Kontroversi budí samotná otázka, komu vlastně imunita svědčí a jaká subjektivní práva s sebou nese. Názor zastávaný např. Pavlem Uhlem, že jde o oprávnění komory jako takové, naráží na ústavní zákaz dehumanisace (např. zde): je-li rozhodováno o právu poslance (nebo senátora; bez újmy obecnosti však budu pro zjednodušení v dalším textu hovořit pouze o poslanci), a to o jednom z nejdůležitějších oprávnění vůbec, o právu nebýt (šikanosně) trestně stíhán, nemůže se tak dít bez toho, aby tento poslanec dostal ve vydávacím řízení přiměřený příděl procesních práv. Sněmovna tu vůči vydávanému poslanci vystupuje jako orgán veřejné moci, řízení před ní vyústí ve vrchnostenské rozhodnutí a jako takové musí být spravedlivé, bez ohledu na to, že jde vlastně o určitý trestněprávní
nadstandard.
Vztah mezi ústavním vydávacím a trestním řízením má některé nečekané důsledky.
Davidu Rathovi byl například odepřen přístup k informacím, které od policie a SZ obdržel mandátový a imunitní výbor sněmovny, a na Spiritce se pak odehrála trapná scena, kdy se Rath měl hájit, aniž věděl, na základě jakých důkazů je viněn; členové výboru je znali, on ne. Lze namítnout, že pokud by se Rath rozhodl vypovídat v přípravném řízení, byl by ve stejné situaci, avšak tam jej nic k výpovědi nenutí, kdežto v případě vystoupení před výborem – a ještě víc před plenem sněmovny – jde o úkon, na který nelze resignovat bez podstatného poškození vlastních práv.
Představa, že se tak může dít za situace informační asymetrie, je absurdní: členové výboru nebo dokonce všech zbývajících 199 poslanců by znalo podklady, které by jedinému Rathovi zůstaly nedostupné, a on by se přesto měl proti nim obhajovat; to je ovšem to samé, jako kdyby se obviněný dozvěděl až z rozsudku, proti jakým důkazům se měl obhájit. To je zcela mimo meze spravedlivého procesu, je to nedůstojné a kategoricky nepřípustné. Být Rathovým obhájcem, napadl bych už nyní z tohoto důvodu proceduru vydání jako neústavní.
Druhým problémem je povaha poslaneckého hlasování. Rozhodování sněmovny nemůže být nikdy judiciální povahy, protože hlasovat smějí i poslanci, kteří jsou na výsledku hlasování zainteresováni – a tato zainteresovanost je naopak při hlasování parlamentních komor typická. O vydání mohou proto hlasovat Rathovi přátelé, nepřátelé, případní spoluobvinění i Rath sám, a to bez jakékoli záruky, že rozhodnutí o vydání bude vyústěním fairového procesu; často může být naopak pouhým odrazem faktu, že obviněný poslanec patří k oposici, takže o vydání rozhodne prostá numerická převaha poslanců vládní koalice proti poslancům oposičním.
Ochrana před policejní/justiční šikanou je v této podobě jen těžko slučitelná s ústavním imperativem rovnosti a s čl. 40 odst. 1 Listiny, podle něhož o vině a trestu za trestné činy rozhoduje pouze soud. Sněmovna, jak bylo vysvětleno, soudem není a její rozhodování nemůže soudní rozhodování nahradit, protože jeho požadavkům, např. příkazu vyloučit z rozhodování podjaté rozhodovatele, nemůže dostát a nesnese jeho ústavně zakotvená kriteria.
Za třetí je tu otázka Rathových spoluobviněných. Pokud David Rath vydán nebude, svědčí jim beneficium cohæsionis a jejich stíhání musí být zastaveno. Avšak představme si, že se tak nestane, a v důsledku toho, že se Rath bude moci seznámit s odposlechy a dalšími důkazy, které policie zatím před obhajobou tají, vznikne mezi ním a ostatními značná nerovnost. Ano, před uzavřením vyšetřování budou odposlechy (pravděpodobně) zpřístupněny i ostatním spoluobviněným, ale to může být za tři roky, těsně před podáním obžaloby. Po kteréžto tři roky budou Rathovi obhájci moci opatřovat důkazy na základě podstatně širší vědomosti o důkazní situaci, a v okamžiku podání obžaloby bude tak Rath v daleko lepší posici než jeho spoluobvinění. A i kdyby Rath nedostal tyto důkazy přímo ze sněmovny, může se k nim jeho obhájce dostat od kteréhokoli ze 199 poslanců, jimiž k disposici budou. Na rozdíl od OČTŘ totiž poslanci nejsou ve vztahu k těmto záležitostem vázáni mlčenlivostí a pokud chtějí, klidně mohou mařit trestní řízení…
To je podle mého skromného názoru neřešitelné dilema, a být obhájcem některého z ostatních obviněných, okamžitě napadnu přípravné řízení z této příčiny jako nespravedlivé.
Velmi sporné je i použití odposlechů. Zastávám názor, že odposlouchávat nevydaného poslance nelze vůbec (a nejsem zdaleka jediný, kdo si to myslí). Poslanci ovšem budou o vydání svého kolegy rozhodovat právě na základě odposlechů. Což představuje další velký problém a potenciální munici pro Rathovu obhajobu i pro obhajobu jeho spoluobviněných. Představme si, že by si Kott a Pancovou měli jít
sednoutna základě prostorového odposlechu, který ovšem vůči imunnímu Rathovi nebude použitelný!
Dále: Rath bude mít právo promluvit ve sněmovně. To mu nelze upřít a jak je v tuto chvíli už jasné, minimálně před rozhodnutím o vydání promluvit bude moci. Takže další frapantní nerovnost mezi spoluobviněnými. Kdybych s ním byl spoluobviněn, chci to samé právo: i já chci mít možnost hovořit ve sněmovně a chci, aby můj projev přenášela televise. Nikdo nesmí omezit, o čem Rath bude hovořit, a tak může ovlivňovat veřejné mínění, může zastrašovat svědky, může vyzvat k organisování masových akcí za své propuštění. Který jiný vazebně stíhaný obviněný má taková práva? Ano, je to poněkud přitažené za vlasy, ale co se na to podívat z hlediska, že svědčí-li beneficium i jim, rozhoduje se ve sněmovně i o nich? Opravdu je obhajitelná these, že mluvit má právo jen Rath? Nota bene v kolusní vazbě?
A jestli dojde k tomu, co predikuji, tzn. Rath dostane možnost vykonávat svůj mandát i z vazby, bude mít celou řadu dalších možností, jak pracovat na své obhajobě, stýkat se s lidmi, komukoli telefonovat, psát dopisy na hlavičkovém papíře sněmovny apod., zatímco jeho komplicové budou sedět za katrem a studovat nejvýš stěny své cely. To je už přímo parodie na rovnost procesního postavení mezi spoluobviněnými!
Tyto problémy ovšem nesouvisejí přímo s Rathovou imunitou, pouze s jeho mandátem. Ten přináší také řadu praktických otázek, s nimiž se vypořádat nebude snadné. Např. kdo má rozhodovat o Rathově vazebním
nadpráví, např. o účasti při hlasování dolní komory. Podle usnesení Ústavního soudu ve věci Miroslava Sládka tak činí vazební soud, a to opatřením. Podle jiných výkladů je k tomu příslušný státní zástupce (Lenka Bradáčová již Rathovi
povolilanávštěvu červnové schůze), případně ředitel jeho věznice, a to individuálně případ od případu. Dovedeno ad absurdum, o důvěře Nečasově vládě může za pár měsíců rozhodovat podle své volné úvahy jistý plukovník Líbal, o kterém jsem do dnešního dne neslyšel a o této jeho významné ústavní pravomoci jsem rovněž nic netušil.
Omluvte jistou neuspořádanost těchto úvah, pouze jsem sepsal, co se mi v souvislosti s vývojem Rathova případu v těchto dnech honí hlavou. Na to, jak tato kausa dopadne, se ve světle nastíněných eventualit skutečně těším!
Aktualisováno.
Novinky upozorňují na další důvod, proč nelze zákonodárce odposlouchávat: mají-li právo odepřít výpověď, nelze od nich privilegované informace získávat ani cestou odposlechu. To zní velice rozumně.
Těším se tedy čím dál víc.
Aktualisováno.
Zde je čerstvé usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 770/06 ke kause odposlechů v souvislosti s tzv. Kubiceho zprávou (soudce zpravodaj Dagmar Lastovecká). Na to, že ústavní stížnost ležela na Ústavním soudu pět a půl roku, se z tohoto judikatorního díla nedozvíme téměř nic, co by nám mohlo v kause Rath pomoci. Podobné produkty by možná měli v NALUSu zařazovat pod souhrnnou kategorii Hora porodila myš.
Komentáře
Pokud si ovšem policie neopatřila zdatného imitátora ...
Bojující demokraté si své lány sklízet vetřelci nenechají.
Na vzniklou situaci předepsaný postup prostě není ... a nikdy by k ní vlastně nemělo dojít. Takže někdo zodpovědný nakonec prohlásí, že zvolil to nejlepší ze špatných řešení.
R. Mikula
R.M.
Další věcí, kterou naše ústava obešla a třeba EP ji běžně dělá, je stanovení mezí a režimu zasahování do práce a osobní svobody poslance v různých druzích řízení na návrh té či druhé strany, s tím, že přiměřený výkon mandátu má standardně přednost. (Například nelze načasovat výslech na dobu zasedání...)
Jinak vyslovení imunity ve věci trestního stíhání bych obrátil. S návrhem na ochranu by se měl na PS obracet poslanec po ukončení přípravného řízení...
Tomáši, Vy jste pil?
Zůstaňte raději u extremistů, tak máte zpravidla pravdu, ale teď už jste přespříliš kreativní!
S beneficiem cohaesionis to nema nic spolecneho. Pozitivne pravni argument predpokladam neexistuje. Nechci vypadat jako formalista, ale tahle argumentace vypada jako parodie na Elisku Wagnerovou.
Pokud by to tak fungovalo, jdu zitra se svym petiletym synem vyloupit banku...
OR
Nicméně nemáte pravdu, postup OČTŘ byl ústavně konformní (a zda vůbec byly jiné potenciální precedenty, tzn. nevydaní zákonodárci, kteří měli spolupachatele, mi není známo).
OR
Máte-li nějaké takové rozhodnutí naskenované, prosím, dejte ho sem, ať to mohu vidět na vlastní oči. Jinak institut b.c. má úplně jiný účel a pokud byl aplikován tak, jak tvrdíte, tak to byla absolutní blbost.
(co kdyby jeden z pachatelů měl diplomatickou imunitu nebo byl prezident? to by taky nešlo zbylé spolupachatele odstíhat?)
Mně to přijde přímo ujeté (nejspíš na nějaké substanci).
Beneficium cohaesionis je sice pekny latinsky vyraz, hezky to zni, ale obsahove je to neco uplne jineho. Pokud u jakehokoliv spolupachatele neni dana trestni odpovednost, at uz hmotnepravni (prezident) nebo procesni (poslanec), na odpovednost ostatnich spolupachatelu ci ucastniku se to nevztahuje.
OR
Je preci spis na vas, abyste svuj nazor, ktery zrejme pripada bizarni nejen mne, oduvodnil.
OR
Jak chcete teleologickým výkladem pravidla "poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem" dojít k závěru, že nelze stíhat ani jeho spolupachatele, je záhadou.
Věta "Já jsem uvedl, že je to zřejmě standardní rozhodovací praxe, a dodal odůvodnění, kterým nejsem nadšen, ale jsem ochoten se s ním smířit" je intelektuální alibismus. Žádná "standardní rozhodovací praxe" neexistuje.
Imunita se týká jen a pouze poslance, nikoliv jeho blízkých, natož spolupachatelů. Pokud imunita nechrání poslance před trestním stíháním jeho dětí či manželky, proč by ho měla chránit před stíháním jeho spolupachatelů?
OR
OR
Dále je už ze zápisu jednání Senátu dost zjevné, že se jednalo o velmi mlhavý a dost možná i úplně vykonstruovaný případ a proti nikomu v podstatě nebyly žádné důkazy.
Zde jsou proti ostatním spolupachatelům důkazy hojné a pádné.
Co se týče "rovnosti před zákonem" tak je přece porušena už samotnou existencí imunity, čili nemá smysl se jí v tomto případě zabývat. Její extenze na spolupachatele je kontextuálně tak nelogická až je směšná, neboť by to znamenalo, že stačí mít za kumpána osobu s imunitou a v případě jeho nevydání (které může mít politické důvody) je páchání trestné činnosti beztrestné. To je natolik absurdní, že před tím žádný teleologický výklad nemůže obstát. Exempce má být výjimkou z rovnosti před zákonem, nikoli pravidlem
Takže pokud v případě Musial OČTŘ zastavily trestní stíhání ostatních obviněných (nepodařilo se mi dohledat ani ty), pak k tomu zcela zjevně byly skutkové důvody. Pokud to někdo zdůvodnil imunitou senátora, to je samozřejmě špatně, ale protože se jednalo o rozhodnutí ve prospěch obviněných, nikdo si nestěžoval. Thats all.
PS: beneficium cohesionis nemá takovýto rozsah ani normálně Například u obnovy procesu na základě stížnosti ministra BC spolupachateli, který podnět ke stížnosti nepodal (resp. v jehož případě není stížnost podána), nesvědčí; musí si podat vlastní podnět a ministr novou stížnost. Z praxe.
Osobně, kdybych byl obhájcem kohokoliv z těch obviněných a policie by vyrukovala s prostorovými odposlechy, první moje otázka by byla, jak je získali, kdo a kdy umístil příslušné zařízení do bytu. Hned poté by následovalo trestní oznámení na neznámého pachatele pro hrubé zneužití pravomoci veřejné osoby. Pochybuji, že by nějaký soudce posvětil příkazem to, že se policie může někomu vloupat do bytu. Právníci vysvětlete to prosím, pokud umíte.
Zakaz dehumanizace, beneficium cohaesionis, pravo na spravedlivy proces poslance pred soudcoparlamentem, podjatost soudcoposlancu... ja opravdu neverim svym ocim...
OR
Mj. se obávám, že směšujete zásady z různých druhů procesů. Řízení o (ne)vydání není trestní řízení, takže nelze automaticky tvrdit, že všechny zásady z trestního řízení se mají mechanicky aplikovat. Pokud nebude poslanci umožněno nahlédnout do spisu v řízení o (ne)vydání, kde se řeší nikoli vina, nýbrž politický aspekt trestního stíhání, ovšem později v trestním řízení se mu nahlédnout umožní, nepokládám to nutně za protiústavní.
Jiná věc je ovšem neseznámení se spisem při vazebním zasedání. Tady bych byl hodně opatrný a být já soudce, nejspíš bych řekl státnímu zástupci, že buď vezme návrh na vzetí do vazby zpět nebo obviněnému umožním nahlédnout do trestního spisu, než rozhodnu o případném vzetí do vazby.
Jinými slovy, proces vydání k trestnímu stíhání není trestní proces a ani přiměřeně se na něj nevztahují pravidla trestního procesu.
howgh
Poslanecké hlasování je zásadně stranické, takže praxe hlasování o sobě se zdržovat je věcí toliko zvykovou (ovšem např. Pithart sám o sobě kdysi hlasoval, a jistě by se našly i další příklady).
Čistě na okraj, umím si představit i případ, kdy hlasování osobě je přípustné,a le jedná se o okrajovou záležitost, cosi ve stylu "dákazy zcela nejasné, hlasování o vydání totálně zpolitizované, justice zřetelně podjatá a rozhoduje jeden hlas". Asi tak.
Předloze myslíte zákona? Samozřejmě. Zákon se týká všech, nejen předkladatele. Pouze v případě, že by se jednalo o zákon osobní, např. u nás oblíbený "zasloužil se o stát" pak bych spatřoval příčinu ke zdržení se.
Ale co uděláte s jeho právem vyjádřit se k obvinění? Není s ním automaticky spojeno právo seznámit se s těmi podklady, které má ostatních 199 poslanců na stole?
Jestli je dodržuje nebo ne - nerelevantní. Jsou jedním z důležitých hodnotících kriterií, pokud se hledí na platnost a závaznost řady právních úkonů. Samozřejmě nejsou totéž co morálka, ale jsou to instituty velmi blízké. Právní boni mores by měly být v podstatě odrazem morálky (a zdravého rozumu) v právu.
ad TP: to by neměl zcela přirozené. Dokonce i tak nevýznamném a zpolitizovaném procesu jako jsou kandidatury do vnitrostranických orgánů se tohle pravidlo běžně dodržuje. Že někteří jedinci z pravidla vybočují, vypovídá pouze o nich samých.
Řízení o vydání k trestnímu stíhání není řízením o vině. Čili není důvod aby se někdo seznamoval s nějakými podklady. Osobně si myslím, že by OČTŘ měly dát na stůl jen tolik, aby přesvědčily komoru, že se nejedná o politickou objednávku. K tomu bohatě dostačují okolnosti zadržení, resp. skutečnost, že mohl být zadržen, neboť podmínky pro toto jsou ex lege přísné. Ona celá ta otázka je postavěná obráceně; imunita není běžný stav, nýbrž exempce zpod pravomoci OČTŘ a komora se rozhoduje, zda ji uplatní nebo neuplatní. Problém tudíř de facto stojí obráceně; vydání by mělo být automatické, pokud nejsou nějaké vážné indicie k uplatnění imunity.
aktualne.centrum.cz/.../clanek.phtml?id=746310
V kauze Bárta a spol, to bylo něco jiného. Tam se nahrávali vzájemně sami, bez účasti policie.
OR
Jak jsem poznamenal, nejsem právník. Jestliže jak uvádíte § 158d... toto umožňuje, tak pozdrav pánbůh. Jak to tedy naplňuje článek 12, odst.3) Listiny?
(3) Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku.
Podezření z přijetí úplatku snad z toho něco naplňuje?
Jen na okraj v létech 1961 - 1968 jsem působil jako kriminalista u hospodářské kriminálky, ale něco podobného nepamatuji. A to prosím bylo v totalitním režimu. (Ne že by se to nedělo, ale ilegálně a móóóc si každý rozmyslel, než do něčeho podobného šel). Tenkrát dokonce ani telefonní odposlechy nebylo možné použít jako důkaz u soudu.
Je možné zatknout všechny poslance (tedy už jen 199) a držet je ve vazbě tak dlouho, než sněmovna rozhodne o jejich vydání, nebo než uplyne této sněmovně volební období, což bude samozřejmě dříve.
Obviněni mohou být z úmyslného ohrožení svrchovanosti, samostatnosti a územní celistvosti státu, čehož se dopouštějí všichni (všichni také kradou a zneužívají informace získané veřejnou funkcí).
Jak by jistě cynicky poznamenal vp. Kreutzfeld, nejvyšší čas podat přihlášku do Holešovské výzvy.
T. Moláček
Pokud se chcete vyhnout potokům krve, musí se převraty dělat velmi opatrně, asi jako to dělali pánové z Národního výboru v roce 1918 (a ani tam se nevyhnuli krvi úplně - při dobývání poraženého česko-německého území, ale aspoň nedošlo k sociálním střetům - sláva buď ministru vnitra a zastupujícímu premiérovi Švehlovi). A nebo jako to udělal De Gaulle v roce 1958.
Kdyz vlada ztratila podporu obcanu, bude ji muset drzet pomoci strachu.
Nicmene nic noveho pod sluncem. Zacit v roce 1989 s tim, ze moralka je na nic, zhasneme, nezname spinave penize. A vse se da ospravdnit penezi a ziskem, jiny konec byt nemohl.
A co jste zjistil? Znáte Státní převraty, jak se dělají a jak se jim zabraňuje?
Kdepak, jeho fenomen je postaveny na necem uplne jinem, nez na tom, ze by mel byt ... expertem. Ostatne, porad cekam na to, az dotahne ten svuj zakaz komunistickoue stranu, jak se tehdy busil v prsa, coby prokurator, expert :-))
Ve svém textu mimo jiné poukazuji na střet poslaneckých privilegií a zásady rovného procesního postavení obviněných, resp. občanů před zákonem obecně. To je poměrně silný princip, který v některých zemích, například ve Velké Británii, vede k tomu, že trestněprávní imunita neexistuje. Vy opravdu pokládáte za spravedlivý proces takový, ve kterém má jeden spoluobviněný, poslanec, přístup k důkazům, které ostatní spoluobvinění znát nesmějí?
Vy jste evidentně jedinec, který není schopen přijímat názory jiných (a tím spíše od odborníků, které raději předem shazujete). Nemístný příměr k mateřské škole to jen příhodně dokresluje. Já bych si nedovolil nastudovat něco (například) o operaci srdce a pak tvrdit, že to Pirk dělá špatně, případně, že to vlastně ani není žádný odborník. A pokud by mě někdo upozornil, že si kapacity z oboru kardiochirurgie (pardon za ten pojem, který zjevně nemáte rád) myslí něco jiného, nedovolil bych si mu říct, že se chová jako předškolák (sám bych si totiž v tu chvíli jako předškolák připadal). Ale to je o nátuře.
A jsme u toho, co jsem psal na začátku. Zatímco třebas do řemesla lékařů si laici (zase se omlouvám za ten pojem) až tak "fušovat" nedovolí, u práva to je prostě něco jiného. Viz mnoho Vašich úvah, jejichž kritiku apriori (a dosti agresivně) odmítáte, viz mnoho (pochvalných) komentářů pod nimi atp. atp.
Původně jsem se chtěl zaregistrovat, nicméně v této společnosti "výjimečných a všeznalých" o to opravdu již nemám zájem. Stejně tak, jako tato společnost nemá zájem o mé názory, neb přijímá jen chválu či (hloupé) doplňující dotazy. Tedy si nebudeme navzájem překážet, Vy a Vaši sympatizanti se tu oddávejte svým, pro právní teorii i praxi velmi přínosným úvahám a chvalte si je, oproti tomu já se s nimi nadále nebudu seznamovat a reagovat na ně, a všichni budeme spokojeni.
A úplně na závěr: Rath má (a nadále bude mít) k důkazům úplně stejný přístup jako ostatní obvinění. Opačný závěr je jen Vaším výmyslem. Ale vysvětlovat, proč jde o nesmysl, už nebudu, nemám na to čas ani sílu, a beztak bych se dočkal jen sdělení, že jsem úplně pitomej, protože prostě méte pravdu.
Tedy přeju příjemný zbytek večera, týdne, roku a celého života! Sbohem.
Od autorit mám odstup, domnívám se, že zdravý.
Vaše argumenty mne zajímají a jsou tu vítány. Nikoli primitivní demogogie typu "Kdybyste se zeptal Šámala, viděl byste, že je to, jak říkám".
Zklamu vás, ani contra bono mores není správně.
Imunita by jistě měla být výjimečná, a jsem pro její úplné zrušení, pokud jde o trestní stíhání, ale to neznamená, že pokud imunita existuje a řízení o vydání je vedeno, neřídí se žádnými pravidly; např. že poslanec nemusí být seznámen s podklady, ke kterým se má vyjádřit, což se evidentně stalo.
pokud to není správně, tak je na vině náš vzdělávací systém Jak to tedy je správně? Latina nikdy nebyla můj velký kobyl.
To, že imunita existuje, je zjevné. To, že se řízení o vydání řídí nejakými pravidly, už tak zjevné není. Zatímco pravidla legislativního provesu a dalších prosedur jsou upravena, u řízení o vydání tomu tak není.
Nejsou-li pravidla, nastupuje úsudek; tj. logicky je třeba zvážit, jaký záměr měl ústavodárce při zavádění institutu vydání k trestnímu stíhání. Lze se oprávněně domnívat, že tímto záměrem bylo:
ad 1) imunizovat činnost související s politickou aktivitou, tedy zejména veškeré projevy a výroky
ad 2) zabránit účelové kriminalizaci nepohodlných osob
Co naopak ústavodárce (zcela jistě) nesledoval, bylo:
ad 1) učinit osobu s imunitou trestně nepostižitelnou
ad 2) zahrnovat jakékoli další osoby pod ochranu výjimečného institutu imunity.
Zváženo podtrženo, tzv. kombinatorika, jak tomu říkám já, nesmí dojít k výsledku, který je zjevně absurdní. Tohle je zrovna typický příklad, kdy kombinací logických faktorů vznikne absurdita; v právu se to stává docela často (namátkou vzpomínám na svou debatu s K. Eliášem o 200% tichém společenství).
Jinými slovy, je nutné postupovat proporcionálně. Osobně se domnívám, že seznámení dotyčného poslance s podklady by mu přineslo oproti ostatním obviněným unfair výhodu. Naopak jejich neposkytnutí v zásadě nevadí, neboť proces vydání sněmovnou ještě není trestním procesem a nerozhoduje se v něm o vině. Jinými slovy, ano, mám za to, že lapení někoho s miliony v krabici je dostačujícím důvodem k tomu, aby proporcianlita převážila ve prospěch neposkytnutí a umím si představit i situace, kdy by tomu bylo naopak. Uf. Napsal jsem to srozumitelně?
Proč i řízení o vydání musí splňovat podmínky spravedlivého procesu, jsem vysvětlil dostatečně, pouze bych se opakoval. Jistě, je legitimní názor, že toto řízení spravedlivé být nemusí, ale soukromě bych tipoval, že v ústavním přezkumu neobstojí.
Souhlasím, a myslím, že by měla být omezena jen na výroky poslanců senátorů v parlamentu. No a protože to poslanci a senátoři nikdy sami neudělají, navrhuji celostátní referendum.
Mirek Vorlický
Ale myslím si, že i legislativa má právo na ochranu před justicí a OČTŘ, pokud se utrhnou ze řetězu. A že to není nic nemožného nám ukazuje, nejen první republika, ale především retribuční soudnictví a soudnictví po roce 1948, kdy ještě z počátku platily "normální" zákony, ale prvním "křivitelem" veřejného prostoru byla justice a OČTŘ. Komunistické zákonodárství přišlo až poté (pokud za ně nepovažujeme Benešovy dekrety - ty ale byly spíše revolučně národně socialistické v nejhorším toho slova smyslu).
Ano, imunita pro tvorbu zákonů a pro celý proces kolem toho (a na to je právě parlament), ale proč pro sražení ženy na přechodu pro chodce?
Smysl justice je ochrana práv (i ženy na přechodu, pro spravedlnost ona musí věřit, že její právo jej bezpečně přejít je chráněno), tedy je třeba se starat, aby justice tuto funkci plnila (což je i úkol poslanců a senátorů), ne aby proti NÍ měl někdo ochranu (to je přece nesmysl). Kdo by pak chránil práva občanů, nás? Nevím co je OČTŘ.
Mirek Vorlický
ceskapozice.cz/.../...
RSS kanál komentářů k tomuto článku