S prodlevou se dostávám ke komentáři nad usnesením plena Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/12, které se zabývalo stížností Davida Ratha ohledně toho, že před hlasováním o jeho (prvním) vydání nemohli ve sněmovně vystoupit jeho obhájci Adam Černý a Roman Jelínek.

Se samotným závěrem souhlasím: poslanecký mandát se vykonává osobně a procedura zbavení imunity není součástí trestního řízení, takže k újmě na Rathových základních právech tímto postupem nedošlo.

Nesouhlasím arci s jednostranným stanoviskem ÚS v otázce právní povahy imunity zákonodárce. Pojetí, že jde o výsadu celé komory, je anachronismem, a i u zahraničních soudů je tento názor podrobován kritice např. ve formě disentů.

Souverain, proti jehož zvůli původně imunita chránila, není již dávno mimo parlamentní komoru, ale je uvnitř; dnes je daleko víc účelem imunity chránit zákonodárce zastupující menšinu před zvůli parlamentní většiny. Účinnost této ochrany je jistě omezená; většina tím, že je většinou, může v konečném efektu oposici přehlasovat, avšak stát se tak nemůže potajmu, bez medialisace a bez práva zákonodárce, jemuž se děje příkoří, být slyšen.

Stát, kde by bylo nutno chránit před policií celou parlamentní komoru, jak Ústavní soud ve svém rozhodnutí anticipuje, by fakticky byl na pokraji státního převratu.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)