Krajský soud v Brně dnes soudcem Michalem Ryškou zamítl žalobu o ochranu osobnosti, jíž se žalobce Jan Šinágl domáhá po žalovaném Miroslavu Grebeníčkovi omluvy za tvrzení, které M. Grebeníček ocitoval ve své knize Hradba vzdoru a podle něhož J. Šinágl napadl v r. 2007 na tzv. muklovské pouti na Sv. Hostýně jednoho z pořadatelů a způsobil mu zranění, jež si vyžádalo lékařské ošetření.

Řízení bylo vedeno způsobem, jemuž nelze po odborné stránce nic vytknout; i díky tomu, že se jednání nahrávalo, odpadlo dotud obvyklé úmorné dictando a celou přípravu i vlastní jednání se tak podařilo zvládnout za méně než tři hodiny, a to včetně dvou přestávek. Soudce Ryška velmi dobře rozuměl podstatě sporu i textu žaloby, s nímž se, na rozdíl od některých svých nejmenovaných kolegů z jiných soudů, zjevně nezačal seznamovat deset minut před jednáním, a dokázal zaměřit procesní diskurs i dokazování na skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti nároku.

Přiměřeně podrobné a srozumitelné bylo i ústní odůvodnění rozsudku. Zamítavý výrok soud opřel o závěr, že naříkané difamační tvrzení není zjevně nepravdivé, ale v podstatě odpovídá tomu, co se na Hostýně odehrálo, tzn. že došlo k fysickému kontaktu mezi stranami a žalovaný ještě ten samý den večer vyhledal lékařské ošetření; případnou nižší míru nesouladu mezi za difamaci vydávaným tvrzením a realitou žalobce jako veřejně činná osoba musí strpět. Na tomto závěru podle soudce nic nemění ani fakt, že přestupková komise řízení o přestupku zastavila s tím, že jeho spáchání žalobcem nebylo prokázáno.

Rozsudek však podle mého názoru správný není.

Žalobce je rozhodnut podat odvolání, proto uvedu důvody, jež by posléze měly stát odvolacími body, pouze stručně, aniž bych odkazoval na konkrétní judikáty, které budou detailně specifikovány v textu odvolání.

Soud v civilním řízení se může odchýlit od závěru zprošťujícího trestního rozsudku o tom, že se trestný čin nestal, resp. že nebyl prokázán, nebo že nebylo prokázáno, že daný skutek spáchala určitá osoba. To je konstantní judikatorní závěr formulovaný ještě před válkou a přeživší, možná poněkud překvapivě, bez úhony i období totality. Důvody jsou nasnadě: V trestním řízení musí být odsouzení podloženo zjištěním skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 6 TrŘ – neboli z amerických filmů známá klausule beyond reasonable doubt). Kromě toho jsou velmi vysoké nároky kladeny i na procesní čistotu dokazování: cokoli nebylo získáno přísně v souladu se zákonem, nesmí být v trestním řízení použito jako důkaz a soud k tomu nesmí při svém rozhodování přihlížet. V civilním řízení jsou jak procesní garance, tak stupeň potřebné jistoty méně striktní, dokazuje se pouze tak, aby byly sporné skutečnosti spolehlivě zjištěny (§ 6 OSŘ).

Přestože civilní soud tedy má možnost neztotožnit se se zprošťujícím trestním rozsudkem, je tu ještě druhá věta ustanovení § 135 odst. 2 OSŘ, přikazující soudu z rozhodnutí vydaného jiným orgánem vycházet. Relativně hojná judikatura k tomuto ustanovení dovodila, že tato povinnost znamená nutnost jakékoli odchylky skutkových zjištění opřít o řádně odůvodněné závěry dokazování: nelze proto skutková zjištění, k nimž došel jiný státní orgán v jiném řízení, prostě ignorovat s tím, že soud má na věc jiný pohled.

V daném případě to znamená, že není možné vyjít z pouhé rekapitulace důkazů provedených přestupkovou komisí v jejím rozhodnutí a na tyto naroubovat odlišná skutková zjištění, aniž by k tomu měl soud oporu v jím samým provedeném dokazování. Opak protiřečí zásadě přímosti (soud hodnotí důkazy, které sám neprovedl) a zbavuje strany možnosti vyvíjet jakoukoli procesní iniciativu (jen pro úplnost doplním, že jiné právní posouzení věci soudem naopak přípustné je, byť by tento záměr měl být stranám v souladu s nejnovější judikaturou Ústavního soudu ještě před rozhodnutím přiměřeně intimován).

Klíčovou rozhodnou skutečností, kolem níž se celý spor točí, je, zda J. Šinágl způsobil pořadateli na Hostýně jeho zranění. Pokud ne, je M. Grebeníčkem publikované tvrzení difamační, a to měrou, již nemůže absorbovat ani nesporně vyšší práh tolerance k zásahům do osobnostních práv u veřejně činné osoby. Zda tato povinná tolerance postačuje k tomu, aby mohl být drobný fysický kontakt popisovaný žalobcem jako snaha pořadatele odstrčit označen jako napadení, by mohlo být předmětem polemiky, vzhledem k existenci podstatně silnějšího tvrzení ohledně způsobeného zranění však tato polemika nemůže mít na závěr o důvodnosti žaloby vliv.

Jak bylo vysvětleno, ona klíčová rozhodná skutečnost nemůže být prokázána jinak než v řízení před soudem, a důkazní břemeno v tomto smyslu tíží žalovaného. Je to on, kdo tvrdí, že přestupková komise ve svých skutkových zjištěních chybila, a on musí toto tvrzení prokázat: v kontradiktorním řízení tuto jeho roli nemůže přebírat soud.

Žalovaný žádné takové důkazy nenavrhl a žalobě proto mělo být vyhověno. Kdyby tak byl učinil, posunul by se procesní diskurs k poněkud jinému okruhu otázek, a nelze mít rozumných pochybností o tom, že by se do něj svou iniciativou zapojil i žalobce, který měl v zásobě relativně velmi silné argumenty: příkladmo bod IV závěrečného návrhu z přestupkového řízení, který – na rozdíl od ostatních, víceméně jen účelových nebo atričních, k vysílení soupeře směřujících argumentů – má značnou váhu.

Lze plně souhlasit se závěrem rozsudku ohledně nevelké přesvědčivosti přestupkového rozhodnutí; tato nepřesvědčivost však nezakládá automaticky podklad pro opačná skutková zjištění, stejně jako fakt, že obžalovaný byl zproštěn nekvalitním rozsudkem, nedává jistotu, že je naopak vinen (a vice versa).

V těchto mantinelech se tedy patrně bude řízení o Šináglově žalobě odehrávat u vyšších soudů; šanci, že nejpozději u Ústavního soudu bude shora nastíněná argumentace slavit úspěch, hodnotím – možná s nezřízeným optimismem – jako slušnou.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)