Jít se státem do civilního soudního sporu bývá riskantní nejen proto, že v něm s velkou pravděpodobností neuspějete (jak jsme o tom nedávno psali). Jedním z charakteristických znaků postkomunistické justice je, že kdokoli vede spor se státem, se automaticky stává objektem zvýšeného zájmu orgánů činných v trestním řízení, a jde-li v řízení o majetek větší hodnoty, pravidelně také tajných služeb.

Samotné podání žaloby na stát může být posouzeno jako trestný čin podvodu ve stadiu pokusu. Zákonný znak uvedení druhého v omyl bývá podle této tendenční interpretace naplněn již tím, že žalobce podal žalobu, tedy v rozporu se skutečností tvrdil, že mu svědčí určité právo.

Jeden takový nešťastník, podnikatel Miloslav Votava, byl tento týden v I. stupni odsouzen k tříleté podmínce, protože, jak můžeme ze zprávy ČTK vyčíst, uplatnil vůči České republice fiktivní nárok na ušlou mzdu od banky, kterou majetkově ovládal. Jednání snad nečestné a nesportovní, rozhodně nikoli trestné; jak ostatně konstantně judikuje Nejvyšší soud (poprvé v usnesení sp. zn. 11 Tdo 229/2004, též in R 4/2006), "soud, který vede civilní řízení, [nelze] považovat za subjekt, který lze v rámci tohoto řízení, uvést v omyl ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podvodu".


S rostoucí hodnotou předmětu sporu roste i agresivita orgánů činných v trestním řízení (příp. tajných služeb), a když se nárok přehoupne přes miliardu, jdou všechny ohledy na platné právo stranou. Příkladem budiž causa nedávno zesnulého Františka Oldřicha knížete Kinského.

Jak proti němu, tak proti jeho advokátovi byly v r. 2004 zahájeny úkony trestního řízení pro podezření z trestného čin podvodu podle § 205 odst. 1, 4 TrZ, neboť se "F. O. Kinský prostřednictvím svého právního zástupce Mgr. Jaroslava Čapka snažil prostřednictvím podávání určovacích žalob po celém území České republiky podvodně získat majetek, který mu byl účinností dekretů prezidenta republiky z roku 1945 konfiskován jako nepřátelský majetek." Podezřelí se dle policie snažili získat tento majetek zpochybněním konfiskace tím, že "úmyslně zamlčovali podstatné skutečnosti nebo je uváděli neúplně, a to hlavně skutečnosti týkající se určení národnosti F. O. Kinského a podmínek konfiskace předmětného majetku, což je při řízení o určení vlastnictví rozhodné. Tímto jednáním se snažili uvést v omyl státní orgány, jejich omylu využít a získat tak majetek ve vlastnictví České republiky a dalších fyzických osob."

Později byly úkony trestního řízení rozšířeny i vůči Kinského příteli Girolamo Giormanimu. Ten se měl trestného činu – ve formě pomoci – dopustit tím, že "byl v častém kontaktu s Mgr. Jaroslavem Čapkem a napomáhal mu v jeho trestné činnosti, zejména pomocí finanční, odstraňováním překážek, poskytováním rad a utvrzováním v předsevzetí s cílem získat značný finanční prospěch."

Na odhalování této "trestné činnosti" vznikl početný policejní tým s krycím označením Majetek, jemuž na základě shora citovaného podezření Okresní soud Praha-východ povolil odposlech řady telefonních čísel, takže stát měl dokonalý přehled o procesní taktice protistrany.

K trestnímu stíhání nakonec nedošlo a "podvodníci" by se o policejní akci nikdy nebyli dozvěděli, nebýt toho, že spis s odposlechy víceméně náhodou objevili jako přílohový spis u jednoho z restitučních sporů. Opravných prostředků nebylo, věc proto putovala k Ústavnímu soudu. Ten v nálezu sp. zn. II. ÚS 789/06 ohodnotil počínání státních orgánů způsobem, který si tyto za rámeček nejspíš nedají:

Konečný závěr policejního orgánu a dozorujícího státního zástupce, který vedl k odložení předmětné trestní věci, je ryze právní, a proto aby byl učiněn, nebylo nutné opatřovat důkazní materiál v rozsahu 4.384 stran ve třinácti svazcích, obsahující i právní pomoc ze zahraničí, informace zpravodajské služby, jak se to stalo v tomto případě. Policejní orgán, který zahajoval trestní řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu, jej dozorující státní zástupce, a v neposlední řadě i soudce rozhodující o žádosti policejního orgánu podle § 88a odst. 1 trestního řádu, při zjevné absenci jakýchkoliv indicií nasvědčujících důvodnosti podezření, že stěžovatel mohl spáchat trestný čin ve smyslu záznamu sepsaného podle § 158 odst. 3 trestního řádu, měli možnost již tehdy učinit stejný závěr, který vedl k odložení věci. Je jejich selháním, že tak neučinili a nelze souhlasit s názorem státních zastupitelství, že předmětná trestní věc byla řádně zahájena. Ustanovení § 158 odst. 3 trestního řádu není postaveno na principu objasňování a prověřování spekulativního tvrzení o spáchání trestného činu, ale jen takových tvrzení, která zakládají důvodné podezření, tedy nejsou pouhou spekulací.

K tomu je třeba uvést, že stát v některých civilních věcech, ve kterých stěžovatel zastupuje svého klienta, má postavení žalovaného. V tomto typu řízení vystupuje jako účastník v rovném postavení s ostatními účastníky. K hájení těchto zájmů státu je personálně i finančně ze státního rozpočtu vybavován […] Je-li však současně s tímto řízením zahájeno trestní řízení, byť zatím jen ve formě objasňování a prověřování skutečností ještě před zahájením trestního stíhání konkrétní osoby, aniž však jsou pro takový postup splněny zákonné podmínky v podobě důvodného podezření, logicky to svádí k domněnce, že se stát snaží vylepšit si svoji procesní pozici, a to minimálně získáním informací prostředky orgánů činných v trestním řízení a dalších mocenských složek, nejde-li přímo o pokus o zastrašení druhého účastníka řízení. Takový postup je v demokratické společnosti zcela nepřijatelný a je hodný odsouzení. Přitom nejde o ojedinělý případ, kdy i jinými účastníky civilního řízení než je stát, je zneužíván institut trestního oznámení k ovlivnění civilního procesu. I když v tomto případu mechanismy státu nakonec zcela správně vedly k odložení trestní věci, je pro demokratický vývoj země varující, že se tak stalo až po masivním, zřejmě i neobyčejně nákladném a zcela zbytečném trestním řízení, které od počátku nemělo být vůbec vedeno.

A co se stalo původcům a osnovatelům tohoto, jak píše Ústavní soud, nepřijatelného a odsouzeníhodného postupu? Už jsou ve vězení? Hádáš správně, laskavý čtenáři mého blogu – nejsou, naopak byli povýšeni, jeden z nich se dokonce měl stát ve Fischerově vládě ministrem spravedlnosti. Český stát dokáže být vůči těm, kteří v jeho zájmu porušují zákony, náležitě vděčný.


Patrně vůbec nejzávažnější případy excesivní intervence státních orgánů do justičního procesu byly zaznamenány v cause Diag Human. Ne všechny podrobnosti jsou dosud veřejně známy, nicméně to, co na veřejnosti proniklo, zcela stačí, abychom si udělali představu, jak se státní orgány v průběhu rozhodčího řízení chovaly a s jakou mírou respektu k vlastnímu právnímu řádu ke sporu přistupovaly.

Když se začalo ukazovat, že státu "teče do bot", bylo zahájeno účelové trestní stíhání Zdeňka Ruska, jednoho z rozhodců, a dalším dvěma bylo trestní represí přímo v arbitráži nepokrytě vyhrožováno, jak o tom svědčí samotný text rozhodčího nálezu, jehož vybrané pasáže zveřejnil server ihned.cz.

Stát se kromě toho pokusil zmocnit arbitrážního spisu a několikrát po sobě pod pohrůžkou uložení pořádkově pokuty rozhodce k jeho vydání svými orgány vyzval. Ti se nakonec rozhodli, že spis převezou na bezpečné místo v zahraničí, kde jej policie nebude moci tak snadno zajistit. Co by se jinak se spisem u české policie, případně "nezávislého a nestranného" soudu, stalo, není tak obtížné se domyslet: buď by se spis ztratil celý, nebo by z něj minimálně zmizely všechny dokumenty svědčící protistraně – a mohlo by se i zde odměňovat a povyšovat.


A poučení z těchto tří víceméně nahodile vybraných caus? Prosté: zatímco formálně – tedy "na papíře" – je Česká republika dokonalým a vzorným právním státem ve smyslu definice presentované v předchozím článku, ve skutečnosti – materiálně – je to policejní stát "jako řemen", a běda každému, kdo by se pokusil svá "papírová" práva vůči státu reálně vynutit. Celkem smutná realita roku 2009…

Aktualisováno.
Tento post jsem publikoval 6. 6. 2009 ráno; téhož dne večer odvysílala TV Nova v Televisních novinách zprávu, že předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení byla i Alžběta Pezoldová, dědička hlubocké větve rodu Schwarzenbergů. Záznam je k disposici zde.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)