Autorem blogu je 
Zveřejňujeme rozsudek a odvolání ve sporu o označení "darebák" mezi Janem Šináglem a místopředsedou Konfederace politických vězňů Františkem Šedivým. Konstatujeme, že písemné vyhotovení rozsudku bylo stranám zasláno v – na české soudy – mimořádně krátké, téměř rekordní lhůtě jednoho týdne; komentovat rozsudek nemá smysl, je-li nejlepším komentářem samotné odvolání (snad vyjma pochvalné zmínky, že písemné odůvodnění je v souladu s ústním, což je rovněž v této zemi událostí bezmála raritní), a komentář k odvolání by mohl být citlivějšími čtenáři tohoto blogu vnimán jako exercitium poněkud narcistní :-)
Aktualisováno.
Důležité upozornění!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Rozsudek a odvolání v cause "darebák"
- Autor: Tomáš Pecina
- Nadřazená kategorie: Naše případy
- Kategorie: Jan Šinágl
- Počet zobrazení: 2306
Komentáře
Úkolem soudu není zjišťovat objektivní pravdu, ale pravdu formální.
Odvolání považuji za velice zdařilé (vyjma § 37), ale mrzí mne, že v poznámkách pod čarou č. 2 a 3 není hluboký odkaz. Nicméně excess z legitimního hodnocení považuji za sporný. Uvidíme, co na to vyšší soudy.
Na okraj poznamenávám, že neveřejné veřejné jednání není jen problém KPV. V úžasném zákoně o střetu zájmů je zase neveřejný veřejný registr.
Hluboké odkazy do ESLP nefungují, obsahují Session ID; zkuste se podívat, co zbylo z Kosařových "hlubokých odkazů" k justiční mafii: jinepravo.blogspot.com/.../...
Že VJC šel ultra petita, by mi nevadilo, ale v tomto řízení byl problém, že protistrana vodila k výslechu jednoho pohádkáře za druhým a my jsme nevěděli, zda jejich báchorky o hodné KPV a zlém Šináglovi jednu po druhé vyvracet. Nakonec jsme se rozhodli, že by to nemělo smysl, už takhle bylo dokazování nesnesitelně rozsáhlé.
byly při jeho rozhodování primární a které toliko doplňkové a subsidiární, avšak zdá se, že
důležitou úlohu sehrála these, že stát by neměl prostřednictvím soudních orgánů zasahovat do
interních neshod mezi žalobcem a KPV. Tuto thesi žalobce sdílí, avšak v rozhodované věci
interní konflikt přerostl do veřejné sféry tím, že žalovaný svou invektivu pronesl před zapnutými
televisními kamerami, a vzhledem k závažnosti difamace je plně na místě požadovat, aby
se žalovaný žalobci za zásah do jeho osobnostních práv omluvil."
Měl jsem na mysli odkazy na NALUS. Ano, HUDOC je příšerný. Hodlám tam napsat.
Tu "veřejnost" zkoušeli vykládat buď tak, že tím byli mínění nepozvaní členové KPV (ale nepustili tam dokonce ani vlastního místopředsedu Hučína), anebo že se veřejností myslí pozvaní hosté. Mám za to, že u normálně uvažujícího člověka nemůže obstát ani jedno.
Není úkolem soudu dokazovat pravdu objektivní, nýbrž pravdu formální.
To pokládám v právu na ochranu osobnosti za krajně porblematický výrok. Pokud máme hodnotit "oprávněnost" určitého výroku nemůžeme se spokojit s nějakým ordálovým procesem, nýbrž naopak posoudit zásah do práva na OO v co nejširším kontextu. O to se Cepl pokouší a díky za to.
Jestliže vedení KPV prokazatelně vykradlo nadační fond a žalovaný při jednání křičí, že žádný takový fond neexistuje (přitom je sám v jeho dozorčí radě), nelze z toho učinit závěr, že je to žalobce, kdo jedná vůči žalovanému hrubě. Buď věc pominu, protože je naprosto mimo rámec sporu, anebo se jí musím zabývat natolik důkladně, aby moje závěry nebyly opřené nejvýš o bicykl.
Cepl je (MOŽNÁ) příliš aktivistický, ale se kontext výroků MUSÍ brát v úvahu.
Zásada formální pravdy platí v celém civilním řízení, včetně ochrany osobnosti. Znamená, že soud nemá zjišťovat, jak to doopravdy bylo (objektivní pravdu), nýbrž se má spokojit pouze s tím, co mu strany předloží. Důvod byl umělecky ztvárněn např. ve filmu Rašómon.
V civilním processu se nehodnotí oprávněnost určitého výroku, nýbrž pravě naopak: neoprávněnost. Co se týká faktických tvrzení, tak nepravdivá jsou zásadně protiprávní a případně se přezkoumává subjektivní postoj k nepravdivosti. To však není náš případ.
U hodnotících tvrzení se zkoumá dopad: "Pokud jde o hodnotící soudy i přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za fair. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob vystupujících ve věcech veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění (paušální kritika), je třeba považovat takovou kritiku za vybočující z fair projevu. Při tom je třeba vždy hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě určitého literárního či publicistického či jiného útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu." (§ 29 nálezu ve věci Píchová v. Weberová)
RSS kanál komentářů k tomuto článku