Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Možná vůbec to nejsvízelnější na postkomunismu je nedostatek skutečných elit: tam, kde bychom potřebovali silné osobnosti, musíme se spokojit buď s bázlivou průměrností lidí, kteří přežili totalitu v tzv. šedé zoně, anebo akceptovat angažmá osobností, pro jejichž označení bych si dovolil parafrasovat marxistický termín a nazval je lumpenelitami. Ne, že by skutečné elity nebyly k mání, ale až na výjimky je lze nalézt mezi emigranty – které se ovšem každý správný Čech naučil nenávidět, jelikož, jak známo, místo aby s námi trpěli, žili si blahobytně kdesi na Západě.

Ale abych neodbočoval: dnes bych ctěnému čtenářstvu rád představil zástupce lumpenelity zvláště vypečeného, pleno titulo PhDr. et PaeDr. Jiřího Málka, místopředsedu Konfederace politických vězňů a pravou ruku její neméně povedené předsedkyně Naděždy Kavalírové.

Soudě podle rozhovoru s ním, jde o ryzího antikomunistu a jedince zralého bezmála na kanonisaci. Archivní materiály však o něm podávají poněkud jinou zprávu.

Jak vyplývá ze dvou životopisů, které o sobě Málek sám sepsal (první, druhý; sníženou kvalitu laskavě omluvte), byl od r. 1968 členem Československé strany socialistické, avšak v r. 1970 z ní vystoupil, jak píše, jednak proto, že jeho členství bylo pasivní, jednak proto, že po doporučení prověrkové komise na svém tehdejším pracovišti v Kolíně dospěl k závěru, že jeho členství v nemarxistické straně nebylo pro něj jako historika angažovaného v musejní práci nadále vhodné. Ovšem: doba se změnila, a co bylo vhodné v r. 1968, vhodným být na počátku normalisace pro našeho malého hrdinu přestalo.

Otrlejší mohou postoupit dál k jeho líčení, jak se díval na Chartu 77. Cituji z rozhovoru: Byli jsme také zklamaní, že se všude dostali chartisti. Už přece za Charty, v 70. letech, se říkalo: proč Charta 77? Odpověď byla, protože je tam 77% komunistů. Není to tak dávno, co jsem četl, že nějaký historik zpracoval životopisy prvních chartistů a spočítal, že bývalých komunistů tam není 77, ale 92,4%! K těmto lidem jsme neměli nejmenší důvěru. Chtěli jsme se dostat na určité posty.

Nahlédneme-li ovšem do authentického dokumentu, zprávy estebáckého informátora, dozvíme se něco jiného: Dne 17. 2. 1977 navštívil pramen […] Jiřího Málka v jeho bydlišti[…] Málek dále poznamenal, že jeho spolupracovník z výzkumu cikánské otázky, který Málek dělá po své pracovní době, sociální kurátor pro Prahu 8, Dr. Pinc, jeden ze signatářů Charty 77, ho vybízel, aby Chartu rovněž podepsal. Málek to prý odmítl s tím, že Charta je podle něho politicky nevhodná a dále, že vyčetl Dr. Pincovi, že Chartu podepsal, protože to může narušit jejich společnou práci v oblasti cikánské problematiky. Ach tak; to už by mohlo odpovídat realitě daleko spíš.

O tom, jak vzorně Jiří Málek spolupracoval s orgány StB ještě v r. 1987, svědčí tento zápis. A jako třešničku na dortu nabízím kádrový posudek, který na soudruha Málka zpracoval jeho tehdejší zaměstnavatel, Regionální museum v Kolíně; zda Málek ruskou okupaci skutečně uvítal nebo to jen zdařile předstíral, ovšem z kusé formulace nevyčteme.

Tolik tedy k Jiřímu Málkovi, nezpochybnitelné mravní autoritě a vyznamenanému místopředsedovi Konfederace politických vězňů.

Napadá mě, kolik takových Málků máme kolem sebe a kolika takovým vylhaným hrdinským příběhům ve své bezbřehé naivitě věříme? Je česká společnost vůbec ještě schopna vzpamatovat se z totalitního prožitku a začít jednat normálně, anebo jsme už navždy odsouzeni žít v tomto bizarním kafkovském snu, ve světě bez paměti, kde pravda je z definice to, co napíší dnešní noviny?

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2234

Možná největší změny od rozdělení federace zaznamenalo v loňském roce české právo: rekodifikace trestního práva hmotného procházela sice teprve fasí legisvakace, avšak zavedení datových schránek, střední novely OSŘ a ExŘ, nová úprava kárného řízení ve věcech soudců a státních zástupců a některé další nové zákony a novely dávají v součtu slušně rozsáhlou reformu korpusu celého práva.

Společným jmenovatelem všech těchto změn je jejich technický, fakticky mimonormativní charakter: myšlenka systémové reformy justice byla po řadě nezdařených pokusů, respektive, jak tomu bylo v poslední fasi, pokusů o pokus, patrně definitivně zavržena a nyní ovládlo normotvůrce přesvědčení, že justici lze reformovat ryze technickými prostředky, jež v efektu způsobí cosi nikoli nepodobného marxovskému přerůstání kvantity v kvalitu.

V to však, vědom si stavu praktického vymáhání práva, osobně nevěřím. Špatní, líní a ničím nemotivovaní soudci budou rozhodovat špatně a pomalu bez ohledu na to, dostanou-li miniteamy nebo budou-li pracovat se zcela digitalisovanými spisy; na jejich výměnu soudci dobrými, pracovitými a motivovanými se zdá být přitom pozdě, resp. byla by to operace, jíž by nutně padl za oběť ideál soudcovské nezávislosti: sami soudci mezi sebou očistu neprovedou a dát tuto pravomoc exekutivě je cestou k trvalému poškození dělby moci ve státě.

Nad některými kousky, které justice v loňském roce předvedla, zůstává ovšem rozum stát. Vrcholným číslem je slavné usnesení Vrchního soudu v Praze ve věci tzv. justiční mafie; omluvou budiž, že ještě před koncem roku zjednal nápravu Ústavní soud. Ten se ovšem také blýskl nebývalým ústavněprávním saltem, nálezem v kause Melčák, jímž vyslovil svou pravomoc derogovat ústavní zákony a přímo zasahovat do politického procesu, bez ohledu na jednoznačně danou vůli parlamentu. Ústavním soudem nastolené, více než půl roku trvající období prodlouženého bezvládí, jež není v některých směrech zcela nepodobné poměrům v pomnichovské druhé československé republice, velmi přispělo k celospolečenské skepsi a ztrátě důvěry v demokratické instituce: díky ti, Ústavní soude! Tento obraz nebyl s to napravit ani relativně kvalitní druhý nález ve věci Lisabonské smlouvy.

Jako celkově špatný se rok 2009 jeví i z druhé strany, z hlediska vymahatelnosti individuálních práv. Soudy jsou stále obludně pomalé, rozsudky vesměs nepředvídatelné (ba šokující), cosi jako morální základ v jejich rozhodování není seznatelné ani při velmi zevrubném zkoumání; jako by tím justice poskytovala svým zákazníkům (a mecenášům) jasný signál – dejte nám peníze na naše justiční paláce, přispívejte na naše královské platy a neobtěžujte nás svými malichernými spory, vaše žaloby nás nezajímají a můžete si být jisti, že budeme-li moci, najdeme si formální záminku, proč je zamítnout nebo odmítnout. Uvědomte si, že jste tu vy kvůli nám, ne naopak! Spravedlnost? Vy hlupáčci! Ta nás přece nezajímá, pokud jste chtěli tu, měli jste si lépe rozmyslet, koho – doživotně – obléknete do taláru!

Obecně je patrně pravda, že justice nemůže být lepší než společnost, ze které vzešla; není ovšem důvod, proč by měla být o tolik horší. A vyhlídka na zlepšení přitom neexistuje…

1 komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2186

Vynikající úvahu na thema polistopodaného vývoje sepsala blogerka – občanským povoláním advokátka – Klára Veselá-Samková. Její analysa současného stavu české společnosti je brilantní a těžko k ní co dodat.

Sám mám ve zvyku označovat to, čím tato společnost prochází, imitativní demokracií: po pádu komunistického režimu rozdrobená, prakticky atomisovaná občanská společnost dosud nenašla nic, na čem by mohla založit novou, v r. 1968 rozbitou, kohesi, a výsledkem je ono pitorestkní, začasté trapné divadlo, jehož jsme nyní svědky.

Podle toho, co čteme v novinách, tady vládnou politické strany a politici, ve skutečnosti jsou tyto organisace jen jednou z faset neviditelné, ale mocné a omnipresentní mafie, struktury o to nebezpečnější, že není jako v zemích, které vyšly z modelu fungující vrchnostenské správy, pathologickým, v pravém slova smyslu výjmečným, jevem, nýbrž organisačním principem a funkčním základem celé společnosti. Nejenže každý politik ve významné funkci má svého kasírtašku, ale každý podnikatel (resp. podnikající gangster), má svého politika: bez něj je podnikání od určité minimální úrovně nemožné.

Korupce je normálním jevem, nenormální je jen to, jak silně se společnost brání si tento fakt přiznat. Když jsem asi před pěti lety napsal na českou wikipedii do hesla o korupci zmínku o systému desátků, zvykového 10% úplatku inkasovaného úředníkem za přidělení veřejné zakázky, strhl se kolem toho obrovský povyk: tvůrci wikipedie, vesměs lidé s duševním obzorem zformovaným Mladou frontou a zprávami televise Nova, si nebyli ochotni připustit, že něco takového vůbec existuje a že je to dokonce zcela běžné.

Nejde ale jen o desátky a úplatky, stejně tak je normou absolutní dysfunkce státu téměř ve všech jeho vitálních rolích: daně se vybírají jen od malých a neschopných, resp. politicky nechráněných, justice nezajišťuje průchod práva a nehájí slabé proti zvůli silných, ale jak jsme viděli na případu čunkiády, stala se servisní organisací státní mafie, vydávající na lusknutí prstů rozsudky a usnesení, jež nemají s právem společného zhola nic, veřejná správa je tvárná a podplatitelná na všech stupních, a jak se ukázalo na plzeňské affaiře, ke koupi je tu prakticky vše, co má nějakou hodnotu.

Bývalý premiér se ostentativně honosí majetkem nabytým z úplatku, u vědomí, že jeho styky jsou dosud tak silné, že je pravým untouchable, mužem nad zákonem, nebo, chcete-li, kmotrem.

Lidem před televisními obrazovkami nezbývá než zatínat bezmocně pěsti a hledat nového spasitele, leč nikdo takový není v dohledu. Česká společnost je těžce nemocná a neléčí se, neboť staré elity zlikvidovala nebo vyhnala do emigrace a novým neumožnila vyrůst.

Je tedy vůbec něco schopen zvednout, jak píše KVS, šofar a iniciovat očistu společnosti?

Nemyslím. Specifikem imitativní demokracie je, že do značné míry imitován je i samotný politický proces. Malé politické strany jsou záměrně vysmívány a udržovány daleko od medií, a volba kterékoli z těch parlamentních bude znamenat jen malý přesun v mocenských poměrech: kočkové ani mrázci ve volbách nekandidují, nemohou si dovolit opřít svou moc o vehikl tak nejistý, jako je parlamentní většina.

Imitativní demokracie nemůže být reformována, může se jen samovolně rozpadnout, když ji nositelé moci přestanou potřebovat a ovládaní v její principy definitivně přestanou věřit. Pak nastoupí to, co momentálně panuje v Rusku: autoritativní režim, státem vynucovaná láska k novému Vůdci, a masová úleva v přesvědčení, že demokracie je možná hezká věc, ale pro naši zemi se neosvědčila.

A kdy? Myslím, že už brzo.

7 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3073

Všem čtenářům přeji veselé Vánoce a v novém roce mnoho štěstí!

1 komentář
Kategorie: Blog
Počet zobrazení: 1184

Další opravdu, ale opravdu vážné varování se chystal vyslat pražský magistrát metropolitním zločincům, maskovaným pod rouškou poskytování taxislužby. Zdá se, že i tento pokus selže: negativní stanovisko vlády se rozhodně nejeví být bezdůvodným.

Návrh je ovšem legislativní dílo, nad nímž zůstává rozum stát. Praktická neúčinnost prostředků správního trestání by neměla být řešena kriminalisací, a konfiskace taxíků, bez ohledu na jejich vlastníka (theoreticky může jít i o vozidlo odcizené, a podle novely se původní vlastník auta nedomůže zpět), je posledním výkřikem administrativního žalu a zoufalství.

Řešení je přitom relativně jednoduché a ústavně konformní. Není nejmenší důvod, proč by taxislužba měla být provozována v pracovním poměru. Koncesionáři by měli proto být sami taxikáři, jimž mohou stávající taxikářské firmy poskytovat služby např. jako zprostředkovatelé, případně pronajímatelé vozidel. Hrubé nebo opakované porušení předpisů (přičemž hrubým porušením může být předražení o více než 20 % nebo 50 Kč) by mělo být trestáno odnětím koncese, a provozování taxi bez ní eventuálně posouzeno jako trestný čin neoprávněného podnikání podle § 251 TrZ. Koncese by přitom měla být vázána na konkrétní vozidlo, takže černé taxíky by se daly odhalit prostým porovnáním RZ a čísla koncese na dveřích vozidla s tímto registrem. Pokud taxikář potřebuje krátkodobě užívat ke své živnosti jiný automobil, postačí ohlásit změnu.

Vytváření nové evidence taxikářů-řidičů je zhola zbytečnou byrokratickou zátěží.

1 komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2568