Jak avisováno, čtyři obžalované mladé ženy souzené ve Velkém čarodějnickém procesu
se rozhodly podat ústavní stížnost. V ní se pozastavují nad otázkou, zda trestní stíhání, jež se pomalu přibližuje deseti letům od spáchání prvního ze žalovaných skutků, je vůbec schopné plnit svou společenskou funkci, anebo jde už jen o vyprázdněný monolog státu a důkaz fatálního selhání jeho orgánů.
K tomu lze obecně dodat, že ve státě s takto dysfunkční justicí se posouvá i samotný význam jednotlivých fasí a úkonů trestního řízení: rozhodnutí o trestu, které snad jednou v daleké budoucnosti padne – tedy pokud nebude skutek do té doby amnestován – je zde vnímáno jako bezvýznamné oproti rozhodnutí o vzetí do vazby, neboť ta v takovém systému trest efektivně nahrazuje. Kdo jde za určitý skutek, bez ohledu na to, zda se ho dopustil a zda se jedná o trestný čin, do vazby, ten v justiční loterií prohrál, kdo je stíhán na svobodě, je na dlouhou dobu, ne-li natrvalo, vysmátý
.
Tomuto neblahému posunu přispívají i media, která obviněné a podezřelé s oblibou zachycují v nedůstojné roli válečných zajatců
s pouty na rukou, případně i na nohou, aniž by v naprosté většině případů byl k použití donucovacích prostředků důvod, stejně jako neexistuje důvod k nasazování zásahových jednotek se samopaly a v kuklách tam, kde by stačilo zazvonit anebo dokonce jen poslat obsílku.
Jako by tím media zdůrazňovala fakt, že státní moc je v postkomunistickém světě jen jednou z větví organisovaného zločinu, která neslouží k ochraně, ale primárně k zastrašování občanů a k vyřizování si politických účtů.
Zvlášť kuriosní příchuť dostává tato praxe v případě verbálních, resp. politických trestných činů. Dvě malé děti Adama B. Bartoše, ve věku 2,5 a 5 let, jak si onen na sociálních sítích posteskl, teď řeší, jakou barvu měla pouta, která tatínkovi v jejich přítomnosti nasadili, jestli byla zlatá, stříbrná nebo šedá, a co to vlastně znamená, když je teď jejich otec zločinec. Podotkněmež, že pokud je nám známo, ani StB nezatýkala disidenty tímto ponižujícím způsobem a dveře nevyrážela beranidly; to je specifikum ideopolicie postkomunistické, jejímuž etablování napomohly jak levicové, tak pravicové vlády.
Důležité upozornění!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Kausa RWU k Ústavnímu soudu
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Směsný obsah
- Počet zobrazení: 5260
Komentáře
Nehorázná drzost a tupost, s jakou se soudcové NS s věcí vypořádali, je šokující.
Je přece rozporné s ustanovením čl.14 odst.1 věty druhé Paktu o občanských a politických právech, když NS, pouhou formálností, odepře aplikovat právo, které je každému zaručeno mezinárodními smlouvami; takové rozhodnutí je nespravedlivé.
Další věcí je, jak by měl jinak soud délku řízení akceptovat, když řízení stejně směřuje ku zproštění, a i kdyby (např. z diktátu NS) soudy nakonec naznaly, že ve skutku trestný čin je, tak jak ještě kompensovat délku řízení, i kdyby upustily od potrestání, je to málo.
Ale, v zásadě, rozhodnutí NS chápu: smyslem tohoto trestního řízení není potrestat obviněné na základě rozsudku, ale trestem je toto trestní řízení. Takže, čím bude trvat déle, tím lépe.
Jan K.
Šimíček nám to asi nevysvětlí, co?
RSS kanál komentářů k tomuto článku