Případ německé rodiny Habermannových z Lubníka a její spor o vodu je starší než tento blog, ale to se u řízení o žalobách na ochranu osobnosti přiházívá celkem pravidelně: první tři roky je spor pro české soudy příliš syrový, dalších pět let dozrává, často mezi instancemi, a až kolem desátého roku se dostavuje konsensus, že nastal vhodný okamžik o žalobě pravomocně rozhodnout a žalobci, dožil-li se, přiznat za dávnou újmu nějakou tu satisfakci.

Nepravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové je dílo tak výjimečné, že se oň se svými čtenáři nemohu nepodělit, a zároveň jeho autorku, soudkyni Věru Adámkovou, nevyznamenat nejvyšší cenou tohoto blogu za tvůrčí příspěvek českému právu, prestižním oceněním Osel měsíce.

Tu by arci zasloužila i za to, jak řízení od počátku vedla. Ve věci, o které bylo možné rozhodnout při prvním, nejvýš druhém jednání, dokázala tato ozdoba české justice nařídit neuvěřitelných sedm jednání, a svůj rozsudek sepsala způsobem, který by mohla Justiční akademie ihned převzít do svých kursů a demonstrovat na něm, jak přesvědčivé soudní rozhodnutí v žádném případě vypadat nemá.

Ano, uznávám, český jazyk a jeho větná stavba nejsou nejjednodušší, ale je opravdu nezbytně nutné vyjadřovat se se stylistickou elegancí troglodyta a vázat věty do souvětí např. tímto způsobem: Žalobkyně b/ a c/ odmítnutím účastnické výpovědi nedaly soudu možnost, aby se rovněž vyslovily, v čem je přerušení dodávky pitné vody omezilo v jejich životě…?

Odůvodnění rozsudku by po rekapitulaci procesního diskursu mělo uvést, které důkazy soud provedl, které zamítl (a proč), co se z nich dozvěděl, případně čemu neuvěřil, jaké právní normy použil a jak pod ně takto učiněná skutková zjištění subsumoval, a jak se to odrazilo v jeho rozhodnutí. Nic podobného v práci doktorky Adámkové nečekejme, ta – podobně jako mnoho jejích kolegů – pojala odůvodnění stylem říční naplavenina, resp., pro sečtělejší, rozsudek-řeka, a vytvořila spíše authentickou reprodukci proudu svých úvah, sondu do mozku soudcova, než jasnou a logickou strukturou charakterisované judikatorní dílo.

Čtenář rozsudku s podobnou materií by se např. rád dozvěděl, jaké faktory soud vzal při stanovení relutární satisfakce v úvahu, zda se v těchto případech podle jeho názoru má odškodňovat lineárně podle délky zásahu, nebo degresivně (pociťovaná intensita zásahu klesá s tím, jak se mu poškozený přizpůsobuje), proč dostaly děti o 20 % méně než dospělí – nejsem sice dvanáctiletá dívka, ale umím si představit, že pro nezletilé dcery Habermannových musel být tento roční zážitek ještě větším traumatem než pro jejich rodiče.

Zato se dovídáme, že jestliže žalobci hovoří o společenské stigmatizaci, kdy občané obce je měli vídat chodit pro vodu do cisterny, a proto měli být vystaveni jejich posměchu, žádný důkaz k tomu nenabídli. Ovšem – stigmatisaci rodiny na rok odpojené od dodávky vody je třeba doložit nejlépe fotograficky nebo na videu, jinak soud neuvěří, že jim taková banalita mohla vadit!

Komentáře   

0 # Anonymní 2013-06-08 23:29

No rozsudek žádná sláva, ale viděl jsem už mnohem mnohem horší. :) Bohužel. :)

0 # Anonymní 2013-06-09 23:09

Jediná kompetentní osoba v taláru by byl zcela jistě T. Pecina, kterému by talár velmi slušel, ba co víc - jeho rozsudky by v nikom nemohly vzbuzovat byť jen náznak dojmu, že by za ně zasloužil oslí uši, kravské rohy, prasečí štětiny či jiná obdobná ocenění. Jeho rozsudky by byly příkladné, zákonné a spravedlivé, k tomu psané krásnou, moderní češtinou. Není zde erudovanější osoba v oboru práva, smekám a klaním se...

0 # Anonymní 2013-06-10 08:30

To je poměrně trapné.

0 # Anonymní 2013-06-10 11:03

Ano, trapný je příspěvek p. T. P., a to bez ohledu na kvalitu kritizovaného rozhodnutí, a dost možná i příspěvek anonyma z 9.6., a to bez ohledu na úroveň příspěvku p. T. P. Zůstává jen otázkou, co je trapné více.

Aktualisovat komentáře
RSS kanál komentářů k tomuto článku

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)