Neradi užíváme výrazu neomarxistický, leč pro blábol Jana Kašpárka v Deníku Referendum o případu Kateřiny Krejčové ho berme jako eufemismus za adjektivum daleko trefnější, leč vzhledem k niveau našeho blogu příliš peprné. K. Krejčová užila násilí (fysického, neboli brachiálního) v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, tedy formálně naplnila zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podle § 325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Přesto její skutek nebyl trestným činem, což měla naznat už samotná policie, a pokud ne, měla usnesení zrušit státní zástupkyně Zdeňka Galková. Nestalo se, a výsledkem bylo zbytečné, třístupňové soudní řízení, které skončilo usnesením Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání NSZ v neprospěch obviněné odmítnuto.

Důvodem, proč nešlo o trestný čin, je minimální společenská škodlivost jednání obviněné: šlo tu o násilí nepatrné intensity a s ohledem na to, že motivem jednání obviněné nebyl útok na policistu, ale snaha pomoci svému příteli, prakticky též absentuje ohrožení zájmu společnosti. Na druhé straně se Nejvyšší soud správně distancoval od úvah obviněné – resp. jejího obhájce Pavla Uhla – ohledně toho, že její jednání bylo vlastně záslužné a policie, která se snažila zajistit průchod demonstraci příznivců Adama B. Bartoše, si počínala trestuhodně.

Zcela jinak se arci díváme na rozhodnutí plzeňského soudu ve věci Vladimíra Slavotínka. Tam představuje aplikace zásady ultimæ rationis příliš benevolentní přístup, který policisté nemohou vyhodnotit jinak než jako další potvrzení své beztrestnosti a toho, že když určitý exces nepokryje GIBS a státní zastupitelství, zbývají porozuměním oplývající soudy. Snad ten krajský plzeňský bude jiného názoru a prvoinstanční rozhodnutí zruší (pro pobavení, takto popisují průběh hlavního líčení samotní policisté na svém sympathisantském serveru).

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)