Myši měly strach z kočky, a tak se zeptaly vědce, co proti ní mají dělat. – To je jednoduché, odpověděl vědec, přivažte kočce na ocas rolničku, takže vždycky uslyšíte, když se přiblíží, a můžete utéct. – No to je hezké, ale jak to máme udělat? – To už je váš problém, já se zabývám čistou vědou, aplikace mě nezajímají!

Na tenhle starý vtip jsem si vzpomněl při četbě judikátu Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 16/2011-83, díla pánů Passera, Mazance a Hipšra, který se týká doručování písemností do P.O.Boxu a který byl z důvodů, jimž naprosto nerozumím, vybrán i pro publikaci v papírové sbírce.

Proč mi judikát připomněl vtip o myších a kočce? Protože jeho závěr je také zcela správný, ale dokonale neaplikovatelný.

Problém, který pánové, jsouce právními akademiky, nenahlédli, spočívá v tom, že v oblasti doručování prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, tzn. zatím prakticky výhradně České pošty, s. p., existuje dvojkolejnost. Pošta postupuje při doručování podle svých interních předpisů, a orgány veřejné moci se přitom domnívají, že tak činí podle toho procesního předpisu, podle něhož doručováno být má, přičemž, a to je celkem pikantní, na zásilce není vyznačeno, o který předpis se jedná, obsaženy jsou na ní pouze pokyny typu Neukládat, Nedosílat apod., jež ovšem pošta, pevnou součástí jejíž firemní kultury, jak kdosi trefně poznamenat na vedlejším blogu, je absolutní chaos (on to tedy vyjádřil ještě pregnantněji…), stejně pravidelně ignoruje.

V některých případech nevede tato diskrepance k fatálním následkům, avšak existují případy, kdy se tak děje, a jedním z nich je právě doručování do P.O.Boxu. Podle závěru NSS je možné do P.O.Boxu umístit oznámení o neúspěšném doručovacím pokusu, čímž začne běžet lhůta pro nastolení fikce náhradního doručení.

Vtip je v tom, že podstatou smlouvy mezi uživatelem P.O.Boxu a poštou je, že se doručovací pokus vůbec neuskuteční, a místo na adresu, s níž je P.O.Box spojen, jsou veškeré zásilky doručovány přímo do něj. Což znamená, že fikce náhradního doručení je vyloučena, ledaže by si snad adresát doručování do P.O.Boxu přímo vymínil (např. podle § 19 odst. 3 SprŘ).

Osobně jsem si P.O.Box pořídil v r. 1998 poté, co mi pošta ztrácela cca 10 % všech zásilek, a ač za něj platím podle stále se zvyšujícího sazebníku přes šest tisíc ročně, nemohu si ho vynachválit: ztrácejí se mi už asi jen dvě až tři zásilky ročně, tedy cca procento. P.O.Box vybírám přibližně jednou týdně, čímž k fikci náhradního doručení nikdy nedojde. Kdybych ovšem chtěl, mohl bych nechat zásilku vrátit adresátovi, a ten by nemohl fikci náhradního doručení uplatnit, protože k doručovacímu pokusu v místě, kam je zásilka adresována, nedošlo, takže uložení nemůže mít ty následky, které by jinak mělo.

Shrneme-li to, judikát NSS úspěšně vyřešil problém, který v praxi nikdy nemůže nastat: má-li adresát P.O.Box, pošta se o doručení na jeho adresu nepokusí, a je proto bezvýjimečně vyloučena i fikce náhradního doručení.

Delikvent, který jel na padesátce téměř sto třicet, unikne potrestání, a jeho advokát si do papírové sbírky rozhodnutí NSS bude moci přikreslit něco pertinentního: třeba marťánka.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)