Kdyby mi to někdo řekl tehdy, pokládal bych to za špatný vtip, ba perversi: tedy že si estebáci jednou budou slušně vydělávat tím, že budou před soudem vystupovat jako svědci, případně že budou před kamerou jako pamětníci říkat to, co je právě vhodné, přínosné – a zainteresovanými dobře placené. A hlavně, že jim to bude věřeno, protože pro soud bude mít výpověď důstojníka Státní bezpečnosti vyšší hodnotu než listinné důkazy z StB vedených svazků, a procítěné podané svědectví někdejších operativců kontrarozvědky vezmou za bernou minci i relativně seriosní publicisté jako Libuše Rudinská.

Stalo se: první prokázala serie civilních rozsudků, z nichž nejznámější jsou nespolupráce Jiřiny Bohdalové, Jana Kanyzy a zejména Andreje Babiše, druhé prožíváme právě teď v kause disidenta Pavla Wonky.

Viděl a četl jsem tisíce stran estebáckých dokumentů a nesetkal jsem se s jediným případem, že by si StB své úřední záznamy vymyslela. Risiko bylo velké, možnost odhalení značná, a nikdo si nepřál pro pár korun za neoprávněně vyúčtované pohoštění smyšlenému agentu jít za trest na ulici, k pendreku a vysílačce. Materiály StB jsou tak relativně spolehlivým zdrojem informací o dané době a o jednání konkrétních lidí. Proto například věřím, že Jaromír Štětina udal své spolupracovníky a dobrovolně se zavázal poskytovat komunistické bezpečnosti informace o nepřátelích režimu v zahraničí (k čemuž, jak víme, arci nikdy nedošlo, pokud Štětina někoho informoval, nešlo o československé, ale o sovětské bezpečnostní orgány – jejichž archivy jsou zatím bezpečně pod zámkem).

Právě opačně je tomu u výpovědí estebáků. Ti dnes mají své jisté, a drobná úplata od vděčného exagenta může být pěkným přilepšením k pensi. A naopak, ukáže-li se to vhodným a účelným, proč nenanést trochu špíny na obraz disidenta.

Nemám dostatek informací k tomu, abych si vytvořil názor na činnost Pavla Wonky a na jeho údajnou spolupráci s různými bezpečnostními složkami; příslušné spisy byly, jak se zdá, z velké části skartovány. Jeví se mi ovšem docela troufalým, pouští-li se Libuše Rudinská do svých divokých konstrukcí jen na základě očitých svědectví osob, které nic neriskují a mohou jí napovídat prakticky cokoliv: kdyby došlo k nejhoršímu, mohou kdykoli říct, že to bylo dávno a asi se spletly.

Na druhou stranu, velmi nerad bych se dožil dne, kdy by stanul před soudem o postmortální ochranu fiktivní Pavel Wonka a na druhé straně estebáci, kteří na něm kdysi pracovali. Myslím, že jeden proces s bachařem Vondruškou by měl stačit, aby i ti méně důvtipní antikomunisté pochopili, jak takové spory musejí před postkomunistckou justicí, která z minulého režimu zdědila nejen prakticky všechny soudce, ale i kompletní kolektivní mindset, dopadnout.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)