Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Dnes opět pojmeme čerstvou judikaturu Ústavního soudu hromadně; snad nám jeho soudci prominou.

Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 24/11 (soudce zpravodaj Pavel Rychetský), proti němuž disentovala Ivana Janů, ÚS zrušil ustanovení § 88a TrŘ, které umožňovalo policii žádat soudy o povolení přístupu k tzv. provozním a lokalisačním údajům o telekomunikačním provozu, a to v případě libovolného trestního řízení. Jak ÚS zjistil, těchto žádostí bylo v poslední době podáváno cca čtvrt milionu ročně, takže jejich řádné odůvodňování ze strany soudů je spíše jen ilusí.

Podobně jako v nálezu týkajícím se data retention (psali jsme o něm vloni) soud dovodil, že ustanovení nemůže obstát v testu proporcionality, a to ani v jeho druhém, ani ve třetím kroku, neboť je zcela plošné a nijak nezohledňuje závažnost šetřené trestné činnosti ve světle zásahu do práva na informační sebeurčení jedince (tento termín je licencí německého ústavního soudu, IMHO ne zcela výstižnou), jenž je takto způsobován. Protože k derogaci došlo s odloženou účinností, od 1. 10. 2012, nález by neměl mít vzhledem k očekávané novelisaci trestního řádu žádné intertemporální dopady do stávajících ani nově zahajovaných trestních řízení.

Disent Ivany Janů je založen na tvrzení, že existuje ústavně konformní interpretace ustanovení § 88a TrŘ; s tím se ovšem nález dostatečně vypořádal v §§ 22–23 a potřebnost derogačního výroku byla podle mého názoru dostatečně přesvědčivě zdůvodněna.

Nález sp. zn. III. ÚS 1976/09 (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) řeší nárok na náhradu za újmu způsobenou nedůvodným trestním stíháním. Právní příběh stěžovatele doporučuji přečíst v §§ 2–10 nálezu in extenso: je to něco neskutečného. Ústavní soud, jako již několikrát dříve, judikoval, že k zásahu do práv obviněného dochází zásadně každým nedůvodným obviněním z trestného činu.

Důležitá právní věta byla vyslovena v § 23: Musí-li jednotlivec snášet úkony prováděné orgány činnými v trestním řízení, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že dostane, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal, odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Dosavadní často uplatňovaný názor obecných soudů (zejména na úrovni soudu I. stupně prakticky evergreen), že stát odpovídá jen za excesy OČTŘ, tedy nemůže obstát.

V § 24 je pak vysloveno, že tato satisfakce musí mít relutární podobu vždy tam, kde doba mezi vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání a výrokem, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek nebyl trestným činem, bude delší než v řádu týdnů či měsíců. Stigma trestního stíhání, které na člověku neprávem ulpí, nelze totiž odčinit jen soudním výrokem, trvá-li potvrzení neviny příliš dlouho.

V § 25 nálezu ÚS vyslovil mínění, že de lege ferenda by se otázka odškodnění měla vyřešit přímo v trestním řízení. To je i náš názor: odškodňování podle OdpŠk má materiálně zřetelně veřejnoprávní charakter a není nejmenšího důvodu vést o něm civilní soudní řízení. Optimální by bylo přiznat náhradu zvláštním výrokem zprošťujícího rozsudku, přičemž nebyl-li by obviněný spokojen, mohl by se ucházet o rozdíl v řízení podle OdpŠk; otázkou však je, zda by nebyl tím silnější tlak na trestní soudy, aby odsuzovaly i nevinné a tak šetřily státní kasu; vzhledem k žalostným osobním kvalitám trestních soudců je možná lépe, když jsou od následků svých rozsudků pro stát procesně odděleni.

Třetí nález, sp. zn. II. ÚS 1969/10 (soudce zpravodaj Eliška Wagnerová), byl na spadnutí už delší dobu. Ústavní soud v něm, podobně jako už dříve učinil v případe spolků, vyslovil přípustnost domáhat se soudní ochrany před postupem orgánů politické strany nad rámec zákonem výslovně připuštěného přezkumu. Existuje tu zjevný konflikt mezi potřebou autonomie vnitrostranického rozhodování a jeho ochranou před mocenskými zásahy státu, a na straně druhé právem fysických osob účastnit se politického života prostřednictvím činnosti v politických stranách, jemuž musí být v případě potřeby poskytnuta náležitá soudní ochrana.

Stěžovatele zastupoval advokát Pavel Uhl, jemuž k úspěchu blahopřejeme.

Komentáře   
0 # Guy Peters 2012-01-09 21:02
§ 16 nálezu o předběžné otázce o sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu nepoužívá pojem informační autonomie jedince, nýbrž informační sebeurčení.
Odpovědět | Odpovědět s citací | Citovat
0 # Tomáš Pecina 2012-01-09 21:27
Díky, opraveno. O informační autonomii hovoří ÚS v nálezu Píchová v. Weberová a, tuším, také já v. MSpr (komunističtí soudci).
Odpovědět | Odpovědět s citací | Citovat
0 # Guy Peters 2012-01-09 21:37
§ 34 Píchová v. Weberová mluví rovněž o informačním sebeurčení.
Odpovědět | Odpovědět s citací | Citovat
0 # Guy Peters 2012-01-09 21:42
Pecina v. vrchní soud v Olomouci nikde o informačním sebeurčení ani o informační autonomii nehovoří.
Odpovědět | Odpovědět s citací | Citovat
0 # Tomáš Pecina 2012-01-09 21:46
Asi v tom mám nějaký zmatek. O i. a. se ale hovoří např. zde.
Odpovědět | Odpovědět s citací | Citovat
0 # Tomáš Pecina 2012-01-09 21:47
Podobně Altner v. správce daně. Tedy se zdá, že soudy užívají oba termíny promiscue.
Odpovědět | Odpovědět s citací | Citovat
0 # Guy Peters 2012-01-09 21:58
Asi ano. Ale informační autonomie je nesmysl, to kritisujete správně.
Odpovědět | Odpovědět s citací | Citovat
0 # Tomáš Pecina 2012-01-09 21:59
Ano, ale jaksi na špatném hrobě :-)
Odpovědět | Odpovědět s citací | Citovat
Přidat komentář