Česká ústava je pozoruhodně málo zdařilé legislativní dílo, to je fakt, který popírají, vedle jejích autorů, jen ti nejkonformnější a nejservilnější ústavní právníci.

Nepodařila se ani úprava velezrady, specifického trestného činu, kterého se může dopustit toliko úřadující hlava státu. Ústava z r. 1993 přebrala bez kritické analysy původní feudalistickou koncepci, jež se traduje už od Hoetzelovy ústavy z r. 1920 a jež není ani ústavně-právně korektní, ani účelná, ba z dnešního hlediska ji můžeme označit za naprosto anachronickou a zastaralou.

Důvody, proč hlava státu jako jeho jediný občan měla podléhat individuálnímu trestnímu právu, jsou v zásadě dva: v některých jurisdikcích, např. ve Velké Británii, je formálně žalující stranou v trestním řízení úřadující monarcha (The Queen v. John Doe), který by tak žaloval sám sebe, a v jiných, kde pravomoc udělit milost nepodléhá kontrasignaci, by hlava státu mohla buď sama sebe omilostnit, anebo by jí takové právo muselo být – opět jako jedinému občanu – upřeno. Ani jeden z těchto důvodů není však dostatečně závažný, aby odůvodňoval vynětí presidenta republiky z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, a to bezpodmínečně, v rovině hmotného, nikoli procesního práva (z důvodu této distinkce se někdy hovoří o presidentské indemnitě, nikoli imunitě, jež přísluší některým jiným ústavním činitelům).

Co je velezradou, Ústava nestanoví, a nebylo to stanoveno ani ústavou z r. 1920. Ta odkazovala na zvláštní zákon, jenž byl ovšem přijat až o 14 let později; v něm byla velezrada vymezena dalším odkazem na ustanovení §§ 1 a 2 zákona na ochranu republiky z r. 1923. To znamenalo, že velezradou mohly být pouze tzv. úklady o republiku anebo jejich příprava.

De lege lata vymezuje skutkovou podstatu ústavního zločinu velezrady rovněž prostý zákon, konkrétně ustanovení § 96 zákona o Ústavním soudu, a to tak, že velezradou se rozumí jednání presidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.

Taková definice je zároveň velmi široká a pro praktické účely příliš úzká. Především se jí neřeší situace, kdy se president dopustí jednání, jež má znaky trestného činu: vraždy, krádeže, podvodu, zpronevěry, přijetí úplatku apod. Logickou úpravou by bylo, že takto si počínající president by byl nejprve v rámci procedury impeachmentu zbaven úřadu a poté postaven před soud, který by mu mohl uložit stejný trest jako kterémukoli jinému obviněnému. Tak je tomu např. ve Spojených státech, kde před vězením zachránila Richarda Nixona milost jeho nástupce Geralda Forda.

Podle stávající úpravy české není zločinec na Hradě za své skutky vůbec trestně odpovědný, dokud se nedopustí shora zmíněného jednání proti svrchovanosti a celistvosti státu nebo proti jeho demokratickému řádu.

Posledně jmenovaný demokratický řád republiky je na druhé straně značně vagní a jak ukazuje probíhající pokus Senátu obžalovat Václava Klause, lze tam subsumovat prakticky každé presidentovo jednání, které se ústavním žalobcům-senátorům nelíbí.

Za stavu nejasnosti zákonného ustanovení a absolutní absence judikatury (žádný český president dosud impeachován nebyl; nejblíže tomu měl Emil Hácha, jehož však státní orgány v souladu s fikcí legitimity londýnské exilové vlády a kontinuity Benešova presidentství za presidenta nepovažovaly) by byl na místě spíše restriktivní výklad, v souladu s historickým vymezením velezrady vyžadující, aby president-velezrádce svými činy usiloval o odstranění demokratického uspořádání a jeho nahrazení řádem nedemokratickým.

Ze všech bodů navrhované (dosud neveřejné) ústavní obžaloby k tomu má paradoxně nejblíž obvinění, že Václav Klaus nerespektoval rozsudek Městského soudu v Praze, jímž mu bylo nařízeno rozhodnout o jmenování justičního čekatele Petra Langra soudcem. President, který odmítne respektovat autoritu pravomocného soudního rozhodnutí, skutečně útočí na demokratické základy státu, a může být proto zbaven funkce.

Velezrádným jednáním by mohlo být i dlouhodobé nenavrhování ústavních soudců, avšak pouze v případě, že by tak byla činnost Ústavního soudu ochromena a nebylo by např. možné sestavit senát nebo rozhodovat v plenu o zrušení právních předpisů. To arci nenastalo, Ústavní soud má stále 12 soudců, a to zhruba jen měsíc, kdy vypršelo funkční období Jiřímu Muchovi.

Ostatní body obžaloby jsou slabé, a vůbec už nemůže být velezradou vyhlášení amnestie, již kontrasignoval premier a za niž je proto přímo z Ústavy odpovědná vláda.

Podle mého názoru by zvláštní soudnictví pro presidenta republiky by mělo být co nejrychleji opuštěno, a tak jako je možné trestně stíhat člena vlády, mělo by být bez dalšího možné postavit před soud i presidenta. Právo udělovat milost by pak mělo být podmíněno kontrasignací, takže by se eliminovala i možnost udělení samomilosti.

Taková změna Ústavy je arciť málo reálná, a vzhledem k naladění spojených sil Sociálního Státu a Pravdy a Lásky se po volební frašce můžeme nadít dalšího nepěkného divadla.

Ostatně soudím, že Václav Klaus byl mimořádně špatným presidentem, spolu s Benešem nejhorším, jakého kdy tato země, minimálně v demokratických dobách, měla; velezrádcem však přece jen Klaus není.

Aktualisováno.
Návrh ústavní obžaloby (o které z nepochopitelných důvodů Ústava hovoří jako o žalobě). Argumentačně vychází z ústavně-notářského pojetí presidentského úřadu, což je koncepce sice chvályhodná, leč s platným právem nesouladná.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)