníkovým souhlasem, jinak se jedná o trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a TrZ. Tato relativně přísná úprava způsobuje, že české squaty postupně zanikají, neboť málokterý vlastník je ochoten podstoupit risiko, že na něj dopadne odpovědnost např. za škodu způsobenou požárem, který squatteři, osoby jaksi již z definice nepříliš opatrné, v budově založí. Porušení povinností vlastníka pak prokáže i nepříliš zdatný policejní orgán.

Squatting lze tedy provozovat pouze se souhlasem vlastníka, typicky na základě nájemní smlouvy – a pak o squatting v běžném slova smyslu nejde – anebo, což byl právě případ Milady, pokud nemovitost vlastníka nemá. Platná právní úprava totiž není již půl století vedena zásadou superficies solo cedit, a není dokonce stanovena ani vyvratitelná právní domněnka, že vlastníkem stavby je vlastník pozemku.

Milada sice stojí na parcele, jejímž vlastníkem je Česká republika, s právem hospodaření Ústavu pro informace ve vzdělávání, avšak stavbě nebylo přiděleno popisné ani evidenční číslo a nebyla zapsána v katastru, a jednalo se tudíž právně o res nullius, věc bez vlastníka.

Jak je zřejmé z výpisu z katastru nemovitostí, to se změnilo v letošním roce, kdy se stát o vlastnictví vily přihlásil. Příslušné řízení na katastrálním úřadě pravomocně skončilo 2. června 2009 a od té doby Milada opět právně existuje jako budova s číslem popisným a má vlastníka, Českou republiku, který se výkonu vlastnických práv, jak je zřejmé, rasantně ujal.

18 komentářů
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 6753

Čím se liší demokracie od diktatury? Tím, že v demokracii smějí občané svůj režim beztrestně nazvat diktaturou, kdežto v diktatuře jej musí pod hrozbou trestu nazývat demokracií. Zatím máme demokracii, ale řekl bych, že ta v posledních měsících pomalu mění svůj charakter, a za nadšeného hýkání a potlesku mediálních oslů postupně přibírá další a další znaky diktatury.

První přišli na řadu vyznavači zakázané hudby, nyní dopadá státní represe na popírače a pochybovače…

Vladimír Stwora, kanadský emigrant a vydavatel magazinu Zvědavec, je od pátku trestně stíhán podle § 261a TrZ za zveřejnění českého překladu klasického popíračského textu D. Cassidyho The Holocaust and the Four Million Variant (originál, překlad). Nejzajímavější přitom je, že překlad byl zveřejněn v červenci 2007, takže účelovost z obvinění kouká jako sláma z bot.

Článek samotný nepochybně skutkovou podstatu trestného činu podle § 261a TrZ po stránce formální naplňuje. Otázka je dvojí: za prvé, je-li zveřejnění článku opravdu tak společensky škodlivé, aby ospravedlňovalo trestní stíhání, dokonce s dvouletým odstupem, a za druhé, je-li ústavně konformní existence paragrafu nařizujícího věřit ve státem stanovenou versi dějin.

Vladimír Stwora a jeho Zvědavec nejsou ani zdaleka mým šálkem čaje, ale přesto souhlasím s tím, co napsal Guy Peters: v tuto chvíli je Vladimírem Stworou každý z nás; slušný člověk nesmí mlčet tam, kde je pošlapávána nejelementárnější lidská svoboda, svoboda kriticky myslet a svoboda pochybovat.

10 komentářů
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 4393