Čerstvě publikovaným plenárním nálezem sp. zn. Pl. ÚS 33/09 zamítl Ústavní soud návrh Nejvyššího správního soudu brojící proti jednoinstančnosti kárných řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. Proti majoritnímu votu disentovalo celkem šest ústavních soudců, Stanislav Balík, Vlasta Formánková, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jiří Nykodým a Michaela Židlická.

Odhlédneme-li od příslovečné mírnosti specialisovaných smíšených senátů, které o kárných žalobách nově rozhodují, je podle mého mínění nutno přisvědčit spíše disentu než většině.

Jakkoli je prima facie lichý poukaz na ustanovení čl. 2 sedmého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, protože zde v prvém stupni rozhoduje nejvyšší soud, nutnost poskytnout kárně obviněnému prostor k odvolací argumentaci lze dovodit z toho, že kárný senát není, podobně jako trestní soud, návrhem kárného žalobce vázán, a už vůbec není vázán jeho odůvodněním.

Přes kontradiktorní prvky kárného řízení se proto může stát, že kárné rozhodnutí bude stát na právních argumentech, jež součástí procesního diskursu nebyly, např. proto, že je obžaloba nepokládala za významné. Obviněný se tak dostává do situace, že svou potenciálně silnou protiargumentaci nemůže v řízení vůbec uplatnit.

Je zajímavé, že v případě daleko méně významných sankcí, než jaké přicházejí v úvahu u kárně obviněných, u pořádkových pokut ukládaných krajskými nebo vrchními soudy, Ústavní soud právo na odvolací přezkum dovodil, u kárných řízení však nebyl schopen, minimálně pokud jde o majoritní votum, na tomto principu setrvat.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)