V článku shora citovaného názvu jsem se v listopadu loňského roku zabýval návrhem Krajského soudu v Brně, soudce Michala Ryšky, na zrušení části zákona č. 184/2006 Sb. o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo stavbě (zákona o vyvlastnění). Návrhu jsem u Ústavního soudu nedával velkou naději na úspěch, a činil jsem tak oprávněně: většinové stanovisko nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/08 (ve znění opravného usnesení) s mými výhradami zcela souzní.

Nejzajímavější na nálezu je disent Elišky Wagnerové. Ta rozdílně od většiny soudců ÚS rozpor napadených ustanovení s ústavním řádem dovodila, a to s odůvodněním, které se částečně nekryje ani s návrhem, ani s argumentací Ústavního soudu, a ani s tím, co jsem a margo tvrzené neústavnosti dané úpravy vloni napsal já.

E. Wagnerová v zásadě argumentuje, že v řízení podle OSŘ soud neposuzuje zásah do veřejných subjektivních práv vyvlastňovaného (a nezabývá se otázkou veřejného zájmu), nýbrž poskytuje "vyváženou ochranu" právům a zájmům obou stran řízení, tzn. vyvlastňovanému i vyvlastniteli. V takovém řízení je údajně oslaben i účinek ústavy, která působí pouze zprostředkovaně tím, že vytváří objektivní hodnotový řád vyzařující do právní úpravy vztahů zásadně rovných subjektů.

To pokládám za nadměrně formalistický a zúžený pohled. Jak vyplývá z ustanovení § 246 odst. 2 OSŘ, v řízení podle části páté OSŘ se sice znovu projednává správním úřadem pravomocně rozhodnutý spor (cf. § 244 odst. 1 OSŘ), ale žalobou se fakticky napadá správní rozhodnutí. Do rozsudku se tak promítne nejen posouzení konkurujících si zájmů vyvlastňovaného a vyvlastnitele, ale i otázka zákonnosti správního rozhodnutí, čímž vstupují do hry subjektivní veřejná práva vyvlastňovaného – včetně práv ústavních – a také veřejný zájem, který soud musí nově posoudit a ve svém rozsudku se k němu vyslovit.

K žádnému posunu z hlediska hmotného práva tak nedochází (projedává se stejný návrh podle stejných hmotněprávních ustanovení), a pokud jde o námitku možného porušení procesních práv v řízení před správním úřadem, tyto vady mohou být v řízení před soudem zcela zhojeny, když soud není vázán ani skutkovými zjištěními správního úřadu, ani provedeným dokazováním.

Pokud jde podůrný argument v §§ 8–9 disentu, na nedostatek precedenčního působení "mazancovských" řízení u civilního soudu, která neumožňují kasaci správního rozhodnutí, jsem ve svém článku poukazoval rovněž. Tento argument však shledávám relevantním toliko potud, že pokud by se správní úřad o rozsudku nahrazující své rozhodnutí skutečně nedozvěděl, byla by to závažná chyba, která by narušovala princip precedenčního působení právních názorů soudů vůči správním úřadům. Tak tomu však není, neboť – aniž by to bylo explicite stanoveno v ustanovení § 244 et seq. OSŘ – opis pravomocného rozsudku se ve skutečnosti správnímu úřadu doručuje, neboť ten by jinak nebyl informován o tom, že jeho vlastní rozhodnutí bylo zrušeno. Zda se právními názory v rozsudku bude ve své praxi dál řídit, je na něm a na obstinaci jeho úředníků; ostatně jinou než procesní závaznost stejně soudní rozsudky ze zákona nemají (§ 78 odst. 5 SŘS a contrario).

Aktualisováno.
Shodou okolností právě ve chvíli, když jsem svůj text dopsal, vyšla zpráva o novele vyvlastňovacího zákona, která má být přijata ještě před podzimními volbami bez řádného projednání, v jednom čtení. Předkládají ji poslanci velké koalice ODS-ČSSD a pokud parlamentem v popisované podobě skutečně projde, bude znamenat výrazné oslabení ochrany vlastnického práva a posílení práv velkých klientů těchto politických stran.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)