Autorem blogu je 
Před Nejvyšším správním soudem (NSS) stojí plastika ztvárňující (prý) Spravedlnost, již nevděčný a prostořeký místní lid překřtil způsobem, který nelze na tomto blogu bez uzardění reprodukovat.
Po rozhodnutí o rozpuštění Dělnické strany jsem si říkal, že nejvhodnější výzdobou toho místa by byla socha pštrosa s hlavou v písku, po nejnovějším výkonu volebního senátu NSS mám arci za to, že ještě pertinentnější by byla socha pudla, mopslíka nebo aspoň, v případě nedostatku rozpočtových prostředků, čivavy.
Ano, milý čtenáři, správně jsi odhadl, že následující text bude opět, jak je mým nepěkným zvykem, k výkonům české justice hyperkritický.
NSS učinil přesně to, co od něj vláda požadovala, a vyjma korekce od počátku nesmyslné Henychovy sčítací methody, což je pitomost zjevná kromě právníků snad každému, vyhověl Janě Bobošíkové, zatímco všechna ostatní rozhodnutí o odmítnutí registrace potvrdil jako správná.
Debata v senátě byla zřejmě bouřlivá, o čemž svědčí disent Josefa Baxy, Radana Malíka a Jana Passera, jemuž se budeme věnovat především, předesílajíce, že pokud by tento blog uděloval anticenu k Oslovi měsíce, za prosinec by Antiosla
nemohl dostat nikdo jiný než J. Baxa, jemu lze podle použitých formulací autorství přisoudit.
Protože argumentace všech rozhodnutí je v zásadě stejná, postačí, přibereme-li si ke komentáři zamítavé usnesení v případě Tomio Okamury.
Nejprve tedy krátce k majoritnímu votu:
Většina především dovodila, že namátková kontrola správnosti podpisů není v rozporu s ústavním vymezením pravidel přímé volby (§ 34 et præc.). S tím by bylo možno souhlasit za dvou předpokladů: Za prvé by se musela ověřovat pravost záznamu z hlediska existence projevu vůle signatáře, nikoli pouhý soulad jeho osobních údajů s ministerskými registry, a za druhé by taková kontrola musela být skutečně namátková. Jak víme, ministerstvo nedodrželo algorithmus, který v rozhodnutích popsalo, a výběru předřadilo jednak vyřazení archů s nulovým počtem platných záznamů, a jednak, což je ještě daleko horší, kandidáty očíslované podpisové archy, s výjimkou petice Jany Bobošíkové, před výběrem naprosto svévolně přetřídilo. Tento Henych sort (říkejme mu tak po vzoru bubble sort, heap sort, quick sort apod. – informatici vědí), v rozhodnutích nezachycený, činí z kontroly parodii sebe samotné a nezákonnost všech rozhodnutí je tím bez dalšího prokázána (podrobněji též ve svém novém článku na České posici Vladimír Meier).
Majorita se mýlí, i tvrdí-li, že lhůta pro podání volební stížnosti není dvoudenní, ale pětidenní (§ 37 et seq.). Je-li doručení fingováno třetím dnem od vyvěšení, nemá ani soud pravomoc tvrdit, že se tak stalo už vyvěšením samotným. Na straně druhé, ve světle všech obludností a bizarností, které přímou volbu provázejí, nejde vskutku než o problém toliko marginální a kosmetický. Dva dny není na přípravu a podání volební stížnosti mnoho, ale neústavnost zákona z toho neplyne.
NSS se poté pokouší hájit zákonné vymezení kontroly i způsob jeho implementace ministerstvem (§§ 43–59). Nad větou, že (§ 51) …[Okamurovy] námitky ve své obecnosti nijak nezpochybnily transparentní a podrobně zdokumentovaný postup odpůrce [tj. ministerstva]
, člověk skutečně neví, zda se má smát nebo se rozplakat (viz heslo Henych sort shora).
Nepřesvědčí ani způsob, jak NSS posoudil způsob vyřazování podpisových záznamů (o petentech není, z důvodů popsaných výše, vůbec na místě hovořit; § 60 et seq.). Soud se především odmítl zabývat možností, že by snad petenti
mohli být pouhým produktem fraudulentního jednání kandidáta a/nebo jeho teamu. Na několika vybraných údajích pak senát ověřil
, že ministerstvo při kontrole nepochybilo (§ 65).
Jednu z nejdůležitějších námitek, totiž že kandidát nemá možnost své petenty nikde prověřit, pominul soud v § 68 arogantní výtkou, že Okamura měl ve svých peticích několikanásobně víc chyb
než jiní a měl by tedy raději mlčet.
Rozhodnutí je produktem politické vůle odečtené Šimíčkem a jeho melody boys z vládních rtů a nikoli projevem nezávislé a sebevědomé justice, a osobně mne překvapuje, že se k něčemu podobnému dal svést i jinak excelentní ústavní právník Zdeněk Kühn, jemuž nemohly tyto konotace posuzovaných volebních stížností dozajista uniknout.
Daleko lepší je shora zmíněný disent, v dějinách celé polistopadové justice a judikatury zřejmě vůbec nejostřeji formulovaný a vůči majoritě se nejpříkřeji vymezující (viz § 73–77 disentu) – což poznamenáváme s úvahou toho, že až donedávna měli právo na zveřejnění vlastních stanovisek pouze soudci ústavní.
Nebudeme komentovat jeho argumenty jednotlivě, ostatně názor disentujících je velmi blízký tomu, co jsme k věci publikovali minulý týden, ale nejprve věnujeme pozornost pasážím, kde s disentery nesouhlasíme, a poté se pokusíme nastínit, jakým způsobem by mohli Vladimír Dlouhý a Tomio Okamura formulovat své ústavní stížnosti, tak aby měly šanci uspět.
Disentující docházejí, stejně jako my, k závěru, že požadavek 50 tisíc petentů není sám o sobě protiústavní (resp. protijaderný, máme-li akceptovat Ústavní soudem zastávanou doktrinu materiálního jádra nebo ohniska ústavy), ústavně konformní však rozhodně není způsob, jak byla kontrola naplnění této podmínky vtělena do prováděcího zákona. Disent tvrdí, opět shodně s námi, že zákonodárce vytvořil prostředí, v němž se podpora kandidáta peticí určitého počtu oprávněných voličů může snadno zvrhnout v pouhé ověření schopnosti kandidáta nashromáždit předepsaný počet správných osobních údajů
. Což je řečeno příkře, ale naprosto přesně: volební podvod zde nejen není vylučován, ale formulací zákona je implicite předpokládán a umožňován.
Nesouhlasíme však s thesí, že se tak teprve může stát, snad někdy v příštích volbách (§ 76). Jsme naopak přesvědčeni, že velký počet domnělých petentů, u kterých se zjistilo, že zemřeli před datem, kdy petice mohla vzniknout, svědčí o tom, že k podvodům tohoto druhu došlo již nyní, v současných volbách, a že kandidáti a jejich spolupracovníci čerpali z neaktuálních databasí obsahujících osobní údaje.
V § 33 se disenteři zabývají hypothetickou situací, že by kandidát chtěl ověřit, zda petenti vyplňují správné osobní údaje, a předestírají, že se tak mohlo stát formou žádosti o předložení průkazu totožnosti. To je podle mého názoru představa značně vzdálená pouliční
realitě: kdyby mě při podpisu petice někdo vyzval k předložení občanského průkazu, nevyhověl bych mu už proto, že na to nemá ze zákona právo, ale roli by jistě hrála i obava ze zneužití osobních údajů, z krádeže identity. Důvod pro odepření identifikace může být u různých lidí různý, ale nemyslím si, že by k žádosti bylo vstřícných více než hrubým odhadem 20 % oslovených, takže kandidát, který by chtěl být tímto způsobem poctivý, by sebral nejvýš pětinu podpisů oproti tomu, který by petenty neperlustroval. Což je příliš velký handicap, než aby stálo za to ho podstoupit.
Podobně nerealistická je představa veřejného vystavení všech petic ke kontrole (§ 29). Údaj o podpoře kandidáta je citlivým údajem ve smyslu ZOOÚ, a když pro nic jiného, není tato methoda představitelně akceptovatelná už proto, že by jí byli zvýhodňováni populární a nekonfliktní kandidáti oproti menšinovým a názorově vyhraněným.
Validní je naopak argument v § 41 et seq. disentu. Fakt, že projde-li první vzorek tříprocentní kontrolou, presumuje se u zbytku nulová chybovost, kdežto v opačném případě se presumuje chybovost odpovídající průměru z prvního a druhého vzorku, vede bezesporu k nedůvodné a Ústavou neanticipované nerovnosti mezi kandidáty, avšak protože příslušné ustanovení nebylo vůbec aplikováno (všichni kandidáti s 50 000 platných záznamů měli chybovost vyšší než 3 %), je to úvaha akademická a není zřejmé, jak by jí bylo možno podložit derogační návrh: připomínám, že obecný soud smí navrhnout zrušení pouze těch ustanovení zákona, kterých by měl při rozhodování použít, nikoli jiných, jež jsou podle jeho mínění rovněž protiústavní, avšak aplikována by nebyla.
Kandidáti, kteří dodali petici s více než 50 tisíci záznamů a přesto jim NSS nevyhověl, tedy T. Okamura a V. Dlouhý, mohou podat ústavní stížnost, a to ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí, tedy klidně i několik týdnů po volbách, přičemž nesmějí být nijak, hmotněprávně ani procesně, za využití této lhůty postiženi.
Zda být kooperativní a podat ústavní stížnost ihned anebo vyčkat, je otázkou jen jejich politického rozhodnutí, právně by to mělo být irelevantní: chtít po nich, aby ústavní stížnost podali okamžitě, je podobné, jako vyžadovat po účastníku civilního řízení, aby pro své odvolání nevyužil celou patnáctidenní lhůtu, protože paní soudkyně jede na dovolenou a vyřízení věci by se tím zdrželo: kandidátovi není nic po tom, jaký volební harmonogram si zákonodárce určil, využití procesních lhůt je součástí jednoho z jeho základních práv, práva na spravedlivý proces.
Argumenty, které odmítnutí kandidáti mají k disposici, jsou četné, nikoli však stejně silné:
- Kandidát nemá možnost ověřit si kvalitu podpisů pod svou peticí, je proto neústavní, aby byl vyřazen jen proto, že mu lidé do archů vyplnili falešné údaje. Tento argument ovšem svou podstatou směřuje proti ustanovení Ústavy o povinnosti předložit padesát tisíc podpisů, a mohl by se proto obrátit proti stěžovateli.
- Ověřování bylo formální, což způsobilo, že byli vyřazeni petenti, kteří kandidáta skutečně podporovali, avšak – bona fide – vyplnili údaj o skutečném, nikoli tzv. trvalém (evidenčním) bydlišti. Tomu nahrává i nevhodné provedení vzorového archu zveřejněného ministerstvem a v případě správné formulace by to mohlo dát Ústavnímu soudu možnost
bezbolestného
řešení, při němž by volební zákon nederogoval, pouze by zrušil usnesení NSS. - Znění zákona umožňovalo podvádět. To je sice argumentum il quoque, není nicméně bez naděje dojít na Joštově sluchu, protože Ústava i Listina zakotvují podmínku volné, resp. svobodné politické soutěže, a ta může být porušena i tím, že do ní jsou vedle legitimních pretendentů připuštěni podvodníci.
- Soud zcela ignoroval fakt, že ministerstvo petiční archy přetřídilo a místo přezkoumatelného pseudonáhodného výběru tak implementovalo výběr svévolný, potenciálně i zlovolný. Není vůbec jisté, že výběr provedený u vyřazených kandidátů byl skutečně náhodný a nebyl veden úmyslem kandidáta poškodit. To je silné, plně doložitelné tvrzení, proti němuž nelze namítnout vůbec nic. Henych sort je neobhajitelný, jak v rovině obyčejného, tak i ústavního práva.
Aktualisováno.
Pěkný popularisační text o pražské losovačce
zveřejnil na Jiném právu Jan Petrov.
Komentáře
Pane Pecino, díky za Vaše články a komentáře k tomuto tématu. Snad z nich načerpají inspiraci právníci kandidátů a třeba některý z petentů podá stížnost a TO na možné vyřazení svého podpisu z kandidátní listiny.
Dnes jeden soudce NSS tvrdil, jak pracovali bez vnějších tlaků? Pokud to tak opravdu je, ať ta většina vrátí diplomy. Na co neměli odpověď, to alibisticky vynechali a nekomentovali. Typická práce českých soudů. I jejich kritika Henychova výkladu je dost připosraná, aby nenaštvali mocné.
Henych by se mohl urychleně poroučet. Nebo bude za čas povýšen a odměněn? Těm současným mudrcům se však nic za jejich paskvil nestane. I když jejich pochybení velmi nerad možná přizná ÚS.
[Nejde o citaci!]
Něco takového, co stojí v těch dvou odstavcích předseda a "spoluotec" soudu nenapíše jen na základě svých domněnek z hlasování per rollam. Debata v senátě skutečně musela být, jak píšete, bouřlivá.
Celodenní mlčení "nejvýšesprávněsoudního" Jiného práva mi proto nepřijde ani trochu divné.
Baxa by za tato separátní votum, dle mého skromného a na nic vliv nemajícího názoru, měl být jmenován předsedou třetí generace Ústavního soudu. (Ano, ano, o jeho předlistopadové "kandidatuře" vím, je však pro mě nejen tímto votem přesvícena.)
Jan Valtr
Problém je v tom, že někteří mladší soudci (Šimíček, Kühn) touží po kariéře, a tu jim zajistí snáz a rychleji poklonkování exekutivě než trnitá a nejistá cesta budování nezávislého postavení v rámci justice.
paragraphos.pecina.cz/.../...
o jeho vhodnosti na post ústavního soudce nejsem tak jistý...
ZC
Na tom disentu se mi zvláště líbí jeho poslední odstavec ve stylu fiat iustitia, et pereat mundus.
Ale k tematu: uz se tesim az se probudim. Tahle saskarna nemuze byt realna a musi to byt spatny sen.
Možná (určitě) uvažuju jako matematik a ne jako právník, ale zajímalo by mne, zda má následující úvaha někde chybu:
1) Bobošíková už má kandidaturu jistou bez ohledu na další jednání ÚS (to je předpoklad a asi nejslabší bod)
2) Na základě selského rozumu (snad i práva), pokud by došlo ke kontrole všech podpisů a zjistilo se, že má Dlouhý víc platných podpisů než Bobošíková, měl by mít také právo kandidovat (a to i v případě, že by oba měli platných podpisů méně než 50 tisíc)
3) Bod 2) platí i v případě, kdy nezkontrolujeme všechny podpisy, ale dostatečně velký vzorek (17000) abychom mohli usoudit, že Dlouhý má víc podpisů
4) Díky tomu, že na 17000 vzorku má Bobošíková duplicitu 2.5% a Dlouhý pouhých 0.4% k 3) skutečně dochází - tzn. na základě dostupných údajů můžeme tvrdit, že kdyby se místo duplicity vzorku odečítala duplicita na celém souboru, potom by s velkou pravděpodobností měl Dlouhý platných hlasů víc.
Za jakýkoli komentář díky. Chtělo by to líp sepsat, ale prasata volají (a počítač už jim na 70% rozumí, ale rádi bychom se ještě zlepšili).
Zákon, který stanoví výpočet pomocí vzorků, je pouze provedením ustanovení Ústavy a nemůže změkčit ani přitvrdit pravidla, která jsou v Ústavě jednoznačně dána.
Zákonným postupem nelze dojít k závěru, že A má víc jak B, B má pod 50 tisíc a přitom B může kandidovat, zatímco A ne.
Pokud by byla část toho zákona pro neústavnost zrušena a sčítaly by se všechny podpisy, znamenalo by to nutně zrušení registrace těch kandidátů, u nichž by se prokázalo, že 50.000 podpisů nemají.
Nicméně i kdyby dosud zaregistrovaní kandidáti zůstali v platnosti, nebyl by pro ně zřejmě příliš příjenmý pocit, že jejich registrace vznikla protiústavním způsobem.
Nascanovaný Word mne taky dostal: zajímalo by mne, zda je to neschopnost (=neumí udělat z Wordu PDFko) nebo se za tím skrývá nějaký "hlubší smysl" (=třeba nechtějí, aby se v tom dalo snadno vyhledávat)
Děje se tak zcela běžně téměř u všech úřadů (obcí, měst, krajů ...), jež úřední deskou disponují, výjimky, zejména u malých obcí, pravidlo potvrzují.
V případě NSS se na úřední desce zpravidla vyvěšují jen enunciáty rozhodnutí, a proto jejich elektronický obraz čítá jednu, nejvýše dvě, strany. I když by se vidělo možná in concreto přiléhavější provést "tisk" souboru .doc do formátu .pdf, chtěl byste po správě soudu příliš (odklon od zavedeného postupu), ale žádná záludnost v tom není.
Já jsem disent našel za deset vteřin, došlo mi to okamžitě, jakmile jsem na konci dokumentu viděl jména třech soudců, místo jména pouze předsedy senátu a doložky "Za správnost vyhotovení:".
ale malá nápověda: přečtěte se znovu Dělnickou stranu II
tak to jej teda moc dobře neznáte
Baxův disent (minimálně jej hájil jako "pilná včelička" na ČT) je pokračování již chronické neschopnost NSS rozlišit umožnění vstupu do politické souteže od výsledků této politické soutěže. Zde existují vážné pochybnosto o splnění podmínek volební kvalifikace, přičemž se jedná o otázku, do jaké míry ochránit, či zneplatnit výkon petičního práva. V takové situaci tyto pochybnosti by byly zkonzumovány voličským aktem.
Více na mém blogu.
2. Je spekulací, jak by jaký hlas dopadl, pokud kdyby... Jsou dány pravidla volební kvalifikace. Pokud existují pochybnosti o jejich naplnění důsledkem nepřezkoumatelného rozhodnutí veřejné správay, řešením není nepřipustit či obstruopvbat politickou soutěž, řešením je ji umožnit.
Dalším problémem je, že zákon předpokládá počítání jakýchsi chyb, aniž by specifikoval, co se chybou rozumí a jak se chyby počítají. Mají se započítávat i chyby typografické (například špatný sklon písma), banální pravopisné chyby či nepřesnosti (například když občan neví, zda právě v jeho obci mají ulice v názvech za předložkou velká písmena nebo malá), nebo když občan uvede jinou adresu téže budovy (např. ulici a orientační číslo zadního nebo bočního vchodu)? Je tedy možné, aby u jednoho podpisu jednoho petenta bylo v údajích třeba deset chyb?
Zajímavé je, že se soud vůbec nepozastavil nad tím, že druhý vzorek byl zkoumán zcela odlišnou metodikou než první vzorek, a že ve druhém vzorku byly počítány nejen chyby v údajích, ale také duplicity vůči prvnímu vzorku. Třebaže si člověk může myslet, že správně by nikdo neměl být podepsán vícekrát, úřad není oprávněn duplicity vyhledávat - navíc dokonce mimo právě zkoumaný vzorek - pokud ho k tomu zákon nezmocňuje. Neošetření duplicit je chyba zákona, kterou Henych není oprávněn svou tvořivostí kompenzovat.
Zjišťování duplicit mírně překračuje zákonné zmocnění (zákon hovoří pouze o "nesprávných údajích" a duplicita nesprávným údajem nutně není), ale zde bych se extensivnímu výkladu nebránil, je-li v souladu s účelem zákona.
I když k naplnění ústavního zákona by bylo nutné jak garantovat pravost podpisů, tak nezapočítávat duplicitní podpisy, domnívám se, že ministerstvo si nemůže dovolit tyto mezery zákona kompenzovat nějakými extenzivními výklady či nezákonnými iniciativami. Ministerstvo prostě nemělo zmocnění k tomu, aby používalo jiné kontrolní metody, než jaké stanoví zákon. Stejně jako nesmělo iniciativně obcházet a obtelefonovávat petenty a ptát se jich, zda skutečně podepsali, či porovnávat jejich podpisy na jiných dokumentech s podpisy na peticích.
RSS kanál komentářů k tomuto článku