Když jsem kdysi uvedl Vojtěcha Šimíčka mezi desítkou nejhorších soudců, které jsem kdy potkal, byl jsem různými lidmi kritisován, že mu křivdím. Nemyslel jsem si to tehdy, a nemyslím si to ani dnes.
Naposledy se V. Šimíček vyznamenal v kause závadového řečníka, kterému soudkyně zabránila radit se s obhájcem jinak než prostřednictvím soudem přibrané tlumočnice (referovali jsme o tom zde).
Tento ústavní soudce
dovodil, že proti takovému popření procesních práv nelze brojit ústavní stížností, ale měli bychom své námitky uplatnit v odvolání proti rozsudku (to si věru pomůžeme, jestliže hlavní líčení bude mezitím provedeno bez možnosti efektivní součinnosti mezi obžalovaným a jeho obhájcem!), a obiter dictum k tomu dodal:
Ústavní soud, aniž by jakkoliv hodnotil důvodnost stěžovatelem konkrétně vznesených námitek, nadto nesdílí pochybnosti stěžovatele, které dle jeho názoru vyvolává přítomnost soudem přibraného tlumočníka při důvěrných poradách mezi ním a svým obhájcem. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že dle § 10a odst. 1 věty první zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, je soudem přibraný tlumočníkpovinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s výkonem své tlumočnické činnosti, a to i po jejím skončení.Ve smyslu citovaného ustanovení se tak povinnost zachovávat mlčenlivost vztahuje i na skutečnosti, o kterých se tlumočník dozvěděl při výkonu své tlumočnické činnosti v rámci hlavního líčení před nalézacím soudem.
Vskutku, jestliže obžalovaný a jeho obhájce ty nejcitlivější otázky, včetně otázky viny, musejí probírat před soudem zvoleným tlumočníkem, možná by bylo jednodušší, kdyby byl někdo od soudu přítomen i poradám mezi obhájcem a obviněným ve vazbě: účinnost trestní represe by se tak určitě mnohonásobně zvýšila. Obhajoba je přece zlo, jak píšeme na jiném místě.
Soud naše obavy nesdílí, my naopak sdílíme přesvědčení, že Vojtěch Šimíček je idiot, a za tento judikatorní klenot mu udělujeme prestižní ocenění tohoto blogu Osel měsíce s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů. Blahopřejeme!
Komentáře
To OD je ovšem hrůzostrašné. Mám ku svému diplomovému vedoucímu vysokou míru tolerance, a proto se k pranýřování jmenovaného zpravidla nepřipojuju, ale tohle je na hlavu padlé.
online.muni.cz/.../...
Děkujeme za informaci, nicméně jeho výtržností se zabývat nebudeme. Chuť dát bližnímu přes hubu je občas silnější než my, tomu velmi dobře rozumíme
stížnosti, znamená práce asistenta "námezdné lhaní", které kryje záda
soudci, který již vycházel "z podkladů". Smutné je, že těch dobrých
soudců/kyň, kteří takto snad nefungují, jsou 2 a mezi ně bych dal
Šimíčka, i když nemusím souhlasit.
"tlumočníkem" měl být pan Pecina, který by z místa pro veřejnost
"překročil svoji hranici" a to především soudu vadilo. Institut soudního
tlumočníka má být garancí objektivity, aby práva nebyla dotčena např.
nesprávným překladem kýmkoli z publika (odvolání: "má porada s advokátem
byla špatně přeložena, můj tlumočník se spletl, sám to uznal" atd. do
nekonečna), takže to není jednoduchý případ a Ústavní soud není na řadě,
jinak by se ztratily řádné instance a nahradily jednou. Takže
soudím, že osel je opět udělen zaujatě. Jinak na Šimíčka názor úplný
nemám, ale řekl bych, že alespoň není křivák oproti některým jiným
osobám na ÚS / NSS.
obhájce, jemuž soud nedovolí přibírat z místa pro veřejnost asistenty.
Já s Vámi věcně i souhlasím, ale momentálně neshledávám za neústavní úpravu, že
tlumočník musí být soudem uznán.
Že nesmějí advokátovi asistovat v jednací síni jiné osoby, je ostatně zvláštností: jinde USA je běžné, že se soudních jednání účastní celé teamy.
tlumočení (minimální standard) je zajištěno soudním tlumočníkem.
ale nemůže si přivést kamaráda, který mu bude radit, jak odpovídat. Tím
by byla dána nerovnost s běžnými obžalovanými.
Proč myslíte, že i ve vazbě a ve výkonu trestu se obviněný se svým obhájcem smí radit beze svědků, i když by příslušníci VS jistě – podle logiky Ústavního soudu – nic nikomu neřekli, jsouce vázáni mlčenlivostí?
Ale tím pořád poněkud uhýbáte: je věcí klienta, aby si zvolil obhájce. A
je nárok na poradu s obhájcem, ne již s nikým dalším a toto by byla
cesta, jak si dát do týmu poradce např. na balistiku atd., který bude v
tajných poradách instruovat, jak odpovídat dle aktuální potřeby.
Mimochodem, toto je věc, kde bych se divil, kdybx nebyl precedent ECHR.
V ústavní stížnosti uvádím příklad s brutálním vrahem. Co vy na to, je ok, že se bude s obhájcem radit před tlumočníka, který pak bude předstírat, že nic neslyšel?
všeho umožnil jen svobodnou volbu obhájce a nepřítomnost dalších osob je
legitimním účelem. Nebo snad podle ECHR existuje nárok na přítomnost
vlastního soudního / jakéhokoli tlumočníka?
V judikatuře ESLP jsem nic ani vzdáleně podobného při récherchi nenašel, ani v cizozemských trestních řádech, co jsem jich byl schopen přečíst.
soudního tlumočení, ne volbu vlastního (a v preambuli viz odst. 19).
jako součást práva na fair trial. A nezajišťuje možnost si jej zvolit,
naopak předpokládá profesionální překladatelskou službu, kterou
zajišťuje soud. To je významný argument, že se nejedná o nic
nestandardního, naopak lidskoprávní minimum.
tlumočení bez práva si volit tlumočníka, tudíž taková úprava již nemůže
být porušením fair trial. Členské státy mohou jít zákony dále, ale
nemusí. Odst. 23 preambule dotčen není, neboť t. ř. právě dal podmínku
žádosti o přítomnost, která tak nemůže být povinnou.
"The Court considers that it is not appropriate under Article 6 § 3(e) to lay down any detailed conditions concerning the method by which interpreters may be provided to assist accused persons. An interpreter is not part of the court or tribunal within the meaning of Article 6 § 1 and there is no formal requirement of independence or impartiality as such. The services of the interpreter must provide the accused with effective assistance in conducting his defence and the interpreter’s conduct must not be of such a nature as to impinge on the fairness of the proceedings."
(Tuším, že o cca 4 roky později naznali (Özkan v Turkey), že případ, kdy "tlumočil" policejní důstojník, je už opravdu asi přes čáru.)
Pokud jsem pochopil judikaturu správně, až doteď nikde nikoho nenapadlo, že když si obviněný přivede tlumočníka, že mu nebude umožněno ho při poradách s obhájcem využívat. Je to poměrně šílené a typicky české (literalistický výklad zákona).
Kvalita soudem přibrané tlumočnice je druhou věcí: politická strana se skutečně až na výjimky nepřekládá jako politische Seite atp.
"4.9.6 In cases where the Defence has requested and arranged an interpreter different from the court-appointed interpreter for the purposes of taking instruction, the court should allow the additional interpreter.
Jestliže něco není zákonem výslovně ustanoveno, tak to stát výslovně nesmí - čl.2 odst.2 a čl.4 odst.1 Listiny základních práv a svobod. Jestliže není ustanoveno, že rozhovor s advokátem musí tlumočit výhradně a jen soudem ustanovený tlumočník, pak to může klidně tlumočit kdokoli a soudu do toho nepřísluší jakkoli zasahovat. Šimíček tady, dokonce zcela výjimečně, ani netvoří novou soudcovskou normotvorbu, jeho výklad je v přímém rozporu s ustanovením § 2 odst.14 in fine tr.řádu.
Soud je sice povinen hájit práva obviněného i proti jeho vůli, ale i taková ochrana má své meze - meze nezpochybnitelnosti nezávislosti a nestrannosti soudu a zachování kontradiktornosti hlavního líčení (nehledě o materiálním smyslu takové ochrany, že).
Naopak, občan má právo činit cokoli, co zákon nezakazuje - čl.2 odst.3 Listiny, výkladovým vodítkem je, jak jinak, čl.4 odst.4 Listiny. Odkaz na ustanovení §10a odst.1 věty prvé zák. o znalcích a tlumočnících (vnímavý čtenář si jistě sobě povšimne, v kterémže roce bylo toto Veledílo na svět uvedeno a kdo tehdy vládnul) je opravdu velkým hnusem, no hard feelings.
Jestliže tedy zákon nepřikazuje, aby poradu s advokátem tlumočil pouze soudem ustanovený tlumočník, ba naopak, přímo zakotvuje, že tak může činit pouze a jen na výslovnou žádost obviněného, zasahuje-li do toho soud, tak zasahuje do práva na obhajobu, nehledě na to, že zpochybňuje tímto svým postupem svou nestrannost, ergo, zasahuje i do práva na spravedlivý proces. Co je na tom zase tak těžkého pochopit?
Druhou, a mnohem podstatnější věcí, je, jest-li se vypořádal soud s předčasností stížnosti ústavní. Šimíček ráčil tomu věnovati, pomineme-li obvyklou poučovací formuli kopírovanou snad od ÚS ČSFR o subsidiaritě stížnosti ústavní, pouze kratičký odstavec.
Když uvážíme, že obv.nyní nezbude, než aby proti tomu brojil v odvolání, a že i kdyby, čistě hypotheticky, dal appellační soud takovému odvolacímu důvodu místo, z jeho opovědění naříkané rozhodnutí, pro tyto vady řízení, zrušil, pak nezbude, než, buďto z důvodu podjatosti, či z důvodu vhodnosti, přidělit věc jinému soudu (nejméně jinému senátu) a celé hlavní líčení zopakovat, jeví se jeho odůvodnění processního odmítnutí stížnosti ústavní jako fatálně nedostatečné.
Ústavní soud, ve své prejudikatuře, vcelku úzce vymezil, kdy příjme stížnost ústavní, která by se i jinak viděla předčasnou, protože další obrana, pořadem obecného práva, se jeví nedostatečnou, či neefektivní. Myslím, že tento případ lze pod ní subsumovat, a když ne, alespoň to pořádně odůvodnit. Až pak se lze vůbec zabývat petitem stížnosti ústavní po hmotné stránce a podrobovat jej argumentačnímu přetřesu, byť i jen obiter dictum.
Takto Šimíček na sebe atrahoval právo senátu vyjádřit se k věci samé (byť alespoň v usnesení, kterým se ústavní stížnost odmítá pro "zjevnou neopodstatněnost"), a každý si sobě představí, jak se tímto jeho takynázorem, který neměl vůbec co publikovat, budou ohánět soudy v dalším řízení. Ach jo.
is.muni.cz/th/210805/pravf_r/?lang=en
Petr V
RSS kanál komentářů k tomuto článku