Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Telenovela Resistance Women Unity pokračuje ve svižném tempu. Dva noví znalci z Plzně Jan Ptáčník a Petr Krčál dodali znalecký posudek, a k němu příslušná universitní funkcionářka připojila záruku, že oba soudruzi toho sice zatím moc neumějí (jde s největší pravděpodobností o jejich první samostatný projekt, nezapomeňme, že na magisterských diplomech jim téměř nestačil zaschnout inkoust), ale jsou moc pracovití a uvědomělí a do svého posudku napíší, cokoli si budou OČTŘ přát.

Což je právě to, co by znalec za žádných okolností dělat neměl: ne náhodou se v jiných oborech, příkladmo v soudním lékařství, znalcem stává odborník obvykle až v profesorském věku, po několika desetiletích praxe, aby byla záruka, že se při své práci nedá nikým a ničím ovlivnit.

Výsledek je podle očekávání tristní, a to v prvé řadě svou nekonkrétností. Znalci do posudku napsali přesně to, co se od nich žádalo, tedy závěr, který soud potřebuje pro odsuzující rozsudek, aniž by své úvahy podepřeli odkazy na konkrétní důkazy, a pokud už tak učinili, pak – stejně jako Michal Mazel u Power I+II – při tom použili špinavý trik: nerozlišovali, odkud předmět, na který odkazují, pochází, a tak cokoli, co se našlo při domovních prohlídkách v bytech obývaných aktivistkami (a co jim v některých případech ani nepatřilo, protože v bytě s nimi žilo několik dalších osob), použili proti nim, jako by předmět měl nějaký vztah k RWU nebo jako by to, že jej měly doma, bylo automaticky důkazem jeho použití k podpoře a propagaci zakázaných hnutí.

Za pozornost stojí též četné odkazy pod čarou, které ovšem neodkazují na množství různých dokumentů, nýbrž na dva policejní spisy: Power a Lotta (proces s RWU dostal nové kodové jméno, Madla). Že by návyk ze studia, jak drobným podvodem učinit seminární nebo diplomovou práci zdánlivě ozdrojovanější?

Nejzábavnější je ovšem pasáž o mikulášské besídce, kde prý děti mohly stavět ze stavebnic hákové kříže (nikoli tedy stavěly, nýbrž stavět mohly, ale takto nekonkrétní obvinění jsou pro posudek typická).

Na jedné ze schůzek s obviněnými jsme z legrace zkoušeli vymyslet, jakou formu závadového diskursu v besídce znalci odhalí. Já jsem, pokud si vzpomínám, navrhoval, že menší děti dostaly pastelky a soutěžily o nejlepší portrét Hitlera, starší se učily zpívat Horst-Wessel-Lied, chlapci měli za úkol poznat na fotografiích nacistické generály, zatímco děvčata se cvičila v pečení vánočního cukroví ve tvaru run, a základem byl samozřejmě kurs správného hajlování (podotýkám, že co se na besídce dělo ve skutečnosti, samozřejmě vím z fotografií a videí). Nikdo z nás arci neočekával, že by se tato mírně perversní až cynická zábava mohla ukázat tak přesnou predikcí reality…

Aktualisováno.
K thematu rovněž Lukáš Beer.
23 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Čarodějnický proces
Počet zobrazení: 7216

Pamětníci vědí, pro ty mladší dlužno vysvětlit, že nastavování zrcadla je frase zpopularisovaná v komedii Jiřího Menzela Vesničko má středisková ve druhé polovině 80. let. Když tehdejší státní televise koupila film natočený v některé západní zemi, před jeho vysíláním se na obrazovce objevil televisní hlasatel nebo hlasatelka a přečetl povinný disclaimer, ve kterém vysvětlil, jak dílo správně ideologicky chápat, přičemž toto vysvětlení získalo během let téměř kanonickou podobu. Prim hrálo nastavování zrcadla nelítostné a nemilosrdné kapitalistické společnosti a podobná ideologická cliché, o to vtipnější, že samotný film, příkladmo The French Connection nebo seriál o newyorském detektivu Theo Kojakovi, neměl s obsahem disclaimeru zhusta už nic společného a jeho přednesení bylo pouhou povinnou úlitbou režimní ideologii, asi tak jako heslo vyvěšované do výlohy Havlovým zelinářem.

Nastavování zrcadel ožilo po Listopadu už vícekrát, nejnotabilněji zřejmě u seriálu Třicet případů majora Zemana, jenž musel být při první polistopadové reprise ve veřejnoprávní televisi vetknut do ideového sandwiche: disclaimer před, výchovná beseda poté. A ovšem u Hitlerovy knihy Mein Kampf, jejíž vydavatel Michal Zítko disclaimoval nedostatečně a nebyl nakonec odsouzen jen díky uvážlivosti několika slušných soudců Nejvyššího soudu (o nichž jsme se později s jistým údivem dočetli, že byli sami normalisačními komunisty).

Strašidlo povinně nastavovaného zrcadla je zpět: obětí je brněnský vydavatel Pavel Kamas, který si dovolil vydat knihu authentických projevů Adolfa Hitlera. Disclaimery v ní jsou, ale, jak píše vždy a neochvějně prorežimní Mladá fronta (server iDnes.cz), nikoli od akademicky vzdělaného historika, nýbrž od málo známého publicisty Lukáše Beera. Ponechme pro tuto chvíli stranou otázku, proč iDnes nepožaduje vysokoškolské vzdělání od Jaroslava Čvančary, autora odborného vyjádření podkládajícího trestní stíhání Jana Šinágla, omezujíce se na poznámku, že na Čvančarovi by nám ani tolik nevadilo, že nemá vysokoškolské vzdělání, jako že je pitomec.

Lukáš Beer není přitom žádný málo známý publicista, nýbrž redaktor serveru Náš směr, což je jeden z mála blogů, které se česko-německými vztahy a historií soustavně a velmi důkladně zabývají. Právě tam – a nikde jinde – si můžeme přečíst, jak se rozdělovala odměna za odhalení parašutistů po atentátu na Heydricha, jak se dělilo Slezsko nebo – aktuálně – co se účelově za Hitlerovy projevy a názory i po r. 1989 vydává, tedy právě ty informace, o nichž každý svého místa dbalý akademicky vzdělaný historik raději, za úplatu a ve státním zájmu, mlčí.

Mám pro Mladou frontu návrh: žijeme v demokratické zemi, proto nic nebrání tomu, aby ke každé kontroversní (rozuměj: ideově závadné) publikaci vyšel státem aprobovaný pendant, něco jako návod, jak správně číst tu-a-tu knihu, ve kterém by potenciálně desorientovaným čtenářům skuteční a řádně vzdělaní odborníci vysvětlili, co si mají myslet. A s ohledem na – jak jen to říct neutrálně? – zálibu Čechů v péči o osobní myšlenkovou bezpečnost, vůbec nepochybuji, že náklad těchto dodatků může být klidně i vyšší než náklad podkladové publikace; v této zemi se zaručeně rozeberou.

42 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Hitlerovy projevy
Počet zobrazení: 4723

Dvěma případy syndromu úplného selhání soudnosti nás obšťastnila včerejší media:

Jan Kovanic vulgo Šaman líčí demonstraci na podporu Israele před sídlem vlády v Praze, uzavíraje: …než jsme se rozešli, odhrnula se záclonka v jednom z oken v prvním patře Strakovky, otevřelo se okno a Bibi nám zamával. Rád bych zmíněného upozornil, že Israel je standardní demokratickou zemí západního typu, kde politik není Její Jasnost paní kněžna, jež, projíždějíc ve svém kočáru krajinou, poodhrnuvši záclonku, kyne sličnou ručkou oddanému poddanému lidu, nýbrž nejčastěji ze všeho pěkně zkorumpovaný parchant, který, bude-li mít štěstí, dokáže se díky své funkci a stykům prokličkovat až do pense, kde o tom všem sepíše memoiry (což, pravda, může učinit i v případě opačném, minimálně pro výstrahu ostatním). Projevy podpory Israeli jistě jsou na místě, jen forma by snad nemusela tolik připomínat vítání Hitlera v r. 1939 a Brežněva o 39 let později.

Ještě směšnější je arci text Františka Kostlána, který ve snaze něco udělat s výsledky vědecké studie o původu evropských Romů, prvotřídně sám sebe usvědčil z rasismu. Pane Kostláne, opravdu je pro vás relevantní kastovní systém v Indii, z níž Romové před téměř tisícem let odešli? A neměl byste v takovém případě vážně řešit, co s Čechy a jinými Slovany, jestliže ve většině evropských jazyků je termín Slovan prokazatelně svázán s označením pro otroka?

18 komentářů
Kategorie: Směsný obsah
Počet zobrazení: 3478

O podivné implementaci algorithmu pro pseudonáhodný výběr píše na České posici Vladimír Maier, s velmi podobnými výsledky jako my. Zda je skutečně celý podivný výběr vysvětlitelný tím, že úředníci ke kontrolovaným archům přibrali další, bezprostředně předcházející nebo následující, si nejsem jist, další analysy ponechávám na dobu, kdy mi ministerstvo odpoví na žádost podle InfZ a pošle mi kompletní sekvence čísel kontrolovaných archů.

S nimi se pak dá dělat leccos, zejména zjistit, zda existuje statisticky významná odchylka průměrného počtu chyb u archů vybraných v souladu s algorithmem a v rozporu s ním; pokud ano, je to důkazem malevolentní manipulace s výběrem. Neméně zajímavé bude, až odhalíme, podle jakého klíče se vybíralo u ostatních kandidátů, studovat počet těchto anomálií v závislosti na osobě a státní oblíbenosti kandidáta.

Zatím jsou všechno, co tvrdíme, pouhé dohady, ale až budeme mít sekvence, nebude pro ministerstvo cesty, jak se z obvinění z podvodu, jež je zatím pouhou domněnkou, vykroutit.

Patnáctidenní lhůta podle InfZ končí ministerstvu v úterý 11. prosince a v mém kalendáři je toto datum označeno opravdu výrazně. Jistě existuje i možnost, že se budu o informace muset s ministerstvem soudit, ale říkám si, že takové zoufalce snad ani Česká republika nezaměstnává.
20 komentářů
Kategorie: Volby
Počet zobrazení: 5371

S prodlevou se dostávám ke komentáři nad usnesením plena Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/12, které se zabývalo stížností Davida Ratha ohledně toho, že před hlasováním o jeho (prvním) vydání nemohli ve sněmovně vystoupit jeho obhájci Adam Černý a Roman Jelínek.

Se samotným závěrem souhlasím: poslanecký mandát se vykonává osobně a procedura zbavení imunity není součástí trestního řízení, takže k újmě na Rathových základních právech tímto postupem nedošlo.

Nesouhlasím arci s jednostranným stanoviskem ÚS v otázce právní povahy imunity zákonodárce. Pojetí, že jde o výsadu celé komory, je anachronismem, a i u zahraničních soudů je tento názor podrobován kritice např. ve formě disentů.

Souverain, proti jehož zvůli původně imunita chránila, není již dávno mimo parlamentní komoru, ale je uvnitř; dnes je daleko víc účelem imunity chránit zákonodárce zastupující menšinu před zvůli parlamentní většiny. Účinnost této ochrany je jistě omezená; většina tím, že je většinou, může v konečném efektu oposici přehlasovat, avšak stát se tak nemůže potajmu, bez medialisace a bez práva zákonodárce, jemuž se děje příkoří, být slyšen.

Stát, kde by bylo nutno chránit před policií celou parlamentní komoru, jak Ústavní soud ve svém rozhodnutí anticipuje, by fakticky byl na pokraji státního převratu.
3 komentáře
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: David Rath
Počet zobrazení: 3398