Vše nasvědčuje tomu, že se schyluje k soudnímu sporu o zaplacení karlovarských dluhopisů z r. 1924. Výsledek predikovat těžko: jestliže byl poslední úkon, který lze interpretovat jako uznání dluhu, učiněn v 80. letech, mohla by uspět námitka promlčení, avšak záleží na tom, co přesně bylo obsahem tehdejší dohody.

Je pozoruhodné, jak se Československo pokoušelo zbavovat svých závazků legislativní (nebo quasilegislativní) cestou. Nejprve Benešovým dekretem č. 95/1945 Sb. zavázalo zahraniční majitele všech československých cenných papírů registrovat a deponovat je v dvou- až tříměsíční lhůtě na československé ambasádě, a to pod sankcí konfiskace. To je samo o sobě značně neobvyklé opatření, normálně se má za to, že povinnosti majitele dluhopisu jsou založeny v době jejich emise a nelze je, nota bene ze strany emitenta, tímto způsobem sub poena rozšiřovat; tento druh nepravé retroaktivity může stěží obstát jako fairový.

Druhým kolem pak byla měnová reforma v r. 1953, jíž byly pohledávky a závazky z těchto cenných papírů bez náhrady zrušeny [§ 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 41/1953 Sb.].

Sami komunisté ovšem tyto předpisy ve vztahu k zahraničním majitelům cenných papírů neaplikovali, jsouce si dobře vědomi, že by v případě soudního sporu u jiného než vlastního soudu nedopadli dobře (naopak postkomunističtí Kalouskovi úředníci, v řízení o náhradě za znárodněný koncern Baťa, s tím nemají nejmenší problém – ale to by bylo zase na jiné povídání).

Nezbývá než popřát České republice, aby ve sporu o staré karlovarské dluhopisy prohrála, protože dluhy se prostě v civilisovaném světě platí, a s tím, kdo se ze svého dluhu snaží nejrůznějšími kličkami vymluvit, je právem nakládáno jako s podvodníkem, zcela bez ohledu na to, jde-li o jednotlivce nebo o stát.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)