Dnes vyhlášeným nálezem vyhověl Ústavní soud, v senátu s předsedou a soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem, naší ústavní stížnosti ve věci knižního vydání Hitlerových projevů. Jsme příjemně překvapeni kvalitou argumentace i dosahem jednotlivých závěrů, které Ústavní soud v nálezu postuloval.

Předně bylo judikováno, že je zásadně přípustná ústavní stížnost proti rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v neprospěch obviněného, aniž by bylo třeba čekat na skončení trestního řízení.

Dále – a to nás překvapilo nejvíc – soud vyložil extensivně překážku rei iudicatæ, resp. zásadu ne bis in idem, zakotvenou v čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a významně tak omezil možnost Nejvyššího soudu vyhovět dovolání v neprospěch obviněného. Podle tohoto ustanovení je nepřípustné změnit pravomocný zprošťující rozsudek jinak než v situaci, že nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci. Ačkoli to Ústavní soud nevyslovil přímo, takovou novou skutečností nebo podstatnou vadou předešlého řízení není jiný hmotněprávní náhled dovolacího soudu (příkladmo na vinu obviněného), což fakticky znamená, že z dovolacích důvodů je nejvyššímu státnímu zástupci brojícímu proti rozsudku v neprospěch zproštěného k disposici pouze zúžená škála zahrnující zmateční vady podle § 265b odst. 1 písm. a) a b) TrŘ, arci pouze tehdy, že vada je podstatná a mohla ovlivnit rozhodnutí. Ostatní dovolací důvody jsou obviněnému již z podstaty věci ku prospěchu nebo narážejí na mantinely shora citovaného ustanovení Úmluvy.

Pokud jde o argumenty naší ústavní stížnosti, s těmi se Uhlířův senát vesměs ztotožnil a judikoval, že:

• není přípustné, aby dovolací soud zrušil z podnětu dovolání v neprospěch obviněného napadený rozsudek z důvodu vady dokazování, nota bene takové, kterou namítal obviněný;
• dovolací soud je striktně vázán dovolacími důvody obsaženými v dovolání a to si nesmí podle své představy jakkoli doplňovat a dotvářet;
• nejvyššímu státnímu zástupci v trestním řízení nesvědčí základní právo na spravedlivý proces; a tudíž
• námitku hrubého nesouladu mezi provedeným dokazováním a právními závěry, stejně jako další ústavní nekonformitu namítající argumenty, má k disposici toliko obviněný, nikoli v jeho neprospěch se dovolávající nejvyšší státní zástupce.

Stejně jako nám přišlo Ústavnímu soudu absurdní, že Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek z důvodu podjatosti znalce, tedy pro důvod, který jsme a limine namítali my a se kterým obžaloba nesouhlasila.

Vyhráno přirozeně ještě není, i když prostor, jak vyhovět dovolání (a nedělejme si iluse, že tři komunističní soudci senátu 8 Tdo by nevyhověli třeba jen prázdnému listu papíru, pokud by jim ho Pavel Zeman za dovolání označil), má Nejvyšší soud notně zúžený a prostor pro naši protiargumentaci je naopak relativně široký. Důležité je, že Ústavní soud naznačil ochotu znovu meritorně projednat naši ústavní stížnost, bude-li zprošťující rozsudek opět zrušen (§ 45).

My nyní můžeme argumentovat jednak právem na zákonného soudce, rozhodl-li by se Nejvyšší soud odchýlit od precedentu v případu Mein Kampf, aniž by si to předem dal posvětit velkým senátem podle § 20 SoudZ, jednak tím, že odchylný právní názor dovolacího soudu ke zrušení zprošťujícího rozsudku nepostačuje (pro shora vysvětlený rozpor s Úmluvou). A samozřejmě, jakmile nález dorazí, vzneseme vůči třem komunistickým soudcům Nejvyššího soudu další námitku podjatosti, opřenou o závěry nálezu, a po jejím zamítnutí podáme další ústavní stížnost, protože se, na rozdíl od soudce Tomáše Lichovníka, domníváme, že konečným arbitrem vlastní nepodjatosti nemůže být ten, vůči němuž je její nedostatek namítán.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)