(1) Kdo z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky nejméně dvě osoby pobuřuje
a) proti socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky,
b) proti její územní celistvosti, obranyschopnosti nebo samostatnosti, nebo
c) proti spojeneckým nebo přátelským vztahům republiky k jiným státům,
bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.

Poznali jste? To je on, slavný § 100 trestního zákona neboli pobuřování, miláček komunistických prokurátorů a soudců, skutková podstata tak pružná, vláčná a lepkavá, že jí šlo pojednat prakticky jakékoli jednání svobodomyslného jedince, od eseje přes politický projev po koncert závadové hudby (tehdy ještě, pravda, bez uvozovek).

Doba se změnila, lidé (a lidské typy) nikoliv, a poptávka po náhradě za pobuřování byla silná. Oblíbeným kladivem na nekonformní občany se stalo několik skutkových podstat, zčásti nových, zčásti modifikovaných totalitních.

Patrně nejoblíbenější z nich je podpora a propagace (§ 403), v novém trestním zákoníku rozšířená o projev sympathií (§ 404). Zejména projevem sympathií může být cokoli, třeba říct, že Třetí říše praktikovala promyšlenou sociální politiku nebo že Hitler stavěl dálnice. Evergreenem je popírání holokaustu (§ 405), což, jak víme, může být i požadavek na odškodnění vyhnaných sudetských Němců, a také hanobení (§ 355) a podněcování k nenávisti (§ 356). Posledního trestného činu se dopustíte třeba tím, když veřejně prohlásíte, že Romové kradou, parasitují na neromské většině a zneužívají sociální dávky. Doplňkově je využíváno i násilí proti skupině (§ 352) a šíření poplašné zprávy (§ 357) a samozřejmě výtržnictví (§ 358), které má tu výhodu, že jeho zákonné vymezení je tak volné, že zločincem-výtržníkem je potenciálně každý, kdo na veřejnosti vysloví něco, co státní orgány označí za (hrubě) neslušné.

V námi sledovaném případu závadových rapperů sáhly orgány činné v trestním řízení na jistotu a zvolily násilí proti skupině v kombinaci s podněcováním.

Na průběhu hlavního líčení mne zarazily dvě věci.

Za prvé je to akcentace principu začarovaného kruhu, neboli nerovnosti mezi pachateli extremistických zločinů. Protože Řezník, Pitva a Hrobka nejsou přece žádní náckové, nemůžeme v jejich musice hledat projevy zákonem zakázaných myšlenkových směrů; kdyby se ale např. prokázalo, že některý z nich byl členem Dělnické strany, bylo by okamžitě nad slunce jasnější, že klip je společensky nesmírně škodlivý, rasistický, xenofobní, vyzývající k násilí a vůbec způsobilý naplnit skutkovou podstatu celé řady verbálních trestných činů.

To pokládám za velké nebezpečí, protože uvykneme-li tomu, že jedni mají vyšší příděl politických práv a jiní nižší, nepotrvá dlouho a i naše vlastní práva budou relativisována podle naší vlastní politické historie: příznivec pseudopravicové strany typu ODS bude smět po libosti hovořit o Křišťálové noci nebo citovat Hitlera, protože je jasné, že to není žádný neonacista a on soudruh jen žertoval, kdežto řekne-li něco provokativního levičák, hned se začne hledat, zda náhodou necitoval některý zapadlý výrok Marxe, Lenina nebo Gottwalda, a tisíckrát běda, kdyby něco atribuovatelného vyslovil takový Vandas nebo Štěpánek!

Za druhé se u soudu téměř nehovořilo o ústavní dimensi případu. Běžnou praxí je, že na úrovni okresních soudů se o takových věcech nemluví, Ústava a Listina jsou tam téměř sprostými slovy, a když nějaké advokátské ucho zápověď přestoupí, je to pro soud jasným signálem, že jde o projev zoufalství, a indikátorem, že obhajoba je s argumenty v koncích.

Ústava a Listina však nejsou pouhým cárem papíru, ale v demokratickém právním státě musí, jak s oblibou říká ústavní soudce Pavol Holländer, prozařovat celým právním řádem – a my dodáváme, i jeho aplikací.

Jakkoli to komunistickými a raně postkomunistickými právnickými fakultami odkojeným praktikům může znít cize a snad i děsivě, Ústava s Listinou jsou přímo aplikovatelné právní předpisy. Nejde jen o samotný princip svobody slova (čl. 17 odst. 2 Listiny), ale i o další, průvodní a výkladová ustanovení, zejména čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

To v praxi znamená, že je třeba zkoumat nejen to, zda jsou souladné s ústavním řádem samotné shora vyjmenované skutkové podstaty (a u některých z nich by o tom vskutku šlo s úspěchem pochybovat), ale i zda jsou, a to v každém jednotlivém případě, naplněny podmínky pro jejich aplikaci, tzn. zda se jedná o takový skutek, u něhož je trestní stíhání opatřením v demokratické společnosti nezbytným pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti (čl. 17 odst. 3 Listiny).

A neméně důležitý je čl. 22 Listiny, podle něhož zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti.

To je ale pravý opak toho, co české orgány činné v trestním řízení dělají: zatímco Listina expressis verbis předepisuje, chceme-li to tak nazvat, positivní diskriminaci politických stran, v praxi mají stranicky (oposičně) aktivní osoby horší postavení než občané politicky neangažovaní.

Že normy ústavního práva je nutno aplikovat přímo, roky marně vysvětloval Vojtěch Cepl st. V současné době to dělá – myslím, že díky mladým soudcům Šimíčkovi a Kühnovi – snad jen Nejvyšší správní soud, a v některých případech, ovšem s patrnou nelibostí a spíše na zapřenou, i soud Nejvyšší. U nižších soudů platí pravidlo, že od výkladu ústavního práva je tu Joštova, my jsme tu od výkladu práva podústavního: tak to bylo už od dob Rakouska-Uherska a není důvod od této praxe ustupovat. Modernistické výstřednosti typu Listina základních práv a svobod přicházejí a odcházejí, starý dobrý trestní zákoník a trestní řád zůstávají.

Závěrem: je jistě dobře, že Řezník, Pitva a Hrobka budou dál moci rappovat své zřeštěné texty a natáčet k nim místy nechutné videoklipy, ale ještě lépe by bylo, kdyby toto jejich právo bylo podloženo solidnějším fundamentem než jen shovívavě naladěným a relativně mladým soudcem. Počkejme si však na písemné odůvodnění rozsudku, o který obžaloba tím, že se nevzdala práva na odvolání, duchapřítomně požádala, třeba budeme příjemně překvapeni.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)