Nad lehkostí, s níž se státní úředník právně proměňuje v soukromou osobu a naopak, jsme se na tomto blogu pozastavovali v srpnu 2009, a jak ukazuje včerejší rozsudek v kause Kaslová v. Česká republika, nic podstatného se od té doby nezměnilo: soudy, pokud chtějí, posoudí výrok pronesený státním úředníkem bez přímé souvislosti s výkonem jeho pravomoci jako přičitatelný této osobě, a nechtějí-li, přičtou ho státu, a podobná dvojakost platí i u představitelů politických stran (viz dávný spor Šinágl v. Grebeníček, který bývalý předseda KSČM prohrál jako fysická osoba a neubránil se námitkou nedostatku pasivní věcné legitimace). Nad kterýmžto neblahým stavem se právem nepřímo pozastavuje v Lidových novinách Jan Kysela.

Za hraniční kriterion bývá obvykle označováno to, zda daná osoba jednala sua sponte anebo na základě určitého pověření, např. usnesení stranického orgánu. To je ovšem u presidenta problém, neboť jako monokrat by se musel úkolem jet do Polska a zalhat o Peroutkovi pověřit sám, a záznam o tom by se ve sklepeních jeho kanceláře stěží dochoval (tam se ostatně nedochovaly ani dokumenty o přípravě Klausovy amnestie).

Automatické přičítání veškerých presidentových excesů státu je, jak Kysela správně upozorňuje, cestou do pekel, protože daňový poplatník by neměl odpovídat za to, že jím zvolený ústavní činitel jedná o své vůli protiprávně. Na straně druhé, jestliže president promluví ze svého úřadu a v přímé souvislosti se svou pravomocí zastupovat stát navenek, jde spíše o jednání státního orgánu než o jeho soukromý výlet.

Řešení by mohlo být v poněkud širším výkladu čl. 63 odst. 4 Ústavy, podle něhož za rozhodnutí presidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda. A zastupování státu navenek kontrasignaci vyžaduje (čl. 63 odst. 3 Ústavy).

Jestliže bychom dovodili, že tato odpovědnost zasahuje i do sfery odpovědnosti občanskoprávní, konkrétně do práva na postmortální ochranu, bylo by možné odpovědnost státu vyvozovat, jen s tím rozdílem, že místo presidentské kanceláře by měl za stát jednat spíše Úřad vlády.

K čemuž patří douška, že takový výklad je nedostatečný pro případy, že president vysloví difamaci jiným způsobem, např. v interview pro rozhlas nebo televisi. Tam, podle precedentu Uhl. v Vesecká, by měl vždy odpovídat osobně.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)