Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Novelou zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím z r. 2006 byla do právní úpravy svobodného přístupu k informacím zavedena významná novinka, jež je zakotvena v ustanovení § 16 odst. 4 zákona: na rozdíl od dosavadního stavu, kdy soud ve správním soudnictví rozhodnutí odvolacího orgánu přezkoumal a případně zrušil, nyní je soud povinen sám v řízení o správní žalobě zjistit, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti o informace, a pokud žádné takové důvody neshledá, přikáže povinnému subjektu informace žadateli poskytnout.

To mělo proces poskytování informací urychlit a zejména zabránit situacím, kdy povinné subjekty, resp. jejich odvolací orgány, vydávaly navzdory soudnímu rozsudku další a další odmítavá rozhodnutí, čímž soudní systém zatěžovaly zbytečnými, řetězovými žalobami (a žadatele leckdy přiváděly k šílenství).

Nebyly by to ovšem české soudy, kdyby nenašly z této povinnosti – potenciálně poměrně pracné – cestu ven, a tak Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích, naposledy v rozsudku č. j. 1 As 8/2010-65, začal dovozovat, že soud může ustanovení § 16 odst. 4 InfZ obejít tím, že naříkané rozhodnutí prohlásí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a pouze je zruší, aniž by se důvodností žádosti o informace zabýval.

Pouze v případech, kdy by postup odvolacího orgánu byl zjevně obstrukční, může soud postupovat i v těchto případech tak, jak stanoví zákon, tzn. poskytnutí informací přímo nařídit.

Tato rozhodovací praxe je ovšem contra legem, neboť povinnost přezkoumat důvodnost žádosti o informace je soudu uložena zákonem a nelze se z ní vyvázat ani v případě, že správní orgán nesplnil svou povinnost a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Jeho úlohu potom – přesně v souladu s dikcí i smyslem zákona – přebírá soud.

Odůvodnění rozsudku je v tomto směru přímo manifestem soudcovské lenosti, jenž mrzí o to víc, že první senát NSS (Baxa, Kaniová, Kühn) je obecně pokládán za jeden z nejlepších. Cituji z § 21 rozsudku:

Účelem zavedení apelačních prvků do jinak přísně kasačního typu řízení zcela jistě nebylo, aby soudy v každé jimi posuzované kauze samy aktivně vyhledávaly důvody pro odmítnutí žádosti o poskytnutí informace či nahrazovaly důvody rozhodnutí o odmítnutí žádosti (srov. rozsudek čj. A 2/2003 – 73, cit. v bodě [11] shora). Tím by se soudy ocitly v pozici nalézacího orgánu se všemi důsledky, které s tím souvisí (např. odpovědnost za náležité zjištění skutkového stavu věci, odpovědnost za ochranu veřejných zájmů dle § 2 odst. 4 a § 50 odst. 3 správního řádu). Smysl § 16 odst. 4 věty druhé zákona o svobodném přístupu k informacím je třeba spatřovat v tom, že pokud nejsou naplněny důvody pro odmítnutí žádosti, které jsou přezkoumatelným způsobem vyjádřeny ve správním rozhodnutí, je soud povinen zrušit rozhodnutí odvolacího správního orgánu i správního orgánu I. stupně a přikázat správnímu orgánu I. stupně poskytnout žadateli požadované informace. To vede ke zrychlení celého postupu.

Přeloženo do srozumitelného jazyka: přece si nemyslíte, prosťáčkové, že soudci budou skutečně pracovat, třebaže jim to přikazuje zákon!

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se