Čtvrtý senát Ústavního soudu doplněný soudcem zpravodajem Pavlem Majáčkem Rychetským odmítl ústavní stížnost dvou odsouzených v kause tzv. vítkovských žhářů, Davida Vaculíka a Jaromíra Lukeše. To nás nepřekvapilo, poté, co se Rychetský odmítl z případu vyloučit, přestože má blízké rodinné vazby na zmocněnce poškozených Pavla Uhla a případ v mediích sám obsáhle komentoval, se ani nedalo nic jiného čekat.

Pochybnosti o přiměřenosti uloženého trestu, resp. zákonnosti použité právní kvalifikace, máme od samotného počátku. Ačkoli se jednalo o trestný čin obecného ohrožení podle § 179 odst. 2 písm. a) TrZ/1961 se sazbou od osmi do patnácti let vězení, vítkovský žhářský útok byl účelově kvalifikován jako pokus vraždy. Srovnatelný případ v Býchorech, kde ke vznícení domu nedošlo, byl naopak posuzován jako pokus těžkého ublížení na zdraví a pachatelé vyvázli s podmínkami. Obojí je právně nesmysl: kdo vhodí do domu, který je nebo může být obydlen, zápalnou láhev, hořící louč nebo ho jiným způsobem podpálí, jedná s vědomím možného následku na zdraví osob, jenž je inherentně nejistý, a tento následek se zrcadlí v různé sazbě. Proč by ve Vítkově chtěli útočníci zabíjet, a v Býchorech pouze těžce zranit? Tento přístup otevírá stavidla svévole a je nepřijatelným narušením principu právní jistoty. Tresty za Vítkov měly být blízko horní hranice, případně u hlavního pachatele nebo pachatelů i na ní, avšak neměly být uloženy výjimečné tresty v trvání nad 20 let. Naopak za Býchory měl být uložen nepodmíněný trest mezi třemi a pěti lety, stejně jako v podobné kause nezpůsobilého pokusu v Českých Budějovicích. Všechny tyto případy byly selháním justice a ten vítkovský navíc ukázkou, jak snadno podléhají soudci politickým tlakům.

Ke kause se znovu vrátíme poté, co bude usnesení Ústavního soudu zveřejněno v databasi NALUS.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)