Zdál se mi dnes takový sen… Volal mi klient, na mobil, a ptal se mě, jestli jsem si jist, že mu jakési pozemky, tuším, že někde pod železničním ranžírem, patří. Ujistil jsem ho, že ano, že právo je jednoznačně na jeho straně, nemám o tom ani stín pochybnosti. Pak se mě zeptal, jestli se tedy mohu zaručit, že soudní spor vyhraje. Na to jsem mu odpověděl, že v žádném případě. Dotázal se, zda si z něj dělám legraci. Snažil jsem se vysvětlit, že ani v nejmenším, jen prostě české soudy fungují na principu náhody a nepředvídatelnosti. Pak se hovor přerušil, a když mi mobil zazvonil znovu, hrůzou jsem se probudil. Byl to skutečně velmi nepříjemný (a realistický) dialog. Brr, nesnáším tyhle živé sny!

Kdosi, tuším, že Dan Dvořáček, navrhl před časem spojit loterijní zákon a občanský soudní řád do jednoho předpisu: nač mít dva zákony, pokud upravují prakticky totožnou materii. Bylo by to spravedlivější než současný stav, protože justice není ani poctivou sázkovou hrou, ale spíš takovou, jakou ukazují na začátku filmu The Sting (česky Podraz): jistě si vzpomínáte, Hooker vsadí v ruletě všechny své peníze na červenou, majitel herny nenápadně zmáčkne tlačítko pod stolem – a padne černá; Tough luck, kid!

Kdo mačká v české justici tlačítka, se lze dovtípit z toho, co řekl jistý vysoce postavený hodnostář justiční mafie, civilní profesí soudce, povahou ovšem prvotřídní gauner, jisté státní zástupkyni, totiž že když hrozí pád vlády, musí jít nezávislost justice stranou. Nezávislost justice chodí stranou celkem pravidelně i v případech, kdy pád vlády nehrozí, ale stát by musel zaplatit náhradu lidem, které poškodil.

Jako např. pana K., o němž jsme psali před týdnem. Aby se soud vyhnul povinnosti přiznat panu K. náhradu za zničený podnik (podle znaleckého odhadu přes tři a půl milionu korun), spolu s ministerstvem spravedlnosti vymyslel, že na promlčení nároku na náhradu škody způsobené trestním stíháním se uplatní dvouletá promlčecí doba podle § 33 OdpŠk, nikoli tříletá zakotvená v § 32 odst. 1 OdpŠk. Přestože dikce zákona je zcela jednoznačná, ba průzračně čistá, a neméně jasná je i sbírková judikatura v tomto smyslu. Prostě: když je ve hře zájem státu, musí jít nějaký čičmunda z Pardubic se svými směšnými odkazy na platné právo stranou.

V pátek byl rozsudek jako správný potvrzen odvolacím Městským soudem v Praze, opět bez nejmenší snahy o reflexi platného práva; řekněte, nebylo by to báječné, kdyby justice v téhle zemi fungovala aspoň jako poctivá sázková hra?

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)