Jelikož je u nás enormní zájem o šmírování jak ze strany místních, tak ze strany bruselských (což je horší, neboť to přijde jako povinná směrnice, podobně jako se tomu stalo v případě té odzbrojovací), bylo by moc fajn, kdybyste na to téma sepsal informativní článek.
Rovnou se přiznám, že jednak nevím, jak to řeší zákon u nás a co horší, nemám ani moc jasno, jak by to mělo být "správně".
Moc byste tím napomohl v boji proti (nejen mému) právnímu bezvědomí.

Vámi odkazovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 6. 2016, č. 49176/11; Versini-Campinchi a Crasnianski v. Francie, článek 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života), byl rovněž podrobně popsán v zářijovém vydání Bulettinu advokacie (citace):

Odposlech a záznam telefonních hovorů advokáta (koncipienta) s klientem a jejich použití pro účely kárného řízení [...] Advokát pan Campinchi zastupoval výkonného ředitele společnosti Districoupe a předsedu dozorčího orgánu Buffalo Grill’s, pana Picarta. Paní Crasnianski byla v té době advokátní koncipientkou pana Campinchiho. Na základě soudního příkazu byl v roce 2002 zahájen odposlech pana Picarta, telefonické hovory mezi panem Picartem a stěžovateli byly odposlouchávány a přepsány. Na základě těchto odposlechů byl pan Picart zadržen a dne 18. 12. 2002 byl vzat do vazby spolu s dalšími třemi osobami. Mezitím státní zástupce poslal dopis Pařížské advokátní komoře, aby zahájila kárné řízení se stěžovateli, a to z důvodu porušení povinnosti mlčenlivosti advokátní koncipientkou paní Crasnianskou, která telefonicky informovala pana Picarta o obsahu a průběhu výslechu jeho dvou spolupracovníků, kteří byli ve vyšetřovací vazbě a se kterými se setkala (čl. 63-4 francouzského trestního řádu stanoví, že advokát nesmí komukoliv podávat zprávy během doby vyšetřovací vazby, nesmí zpřístupnit třetím osobám obsah výslechů ani informace, které v této souvislosti získá) […] Po vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků podali oba 1. 8. 2011 stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na základě čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (tj. právo na respektování rodinného a soukromého života), ve které se odvolávali na zachycení a přepis komunikace mezi nimi a jejich klientem a jejich následné použití v kárném řízení. ESLP se nejprve zabýval čl. 100 a násl. francouzského trestního řádu a návazně také judikaturou odvolacího soudu, který se v minulosti zabýval odposlechem komunikace mezi advokátem a klientem a který rozhodl, že odposlech může být použit a přepsán v případě, že se advokát podílel na trestné činnosti. ESLP shledal, že v rámci francouzského právního řádu – práva na obhajobu, musí zůstat telefonní hovory mezi advokátem a jeho klienty důvěrnými a zakazují se přepisy těchto hovorů, a to i těch, které jsou vyslechnuty a jsou součástí výkonu zákonného vyšetřovacího opatření. Existuje pouze jediná výjimka: přepis hovoru je možný tehdy, pokud obsah hovoru může založit podezření, že se advokát sám podílel na nezákonném jednání. V rozhodnutí z 1. 10. 2003 odvolací soud výslovně uvedl, že trestná činnost, na které se advokát podílí, nemusí být součástí vyšetřovaného případu. ESLP v návaznosti na to uvedl, že paní Crasnianski (o jejíž odposlechy šlo) mohla předvídat, že telefon pana Picarta bude odposloucháván, a tedy že jí hrozí trestní stíhání, jelikož v rámci komunikace s klientem porušila svou povinnost mlčenlivosti. ESLP zhodnotil, že přestože výklad ohledně důvěrné komunikace mezi advokátem a klientem je obecně restriktivní, aby poskytoval záruky proti zneužití, právo na obhajobu klienta (pana Picarta) v tomto případě nebylo žádným způsobem dotčeno a zaznamenaná komunikace proti němu nebyla nijak použita, jelikož ta, která se dotýkala jeho práv, byla vymazána. Důvodem použití odposlechů bylo čistě odhalení porušení povinnosti mlčenlivosti paní Crasnianské a soud navíc zdůraznil, že právní profesionál, jako je advokát, má dostatečnou kvalifikaci pro to, aby věděl, kde jsou hranice zákonnosti, tj. že v konkrétním případě komunikace s klientem naplňuje znaky trestného činu (čl. 226-13 francouzského trestního zákona stanoví, že za porušení povinnosti mlčenlivosti hrozí trest odnětí svobody v délce jednoho roku a pokuta 15 000 eur). Čl. 8 Úmluvy tedy nebyl porušen (viz Bulletin advokacie č. 9/2016, str. 54).

Spíše jsem vycházel z premis, že někteří Vaši čtenáři neovládají „angličtinu“ eventuálně ani pasivně, ale zároveň je daná problematika zajímá, a proto tento poněkud obsáhleji formulovaný příspěvek s příslušným odkazem na použitý zdroj.

Jinak Vámi použitá interpretační metoda, a fortiori (a potiori), aplikovaná v kombinaci s jazykovým výkladem a poměrně racionálními odkazy na diametrálně odlišnou právní úpravu, konkrétně obsaženou v § 88 odst. 6 in fine TrŘ, alespoň dle mého působí opravdu přesvědčivě.

Ostatně konstantní „kárná“ judikatura Nejvyššího správního soudu tyto Vaše závěry potvrzuje.

Přesně tak.

Byť kárný senát nepovažuje kárné obvinění za trestní obvinění ve smyslu ustanovení čl.6 odst.1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod, stejně užívá analogicky ustanovení trestního řádu, a zásad trestního práva processního, tam, kde je to činci příznivé, a kde příslušná úprava chybí. Nic jiného mu, konec konců, asi ani nezbývá.

Pokud by chtěl v jmenovaném případu postupovat jinak, musel by se od svého ustáleného postupu a rozhodovacího ususu odvrátit, postavit argumentaci právě na tom, že kárné obvinění není trestním obviněním atd. atd., pak jít do argumentace zásadou legality, že jako důkaz smí použít cokoli, co nebylo získáno, nebo provedeno, v rozporu s platným právem, což odposlech nebyl, že ano, proto jej použít smí. Tím by si, ovšem, nakáleli do vlastních úst.