Možná největší změny od rozdělení federace zaznamenalo v loňském roce české právo: rekodifikace trestního práva hmotného procházela sice teprve fasí legisvakace, avšak zavedení datových schránek, střední novely OSŘ a ExŘ, nová úprava kárného řízení ve věcech soudců a státních zástupců a některé další nové zákony a novely dávají v součtu slušně rozsáhlou reformu korpusu celého práva.

Společným jmenovatelem všech těchto změn je jejich technický, fakticky mimonormativní charakter: myšlenka systémové reformy justice byla po řadě nezdařených pokusů, respektive, jak tomu bylo v poslední fasi, pokusů o pokus, patrně definitivně zavržena a nyní ovládlo normotvůrce přesvědčení, že justici lze reformovat ryze technickými prostředky, jež v efektu způsobí cosi nikoli nepodobného marxovskému přerůstání kvantity v kvalitu.

V to však, vědom si stavu praktického vymáhání práva, osobně nevěřím. Špatní, líní a ničím nemotivovaní soudci budou rozhodovat špatně a pomalu bez ohledu na to, dostanou-li miniteamy nebo budou-li pracovat se zcela digitalisovanými spisy; na jejich výměnu soudci dobrými, pracovitými a motivovanými se zdá být přitom pozdě, resp. byla by to operace, jíž by nutně padl za oběť ideál soudcovské nezávislosti: sami soudci mezi sebou očistu neprovedou a dát tuto pravomoc exekutivě je cestou k trvalému poškození dělby moci ve státě.

Nad některými kousky, které justice v loňském roce předvedla, zůstává ovšem rozum stát. Vrcholným číslem je slavné usnesení Vrchního soudu v Praze ve věci tzv. justiční mafie; omluvou budiž, že ještě před koncem roku zjednal nápravu Ústavní soud. Ten se ovšem také blýskl nebývalým ústavněprávním saltem, nálezem v kause Melčák, jímž vyslovil svou pravomoc derogovat ústavní zákony a přímo zasahovat do politického procesu, bez ohledu na jednoznačně danou vůli parlamentu. Ústavním soudem nastolené, více než půl roku trvající období prodlouženého bezvládí, jež není v některých směrech zcela nepodobné poměrům v pomnichovské druhé československé republice, velmi přispělo k celospolečenské skepsi a ztrátě důvěry v demokratické instituce: díky ti, Ústavní soude! Tento obraz nebyl s to napravit ani relativně kvalitní druhý nález ve věci Lisabonské smlouvy.

Jako celkově špatný se rok 2009 jeví i z druhé strany, z hlediska vymahatelnosti individuálních práv. Soudy jsou stále obludně pomalé, rozsudky vesměs nepředvídatelné (ba šokující), cosi jako morální základ v jejich rozhodování není seznatelné ani při velmi zevrubném zkoumání; jako by tím justice poskytovala svým zákazníkům (a mecenášům) jasný signál – dejte nám peníze na naše justiční paláce, přispívejte na naše královské platy a neobtěžujte nás svými malichernými spory, vaše žaloby nás nezajímají a můžete si být jisti, že budeme-li moci, najdeme si formální záminku, proč je zamítnout nebo odmítnout. Uvědomte si, že jste tu vy kvůli nám, ne naopak! Spravedlnost? Vy hlupáčci! Ta nás přece nezajímá, pokud jste chtěli tu, měli jste si lépe rozmyslet, koho – doživotně – obléknete do taláru!

Obecně je patrně pravda, že justice nemůže být lepší než společnost, ze které vzešla; není ovšem důvod, proč by měla být o tolik horší. A vyhlídka na zlepšení přitom neexistuje…

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)