Do kyselého jablka kousl Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2085/08, v němž judikoval, že náhrada škody podle ZOŠ může zahrnovat i náhradu nákladů exekuce.

Pomineme-li okolnost, že povinná proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání s návrhem na odklad vykonatelnosti, jemuž bylo – ovšem až v době provedené exekuce – vyhověno, spokojivše se v tomto ohledu s konstatací, že některé pasáže českých zákonů týkající se odkladu vykonatelnosti (přirozeně bez suspensivního účinku) by měly být zařazeny pod marginální rubriku "Hrách na stěnu házeti", vyvstává jednoduchá ústavní kontura případu, jež se redukuje v otázku, je-li každý povinen plnit podle vykonatelného rozhodnutí, které bude později zrušeno.

Mohou existovat případy, kdy povinný dobrovolně plnit nemůže a jedinou obranou před exekucí by byl osobní bankrot, jsou-li pro něj zákonné předpoklady, avšak o ten se tu evidentně nejedná: povinná, Městská část Praha 1, neplnila podle rozsudku, který pokládala za nezákonný, zcela záměrně, ač plnit mohla.

Jednoduchá odpověď na otázku, zda jsme povinni uposlechnout nezákonné disposice orgánu veřejné moci, jak víme z jiných kontextů, neexistuje. Zde se však přikláním – stejně jako Ústavní soud – k názoru, že tato povinnost dána není, neboť nezákonnost rozhodnutí je deliktem, za který musí stát, popř. územní samosprávný celek, nést odpovědnost v celé šíři jeho důsledků, tedy i co do průvodních nákladů spojených s výkonem vadného rozhodnutí.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)